Proč bychom se netopili

Vezete se a ještě vám za plácání pádlem do vody platí. No neberte to! Reálné natáčení vody zase taková pohodička, jak si někteří lidé představují, není. Ono takových šest hodin v kánoi za nepřetržitého deště nebo laškovné ráchání v řece v devíti stupních Celsia (i tím nás rozmarné léto obdařilo) dá docela zabrat. Nevybíráte si počasí a nemůžete si vybrat, ani odpovídající oblečení, protože zrovna předstíráte parné léto, i když je kosa. Máte husí kůži, která je vidět až do Prahy. Ale pro mě, věčného optimistu, krásné prázdniny. Na place jsme byli zaplaťpánbůh skvělá parta. Poznali jsme nový kraj, nové lidi, sebe. Studentsky řečeno: „Škola v přírodě – hadr.“ Do vodáctví jsem se zamilovala.

Před natáčením jsem v lodi v životě neseděla. A považte, že hraju nejzkušenější vodačku, bývalou kanoistku. Na trenažeru mi trenér ukazoval, odkud se vede pohyb, učil mě odhazovat a kontra, všechno to, na co normální vodák přijde logicky, praxí a zkušeností. V bazénu říkal, že mi to jde. Ale něco jiného je klidný bazén a příroda. Nicméně mě to moc bavilo, prima to bylo a říkala jsem si, proč já jsem nikdy vlastně nejela. Ale věci vás v životě nějak potkávají. Já jsem se nikdy nekamarádila s lidmi, co jedou vodu, nestudovala DAMU, kde je voda oblíbená. Zvali mě sice bývalí damáci, ale je pravda, že moc nejsem na kolektivní sporty. Jsem hrozný individualista, mám ráda turistiku, v létě jít někam sama.

Dostalo se nám základního poučení i odborné průpravy, ale jak známo, plavat se nejlépe naučíte hozením do vody. Tak nás tedy hodili. Jsem takový háček, jak je napsaný. Lída je nejzkušenější vodačka, není moc vzpurná, spíš taková ženská do nepohody, která to ovládá a je na vodě jako doma. Do týdne se s vodou sžijete k nepoznání, což ale pravým vodákům líčit nemusím. Slíbili jsme si, že až dotočíme, pojedeme skutečnou vodu. Bez kamer.