Úvaha o češství a moravanství, o ústřední moci a potřebách regionů (2002)

Že jsem Moravan, dozvěděl jsem se až ve škole, a že Moravané jsou Češi, také. Do školy jsem šel jako Ludvík Vaculíkuj. Ty dva přidané údaje – Moravan a Čech, s těmi se nedalo hnout. Nemohl jsem je zlepšit ani zhoršit. Zlepšit nebo zhoršit mohl jsem jenom Ludvíka.

Či je člověk Moravan nebo Čech, je věc nedůležitá, a to zvláště dnes, kdy nejdůležitější je, či je sviňa nebo ne. Dospíváním nabývá člověk zkušeností či vědomostí, představ či úmyslů. Nástroj, jak se přiblížit svým představám a jak provést své úmysly, má každý v sobě. Je to jeho nadání a pracovitost, ale i umění jednat s lidmi, přizpůsobovat se prostředí, nebo naopak prostředí přizpůsobovat sobě.

Zdroj síly k práci a výsledku je tedy v osobnosti. Můžu vyniknout nad průměr, vynalézt něco, vyniknout v organizaci práce, stát se třeba ministrem, a to všechno projde bez úvah o tom, že jsem Čech. Tento poslední údaj, tato poslední vlastnost, která neměla v celém mém životopise žádnou váhu, přijde k uplatnění, až když např. OSN bude shánět někoho takto zdatného, a má to být Čech.

Cosi trochu podobného se mi přihodilo. Psal jsem o tom v literárkách, když jacísi lidé ve Švýcarsku chtěli natočit člověka, a měl to být Čech. Je samozřejmé, že takové ocenění se dává za osobní vlastnosti a výkony. A národnost – ta přijde až nakonec. Je na člověka posazena jak na figuru čepice. Když mi ji slavnostně nasadili, v soukromější řeči jsem pravil: Já ale nejsem Čech, já jsem spíš Moravan. Poté jsem těm Švýcarům vysvětloval, že je to jedno.

Tím slovem spíš myslím doslovně, že jsem více Moravan než Čech. Když se po převratu v roce 1989 objevila otázka Moravy, zneklidnilo mě to. Zdálo se mi, že kdosi mate a přehazuje věci historicky uspořádané a uležené a kulturně zušlechtěné. Pocítil jsem k tomu nechuť, a k lidem, co s tím začali, nedůvěru. Samozřejmě že i já si myslím, že ústřední moc má polevit, aby oblasti, kraje či regiony měly patřičnou samosprávu, politickou či hospodářskou. Ale to je věc, která se stejně týká severních a jižních Čech, souvisí se životem těch lidí, ne s jejich severo- či jihočešstvím.

Na Slovensku totéž vidíme v podobě západ – východ. Moravané potřebují větší volnost a samosprávu jako lidi na Moravě, ne jako Moravané, to rozdíl je. Kdo mi teď nerozumí, nedával dobrý pozor. Jsou jistě lidé, kteří správně cítí potřebu obyvatel moravského či slezského území, a mají dobrou vůli i dobrý úmysl. Nemají však třeba dost své osobní síly, svého vnitřního bohatství, a chybí jim vkus. Proto chtějí ke své představě dorajtovat na moravském klobouku. A jsou i tací, že jejich ctižádost je vyšší než osobní schopnosti, proto využívají dobové nálady. Matou veřejné mínění, sestrojují moravskou národnost, aby měli čeho být osvoboditeli a prezidenti.

Co je vlastně moravanství? Myslím, že je to vědomí původu a odpovědnosti toho, z čeho jsem vyšel. V Praze, při takovéto debatě když mluvím s Čechy, říkávám, že moravanství je lepší druh češství. To jim totiž patří říkat. A když jim to říká někdo, koho uznávají, oni to slyší a trošku jakoby zplasknou. Moravanství je silné postavení v národní české diskusi o smyslu státu, o hodnotách života a o světě. Kdybychom se od Čechů oddělili, ztratili bychom na ně vliv i kompetence, koho bychom pak vychovávali, napomínali, vyčítali jim? Když jste nás od obecné školy cvičili na Čechy, tak potom, co je Čech, česká politika, český jazyk, jeho pravopis? Bude se určovat také tady.

Moravanství je opoziční stránka češství, jakési druhé české já. Nemusím mít pravdu, nemusím být lepší, ale je to ztělesněné právo na odchylku, až na neposlušnost. A v tomto smyslu najdeme i v Čechách dost lidí, kteří se v kritice úřední moci, ale i v kritice národní povahy stavějí vlastně na moravskou pozici. Naše moravanské vědomí a české vědomí toho, že jsme tu ještě my, je překážkou toho, aby vznikl domýšlivý český nacionalismus. Kdyby se Moravané politicky od Čechů odtrhli, vznikly by naopak dva takové malé nacionalismy, směšné.

Je tu však ještě Morava jako zem červenobílé orlice, a s ní související už zem orlice černobílé – české Slezsko. To se také, na dlouho odloženo a zapřeno, vrací do života. Samozřejmě jsem si hned, jako školený Moravan, řekl, že s moravskou hranicí je třeba v historické chvíli udělat – obtáhnout ji právě čerstvou tuší. Co bylo popleteno – vrátit tam, kam to patřilo, rehabilitovat moravskou hranici, a to tím nutněji, čím víc budou snad Češi proti tomu. Ale jak se zdá – Čechům to málo vadí, snad je jim to jedno, tak jaký to potom má smysl? Krom historického žádný.

A tak se přiznám, já nevím, jestli mám pro Moravu a Slezsko chtět zemské zřízení – nevím, jak by to fungovalo. Prestižní dohody by byly přece hloupé. Neumím posoudit, na kolik částí by měla být rozdělena bývalá země moravskoslezská, a proč by měla být dělena jinak než česká? Jsem určitě proti všemu, co by od nevinného začátku vedlo k boji o zvláštní vládu, či dokonce o Pražský hrad. A z čeho by se chtěl vypiplávat zvláštní jazyk a zvláštní národ? A existuje-li nějaký odlišný a osobitý zájem obyvatel Moravy, ono se to projeví. Tak by třeba mohl vzniknout svaz měst – slezských, středomoravských, ale také severočeských, jejichž zvláštní potřeba dnes tak vyniká.

Jestli je dnes nějaká Morava, a jaká je, nechť se ukáže na práci, výkonu a chování Moravanů, na jejich životním způsobu. Moraváci přebírají české potvorné způsoby v řeči, chování a hospodaření, čímž se chtějí vyznačit. Víme, že ta naše moravská půda, chválená v jedné písničce „Za dobré koňstvo“, rodila v posledním věku i dobré oslovstvo, a trpěli jím i Češi z Čech. Svoji národnost zlepšit nemůžeme, můžeme zlepšit sebe, jako přírodní osoby.

Stopáž9 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument