Příběh třetí lidské pochodně

Jen málokdo ví, že tragické gesto Jana Palacha a Jana Zajíce sebeupálením následoval začátkem dubna 1969 i jihlavský občan Evžen Plocek. Jaký smysl měl jeho čin tehdy a jaké poselství v něm čteme dnes? Dokumentární pátrání režiséra Martina Řezníčka

„Po cestě k socialismu jsme šli za Sovětským svazem, tak jsme se mu dívali do zad. Když si zašel on, zašli jsme i my. Možná, že kdybychom se dívali kupředu k cíli, kdybychom se dívali dál, uvědomili bychom si, že každý máme na tuto cestu jiné boty. Nebyli bychom tak utrmácení jako nyní.“ Evžen Plocek v roce 1969 na březnovém zasedání OV KSČ v Jihlavě, měsíc před svou dobrovolnou smrtí

Evžen Plocek se zapálil 4. dubna 1969 na náměstí v Jihlavě a skonal 9. dubna 1969 v jihlavské nemocnici. Stal se tak třetí lidskou pochodní. Upálil se stejně jako jeho dva předchůdci Jan Palach a Jan Zajíc – na protest, protože se zřejmě nechtěl smířit s nástupem normalizace. Plocek však nebyl mladý student. Bylo mu téměř čtyřicet let, byl otcem rodiny a měl za sebou slibnou kariéru coby náměstek ředitele jihlavského Motorpalu.

Evžen Plocek byl také odborovým pracovníkem a funkcionářem KSČ. Jeho činu se až dodnes dostalo zcela minimální publicity. O Evženu Plockovi a jeho činu se veřejnost už nedozvěděla. Čin, který měl burcovat, zcela zapadl a tak tomu zůstalo dodnes. Film režiséra Martina Řezníčka se vrací do Jihlavy a spolu s pamětníky a členy Plockovy rodiny zkoumá okolnosti tohoto činu i mechanismy, jimiž představitelé režimu zajistili, aby Plockovo sebeupálení nevedlo veřejnost k nepokojům. Zabývá se otázkami hrdinství, protestu a pátrá po smyslu a významu tohoto činu jak v tehdejší době, tak v současnosti.

Evžen Plocek vstoupil do KSČ v roce 1955 jako zástupce odboru, v 60. letech patřil k reformním komunistům. V roce 1968 byl zvolen jako delegát na známý, později anulovaný XIV. mimořádný sjezd KSČ v Praze-Vysočanech. Sjezd se uskutečnil den po sovětské okupaci. Plocek byl stoupencem Pražského jara. Své pocity tehdy vyjádřil v dopise napsaném krátce po Vysočanském sjezdu, který nazval „Nevytrhneš, nespálíš“! Projevil v něm naději, že násilí zvítězilo pouze dočasně. Stále ještě věřil, že se situace zlepší, vše se posune lepším směrem. Místo toho však nakonec vnímal prudký nástup normalizace.

Když zemřel, bylo mu 39 let. Přes mnohé překážky se pracovníkům Motorpalu podařilo uspořádat v Jihlavě veřejný pohřeb. Průvod smutečních hostů byl dlouhý tři kilometry. O Plockovi krátce napsal jen okresní list Jiskra. Do centrálního tisku ale o sebeupálení Evžena Plocka neproniklo ani slovo.

Stopáž26 minut
Rok výroby 2017
 P ST HD
ŽánrDokument