Fejeton o citu pro čistý smysl slov (2002)

Kamenná dělová koule pořád leží u mne na polici, zatímco strýc Jošek od podzimu leží v hrobě ve věku 79 let. Nestačil jsem tady jeho smrt pro nedostatek vhodných souvislostí zaznamenat, ale myslím na něj často. Dnes je vhodná souvislost, protože pod Holým vrchem taje sníh a Hodňovský potok jistě pod ledem stoupá. Než tedy ještě trochu stoupne, zastavím se u vyjádření, že dělová koule leží. Vsaďme se, že vás to ani neťuklo. Cit pro čistý smysl slov upadá, a to i v naší kulturní opozici, jež tím nevědomky ztrácí část účelu. Je samozřejmě otázka, zda v řeči samé je nějaká cena? Ale nemůžu tu přece probrat všechno.

A tak než se vrátím k hlavnímu tématu, jímž je strýc Jošeka, pětiliberní dělová koule, kterou vyoral na dostřel od Brumovského hradu, zdržím se ještě u jazyka. Protože u koule není mezi ležením a stáním rozdílu, bude i výraz, že koule sedí, opisem z nouze. Opravdu, co říct o kouli? Dívám se na ni, jak tam trvá, dlí, trčí, čumí, tkví? Ano, ona tam tkví na podložce, do níž se zabořila, lépe řečeno vtiskla, takže se nemůže při běžném otřesu Prahy sama rozkutálet, s kterýmžto slovem by se opět každý také spokojil, ale já řeknu rozkoulet, protože ta dvě slova nemají podle mne týž – stejný smysl. Strýc Jošek byl od mládí po svém otci švec. Sedal u verpánku pod oknem a občas pohlédl ven, kdo jde. Když jsem šel já, lekl se, abych nešel k nim. Když jsem přišel, ignoroval mne, jak snad doveden jen švec. Švec dělá, nezdvihne hlavu, jenom mrčí. V neděli však uměl strýc napínavě vyprávět, proto jsem ho ve své hlouposti i ve všední den žádával: Strýčku, vykládajte neco. To znamenalo: Vykládejte něco. Nechci tu nářečím strhávat pozornost od příběhu k jazyku.

Příběh: Chodíš, Ludvíku, do školy přes město či Hodňovem? Hodňovem, řekl jsem. Tak pojď blíž, řekl strýc. Přišinul jsem se po zemi k němu, a mi vysvitlo, že strýc právě hodně srmdí. Ale nevadí, příběh začínal napínavě. Budeš poslouchat dobře, zeptal se strýc? Budu, budu, řekl jsem. Tož, poslouchej, řekl strýc, hrábl do bedničky s floky a strčil si jich šikovně pár mezi rty. Teď bude jeden po druhém brát a zarážet kladívkem do dírek v podešvi. Musel jsem počkat. Napjatě jsem hleděl na jeho sevřené rty. On si však další floky bral zase z bedničky. Však máte strýčku v hubě nachystané, upozornil jsem ho. Když je vypotřeboval, začal: Tož teda víš, že Hodňovem teče potok, víš to? Vím. A vedle něho vede cesta, všiml sis? Však po ní chodím, řekl jsem. Ten potok bývá skoro vyschlý, když dlouho neprší, protože jak neprší, tak není vody. Tak chytrý jistě jsi. Ano, pravil jsem dychtivě. Já jsem věděl, že nejsi blbý, řekl strýc. Kolik je třikrát tři? Devět, odpověděl jsem. Tož, chytrý bys byl, řekl strýc. Nebojíš se? No a čeho, řekl jsem? Tož vem lepač a zabí tu vosu! Chvíli jsem honil vosu, až jsem ji dostihl. A včil si sedni, když se nebojíš, přistčil mi nízký stolec, a podrž mi to kladivko! Když jsem je chytl, ukázalo se, že je vespod začerněné, a když jsem si chtěl jít umýt ruce, ukázalo se, že stolec byl namazaný popem, a když jsem se umyl a otřel trenýrky na dvorku slamou, mohl strýc pokračovat.

Ten potok je dnes pravda už zregulovaný, ale nebýval. A jak moc pršelo, tož se vylil na cestu a nikdo tam nepřešel suchou nohou. A bláto tam potom bylo i 14 dní. Strýc vstal, šel za chalupu na dvorek, a když se vracel,nabral si hrnkem v puténce vody a napil se. Usedl zas na trojnožku, připjal druhou botu potěhem ke koleni a narazil si půrkem do podešve tři řádky dírek. A ty krávy, řekl a nabral si zas do pusy floků… Nevykládal jste o krávách, strýčku, ale o potoku, připomněl jsem. Jó, tož ten potok, máš recht, když byl skoro suchý, když nepršelo, tak se vyvalil na cestu, když pršelo a bláta tam bylo i 14 dní! To jste už pravil, upozornil jsem. Jedenkrát v červenci nebo v srpnu, strýc se zamyslel, ne, v červenci to bylo, se odpoledne velice zamračilo, ale tak hrozně se zamračilo… Přece jenom to muselo být v srpnu, v srpnu se tak mračí! To je jedno, strýčku, řekl jsem. Jedna je dírka do řiti, řekl strýc. Ale udělala se taková, ale taková tma, strýc se nahrbil, vztáhl ruku k okenní desce, chvíli tápal, jakoby po tmě, až našel rašpli, a tou začal odírat přečnívající floky v podešvi. Tma a černo a naráz prásk, a prásk a hrom za hromem, a voda, a kroupy, ho hrůza! A hů, zahučelo to v potoku a co myslíš, že se stalo, zeptal se strýc? Pomyslel jsem na zbořené chalupy, na utopence. Zas 14 dní blato, řekl strýc, ořezávaje knipem okraje podešve. Funěl přitom chvilku, pak pravil: A tož si lidé řekli: Kakra už do toho! Ten potok by se měl zregulovat! Naklonil se ke mně, rozhlédl se po verkštatě, já také, a strýc tajemně řekl: No, tož ten potok zregulovali.

Vlastně bych na první stránce v prvním odstavci měl ve větě, že naše kulturní opozice nevědomky ztrácí část účelu, škrtnout slovo nevědomky. Ztráta je samo sebou nevědomá. Při vědomé už zase nejde o ztrátu. Ale to bych se nedobral konce přesnosti, nebo bych musel přiznat, že nejpřesnější je mlčet. Mlčet a trvat, jak ta kamenná koule, vystřelená před 500 lety a pořád letící, teď zrovna přes mou polici do neznámého, lepšího času. A je to, myslím, jediná kula, která se vracá tam, odkáď byla vystřelena. No a je poměrně těžká.

Stopáž9 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument