„Má smysl bojovat a být charakter, když máš podmínky, ale ještě větší frajeřina je, když ty podmínky nemáš a stejně rozpoznáš, co máš dělat ve svém životě správně,“ říká Matěj Hádek
Jak jste se vůbec dostali k filmu?
Matěj: Já jsem to chtěl dělat odmalička. V první třídě jsem chtěl být kosmonaut, ve druhé pilot nadzvukového letadla, ve třetí pak šašek v cirkusu a od čtvrté jsem věděl, že můžu jít po osmičce na konzervatoř. A bylo to.
Kryštof: Vzhledem k tomu, že jsem mladší, jsem to viděl u bratra a chtěl to dělat také.
Napadlo Vás někdy předtím, že byste si zahráli někdy spolu, tak jako v Kobrách a Užovkách?
Matěj: Napadlo, několikrát v poslední dekádě, když jsem vůči svému mladšímu bratrovi přestal být super kritický a pochopil jsem, že se od něj můžu v lecčem přiučit. Navíc mě začal bavit i jako herec. A Honza Prušinovský nám to konečně splnil.
Ale nějaké nabídky přišly už předtím, ne?
Matěj: My jsme spolu už jednou hráli, v televizním filmu Černý slzy, ale to jsme nehráli ani bratry. Spíš to byla taková náhoda, ale byli jsme tam spolu. Když jsme se o tom s bráchou bavili, tak jsme vyloženě chtěli, abychom si mohli v příběhu, kde budeme ztvárňovat bratry a aby to mělo hlavu a patu. Tedy, aby to nebyla jenom taková naše chtěnost. Když to vezmete do detailů, máte dva bratry, kteří se mají rádi, dělají stejnou profesi a ještě ji můžou dělat společně, to nevyjde vždycky. Ale až nám bude sto, tak bude zábava se na to dívat. Je to vlastně taková sobecká záležitost.
Kryštof: Jako třeba bratři Mašínové, ti také dělali stejnou profesi. Ale na to už jsme staří (smích).
A dívali jste se spolu na filmy, když jste byli malí?
Matěj: Ani moc ne, jsme od sebe sedm let.
Kryštof: Já jsem koukal, třeba i na dokumenty.
Matěj: Já taky, ale to je díky osobě naší matky, kterou film celoživotně zajímá. Jezdili jsme i na filmové školy a podobně. Takže jsme vlastně museli.
Bratři ve filmu, a vůbec dvojice, to je vděčné téma. Sledovali jste nějaké dvojice, když jste začali oba hrát?
Kryštof: Třeba bratry Dlouhé, Michala a Vladimíra. Ty jsem sledoval já a znám i více bratrů, kteří jsou herci. Preissovi, Baťkovi a pak je tu taky ten klan v Hollywoodu, jak na ně v Southparku spadla bomba. Baldwinovi.
Uvažovali jste o tom, že když spolu hrajete, přibrali byste i třetího, třeba alespoň jako cameo, i když to není herec?
Kryštof: Toho by to nebavilo.
Matěj: Byl by špatný, je to přece doktor. Já jsem s ním ale jednou točil, to je tak patnáct let. Dělali jsme reklamu na nějaké ukrajinské pivo. Celé se to točilo na koleně, ale za Uralem to fakt šlo.
Jaká byla anabáze Vašeho obsazení do Kober a Užovek?
Kryštof: Já jsem s Honzou Prušinovským už spolupracoval, takže když mi zavolal, byla to pro mě okamžitá záruka, že to nebude žádná blbost. Takže já jsem v podstatě, možná ještě předtím, než jsem si přečetl scénář, souhlasil.
Matěj: Já jsem to měl podobně, předtím než mi zavolal Honza, mi Kryštof říkal, že je to příběh o dvou bratrech a že by to měl dělat Prušinovský. A to jsem si intuitivně řekl, že to bude ono a že mě to bude bavit.
A bavili jste se o těch rolích i nějak vy dva, sami a předtím než jste definitivně potvrdili?
Matěj: Nijak.
Kryštof: Řekli jsme si akorát, že se těšíme. Vzali jsme to jako věc, do které půjdeme společně. Jednou se to už stalo, že nám něco, v čem bychom měli hrát takto spolu, nabídli, a buďto se to nelíbilo jednomu nebo druhému. A tady, úplně poprvé, jsme do toho chtěli jít oba. Ta nabídka přišla ve správný čas.
A neměli jste tendenci do scénáře něco doplňovat nebo v něm něco upravovat co se týče vašich bratrských rolí?
Matěj: Poté, co proběhly čtené zkoušky, bylo jasné, že si musíme trochu promluvit. Co si pamatuji, tak jsme se bavili hlavně o tom, že ty situace byly správně rozehrané a napsané, ale někde jsme jenom textově řešili finální dialogy.
Jan Prušinovský říkal, že Vás poprvé viděl v nějakém pražském klubu, těsně nad ránem, přičemž vy jste ho nepoznali a…
Matěj: To si nevybavuju.
Kryštof: Ty jsi tam nebyl, to bylo tím.
…a potom bydlel ve stejném činžáku jako vy, přičemž vás mohl pozorovat.
