Rozhovor s dramaturgy Osudových okamžiků - Martinem Červenkou a Markem Hýžou

Podle čeho se vybírají témata Osudových okamžiků?
Cyklus je jakýmsi bilancováním, ohlednutím za uplynulým stoletím. Připomíná případy, které nesou punc mimořádné události. Klíčem k výběru není, jak by se možná mohlo zdát, počet mrtvých, kteří v osudný okamžik zahynuli. Hlavně se snažíme, aby spektrum, které Osudové okamžiky dokumentují, bylo pestré a opravdu široké.

Jaké zdroje využíváte? Ne vždy pomohou jen svědci událostí...
Většina událostí má své pamětníky a důležité události byly zdokumentovány - zápisy si vedou policie, hasiči, soud. Takže prvním zdrojem, ze kterého čerpáme, jsou dobové zápisy včetně novinových článků. Ale stává se, že například materiály z 50. let se nedochovají nebo jsou velice zkreslené. Není divu - režim se až do roku 1989 nehodlal chlubit tím, co se nepovedlo. Jako druhý zdroj slouží vzpomínky pamětníků, se kterými však - zejména u starých událostí - nemůžeme počítat. Kromě pamětníků nám pomáhají také jejich příbuzní, potomci. Pravdou je, že k událostem, které se staly ve dvacátých letech minulého století, už pamětníky najdeme jen stěží. Třetím a velmi důležitým zdrojem jsou odborníci na danou problematiku.

Ze kterého roku je nejstarší událost, kterou jste zaznamenali?
Datuje se k roku 1913 a má název Zlaté návrší. Pojednává o smrti Hanče a Vrbaty při mezinárodním závodu v běhu na lyžích v Krkonoších. Ale můžeme prozradit, že již chystáme událost ještě starší.

Který dokument byl podle ohlasů diváků nejsledovanější?
Paradoxně díl o události, která se stala poměrně nedávno: D1 - 88. kilometr. Jedná se o úsek, kde zahynul při automobilové nehodě Alexander Dubček. Každé neštěstí má jakýsi očistný akcent. Lidé se musejí poučit - změní se například technologická pravidla, bezpečnost práce apod. Je to jakýsi impuls k tomu, aby se člověk nad svým konáním pozastavil a varující signál zpracoval.

Příprava Osudových okamžiků je mravenčí práce...
Hlavně scenáristů, a především Miroslava Kačora. Často se ale stává, že se ozvou pamětníci z měst, kde bychom je k dané události nikdy nehledali. Zrovna nedávno k dokumentu Ústí nad Labem 1947, kde došlo k havárii tramvaje a úmrtí desítek lidí, jsme hledali pamětníky právě v Ústí nad Labem a jeho okolí. Po odvysílání dílu se ozval muž z Ostravy, který jako dítě v té tramvaji jel a kterému při nehodě zahynuli oba rodiče. Protože už ve městě nemohl po tragédii žít, přestěhoval se do Ostravy, kde žije dodnes.

Každé natáčení je jistě velkým zážitkem nejen pro pamětníky, ale také pro celý realizační štáb...
Přestože se některé události staly před desítkami let, zůstávají pro pamětníky vždycky živé. Stává se nám, že se lidé před kamerou rozpláčí, jen těžko hledají slova, když vzpomínají na tragickou událost, která mnohdy od základů změnila jejich život. Osudové okamžiky by měly být tak trochu památkou mrtvým, ale i memento živým. Jsou určitě zážitkem i pro štáby, které je připravují. Při natáčení totiž pravidelně cestujeme v prostoru a čase - jednou si hrajeme na partyzány na Morávce, podruhé prozkoumáváme městské kanály v Brně, jindy třeba jezdíme parní lokomotivou po jižní Moravě. A to jsou vždycky zajímavé okamžiky...