Jen málokdo ví, že tragické gesto Jana Palacha a Jana Zajíce sebeupálením následoval začátkem dubna 1969 i jihlavský občan Evžen Plocek. Jaký smysl měl jeho čin tehdy a jaké poselství v něm čteme dnes?

„Po cestě k socialismu jsme šli za Sovětským svazem, tak jsme se mu dívali do zad. Když si zašel on, zašli jsme i my. Možná, že kdybychom se dívali kupředu k cíli, kdybychom se dívali dál, uvědomili bychom si, že každý máme na tuto cestu jiné boty. Nebyli bychom tak utrmácení jako nyní." Tato slova pronesl Evžen Plocek v roce 1969 na březnovém zasedání OV KSČ v Jihlavě, měsíc před svou dobrovolnou smrtí

Evžen Plocek se zapálil 4. dubna 1969 na náměstí v Jihlavě a skonal 9. dubna 1969 v jihlavské nemocnici. Stal se tak třetí lidskou pochodní. Upálil se stejně jako jeho dva předchůdci Jan Palach a Jan Zajíc – na protest, protože se zřejmě nechtěl smířit s nástupem normalizace. Plocek však nebyl mladý student. Bylo mu téměř čtyřicet let, byl otcem rodiny a měl za sebou slibnou kariéru coby náměstek ředitele jihlavského Motorpalu.

Jeho činu se až dodnes dostalo zcela minimální publicity, ani v roce 1969 se o něm mimojihlavská veřejnost nedozvěděla. Přes mnohé překážky se pracovníkům Motorpalu podařilo uspořádat v Jihlavě veřejný pohřeb. Průvod smutečních hostů byl dlouhý tři kilometry. Film režiséra Martina Řezníčka se vrací do Jihlavy a spolu s pamětníky a členy Plockovy rodiny zkoumá okolnosti tohoto aktu i mechanismy, jimiž představitelé režimu zajistili, aby Plockovo sebeupálení nevedlo veřejnost k nepokojům. Zabývá se otázkami hrdinství, protestu a pátrá po smyslu a významu tohoto činu jak v tehdejší době, tak v současnosti.

Napište nám