Díky změnám po roce 1989 si začínáme uvědomovat, že handicapovaní lidé touží žít jako my a že mnozí z nich už dokáží za svá práva na domov, vzdělání, odbornou pomoc, soustavně usilovat. Mentálně postižený člověk o svá práva bojovat nemůže a je zcela odkázán na pomoc zdravých lidí. V dalším díle cyklu Ljuby Václavové z roku 2000 se podíváme do světa mentálně postižených lidí. Po dlouhá léta bylo na lidi s mentálním postižením pohlíženo jako na tvory nevzdělavatelné, neschopné se o sebe postarat. Byli dáváni do ústavu, kde o ně bylo postaráno, aby neměli hlad a zimu a přečkali v pohodlí až do smrti. Devítiletá Petra, která žije v ústavu sociální péče v Olešce u Děčína, už tuto situaci nezná. Každé pondělí nastupuje do školy v teplické Arkádii a na víkendy se vrací mezi své starší kamarády do Olešky. Díky úsilí ředitelky ústavu se začali vzdělávat i starší obyvatelé ústavu. Dojíždějí do pomocných škol v Děčíně, učí se i v ústavu. Proč se chtějí učit? Třeba i proto, aby mohli napsat svým láskám z jiných ústavů, poslat dopis rodičům.