Matěj: To je pravda, v tom činžáku jsme se potkávali.
Kryštof: Já jsem o Honzovi věděl, ale netušil jsem, jak vypadá. Vždycky jsem tak viděl jenom pána, který chodil po chodbě s rodinou a uctivě nám říkal dobrý den.
V tom filmu máte nějaké násilné scény, kterých se účastníte. Jaké to pro vás bylo, něco takového točit?
Matěj: Všichni bráchové se odmala mlátí, a když je jich víc a navíc kousek od sebe, tak se ještě šikanují. Je to, jako když se díváte na smečku psů. Musím říct, že Lukáš Král udělal skvělé masky a není to příjemné, když točíš a vidíš jak se do tvého bráchy kope. Jsme normální rodina a máme se rádi, to prostě není příjemné, dívat se na něco takového.
Uvažovali jste během natáčení o tom, jak byste se chovali, kdyby se objevila podobná situace?
Kryštof: To se ti začerní oči a jdeš bránit jako pes. A co se týče toho stavu, tak já bych nedovolil, aby se z bráchy stala nějaká smažka.
Matěj: To je takový ten klasický příběh, který je popsaný ve všech Drop In příručkách, a to, že do poslední chvíle se členové rodiny snaží jednomu pomoct a když vidí, že stahuje ostatní, tak ho musí chtě nechtě odstřihnout. Takže asi takhle bychom se chovali. Buď ta záchrana jedince vyjde, nebo ne.
Kryštof: Když selže rodina i škola, tak pomůže sport (smích).
Jak jste se cítili, když jste byli první den spolu na natáčení?
Matěj: Já jsem byl hlavně rád, že dělám práci s těmito konkrétními lidmi.
Kryštof: Já jsem byl tedy raději, když jsem viděl na place bráchu, než kohokoliv jiného.
Matěj: To jsi řekl krásně, Kryštofe.
A nenapadlo Vás, že byste si ty postavy mohli i prohodit, když jste dostali scénář?
Kryštof: Já už jsem s Honzou Prušinovským prohození jednou zažil, v Nevinných lžích, a vždycky se mi líbí takováto změna.
Matěj: Asi jo, já jsem si říkal, že by pro mě byla schůdnější, když mě štvala moje postava, ta druhá. Říkal jsem si, proč nehraju to, co brácha.
Kryštof: Protože si to měl těžší.
Matěj: To si nemyslím.
Kryštof: Měl jsi to těžší, protože zahrát narkomana je lehké. Zahrát alespoň trochu kladnou postavu je vždycky těžší, než zahrát normální svini.
A co vás na těch postavách nejvíce zaujalo, když jste si přečetli scénář? A je něco, co vám na nich vadilo?
Kryštof: Lidsky mě na Kobrovi nezaujalo vůbec nic, možná taková jeho svobodomyslnost v celé té okolní šedi. Pracovně to bylo takové náročnější, někdy jsem se cítil dost opilý.
Matěj: Já Kobry a Užovky vnímám jako grotesku, podobenství o tom, jací bychom neměli být, pokud chceme, aby se tady dalo ještě dýchat, když to přeženu. Víš, jak málo stačí k tomu, aby měl člověk pocit, že je ten jeho život zpackaný. Není to o tom, co žijete, ale spíše o tom, jak moc chcete být v životě šťastní. Zní to jako totální fráze, ale když se alespoň trochu dokážu oprostit od toho, že jsme to hráli my dva a dívám se na to jako divák, tak je to smích, smích, smích a najednou si říkám, proč jsme tak hloupí. Když stačí tak málo.
A řešili jste i to, kdo z vás tam má hlavní roli?
Kryštof: Brácha.
Matěj: Já to takhle neberu, něco takového jsem možná řešil akorát, když jsem byl mladší. A to ještě okrajově.
O čem podlev Kobry a Užovky vůbec jsou?
Matěj: Je o tom, že jsme v prdeli. A o tom, proč nedokážeme být šťastní. Taky je to o tom, že lidé hledají štěstí. Každý je nějaký jiný a je otázka, co to pro každého štěstí vůbec znamená. Třeba se nakonec ukáže, že štěstí, které člověk původně hledal, žádným štěstím není.
Kryštof: Je to i o tom, že ten druhý má nějaký plán, chce být šťastný, a jde si za ním. Ale za jakou cenu? Pro mě je jedním z témat určitě i ona rodina, to je možná základ celého filmu.
Matěj: Je to o tom, že toužíš po štěstí, ale jsme všichni sobci, rodiny jsou nefunkční a je to celé zkažené. Když si dá postava Kryštofa ve filmu lajnu, začne hrát Země vzdálená a on jde hrát automaty, tak je to velký smutek. Směješ se a říkáš si, ach jo, takoví jsme.
Kryštof: Což se ale vztahuje k tomu, že Kobře nikdo nevysvětlil, že je to špatně. Celý tenhle svět. Je to zase o rodině.
Matěj: Má smysl bojovat a být charakter, když máš podmínky, ale ještě větší frajeřina je, když ty podmínky nemáš a stejně rozpoznáš, co máš dělat ve svém životě správně. A to je podle mě velké poselství.