O velikonočním pondělí 24. března 1913 zahynuli v Krkonoších Bohumil Hanč a Václav Vrbata. Poutavý dokument, věnovaný výročí jejich úmrtí a zároveň Dni Horské služby. Režie I. Stehlík

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný.
Video není k dispozici.

Ta smutná událost je dodnes opředena tajemstvím. A kde je tajemství, tam se rodí legenda. Nikdo neví, jak to tenkrát o velikonočním pondělí bylo. Co všechno a jak se přihodilo. Nejen proto, že od té doby uplynulo jedno století. Je to tragédie, která se odehrála na hřebenech Krkonoš při mistrovském závodu v běhu na 50 km, který se odehrával 24. března 1913.

Bohumul Hanč, hrabačovský zedník a tkadlec. Ale také nejslavnější český lyžař své doby. Chlouba českého krkonošského spolku Ski v Jilemnici. Říkali mu „Mistr sněhu“. Nebo také „Mistr lyžař“. Po Hansovi se dochovaly jeho dopisy, dochoval se také jeho deník. A ten svědčí o jeho velké citlivosti, svědčí o tom, že to byl člověk nesporně skromný a že velice miloval svůj domov, ale že měl taky hluboký vztah ke svým blízkým.

Klikněte pro větší obrázekMy přesně nevíme, kde se Hanč s Vrbatou poprvé setkali, ale traduje se, že to bylo v evangelickém sboru a oni si tam takříkajíc padli do oka. Oni měli stejné sportovní zájmy, ale také se rádi otočili za pěkným děvčetem. Takže my si musíme představovat, že spolu někde opravdu dováděli, ale zároveň pozorně sledovali svoje úspěchy, tedy zejména Vrbata úspěchy Hanočovy. Ale zase Vrbata nebyl tak úplně bezvýznamný člověk, protože on byl volen místonáčelníkem mříčenskéhého sokola, což svědčí o tom, že při svém mládí musel dosahovat slušných výsledků. Václav Vrbata žil ve vsi Mříčná, Kousek od Jilemnice. Živil se, stejně jako jeho kamarád Hanč, tkalcovstvím.

Trať závodní vede od Labské boudy na Martinovku. Pak sedlem mezi Šišákem a Mužskými kameny na Sněžné jámy. Pokračuje kolem Violíku a Tvarožníku na Novoslezskou boudu. Poté se stáčí na Voseckou boudu, zpátky kolem Violíku směrem k Harachovým kamenům a na Labskou boudu. Tento okruh čeká závodníky dvakrát. Pak ještě zkrácený kruh až k cíli na Mísečky. To bude právě 50 kilometrů. Je to jedno z nejnebezpečnějších míst v Krkonoších. Je to hřebenová partie, kde se velmi často mění počasí. Labská louka je velká náhorní planina, kde převážnou většinu zimy fouká vítr, je to exponované vůči severozápadnímu větru, což je nejčastější proudění. Obě největší náhorní planiny, které v Krkonoších jsou, jak Labská louka, tak Bílá louka v okolí Luční boudy končí poměrně strmými zlomy do ledovcových karů, které mají výšku 150 až 200 metrů, takže tam hrozí při zabloudění nebezpečí pádů.

Klikněte pro větší obrázekRáno o Neděli velikonoční jsou již závodníci na Labské boudě. Jeden však chybí – Hanč. Mistr lyžař se dvou předcházejících ročníků tohoto závodu neúčastnil. Teď se ženou Jaroslavou navíc čekají potomka. Hanč ale běžet chce. Říká, i sám sebe o tom přesvědčuje, že už opravdu naposledy. V neděli večer Hanč na Labskou boudu přece jen z Hrabačova přišel. Startovní listina tak měla šest jmen.

Den závodu

Je krátce po sedmé. Za krásného jarního počasí vyběhli závodníci na trať nalehko oblečeni, pouze v košilích. Závod má hned od začátku ostré tempo. Až po Sněžné jámy jsou rozdíly nepatrné. První přibíhá Hanč v 7:54. Za ním v těsném odstupu Feistaver, Karolímek, Bartel, Rath a Scheiner. Poté se pole závodníků protahuje. U Osecké boudy je první Jarolímek. Pak ho předbíhá Bartel. Ten vede až k Violíku. Tady odstupuje jako první ze závodu Rath. Mezitím Hanč, který předtím sjel z trasy, ztrátu dohnal. Předbíhá i Bartla. Už se před něj nikdo nedostane. U Labské boudy je první s velkým náskokem. Přijel však nečekaně brzy. Chtěl se napít čaje, ale ten nebyl ještě uvařen. Hanč čekat nemůže, běží dál. Jeden z přítomných píše z Labské boudy: „V půl deváté přinesl severovýchodní vítr drobný ale hustý déšť, který se mění ve šlehavé krupkovité kapky. Déšť přechází ve sněhovou vánici, vítr se zdvihá“.

Klikněte pro větší obrázekPočasí na horách je nevyzpytatelné v tom směru, že se velmi rychle mění. Může dojít ke kolísání teplot. A to nejen v zimě, ale i v letních obdobích. Nejnebezpečnější je špatná viditelnost a silný vítr. Začínalo se při nějakých +8 stupních a dodnes nevíme, při kolika stupních se končilo, ale víme, že v některých místech teplota byla hluboko pod nulou. Ale navíc panovala obrovská hřebenová vánice. Kdo takovou vánici na hřebenech nezažil, tak si vůbec neumí představit, co to znamená, protože něco podobného tady v podhůří nikdy nezažijeme. Taková vánice vás dokáže srazit na kolena. A v tomhle tom klimatu se odehrávalo to obrovské drama, kdy postupně všichni závodníci vzdávali a Hanč, který byl fyzicky neobyčejně zdatný se snažil za každou cenu vytrvat. A kde je v té době Václav Vrbata? Co o něm víme? Podle svědectví jeho mladšího bratra vstal ráno v pět hodin a vydal se ke Krkonoši podpořit při závodě kamaráda Hanče. Na své skoro 30kilometrové cestě měl v úmyslu se ještě někde zastavit a rozdat pozvánky na sokolské Šibřinky. Více zpráv o něm není.

Hanč míří od Vosecké boudy k Violíku. Netuší, že všichni ostatní vzdali a že zůstal na trati sám. Rozhodující okamžik nadcházejícího dramatu se blíží. Na Violíku na něj volali, ať se zastaví. To bylo v 11:52. Začíná 113 minut, ve kterých se odehraje něco, o čem se lze jenom dohadovat. Labská bouda – 13:00. Všichni už jsou zde v bezpečí. Kromě Hanče. 13:15 – Rath, Jarolímek a Fischer jdou Hanče hledat. Každý se vydává jiným směrem. 13:45 – Emmerich Rath nachází vysíleného Hanče. Ten má na sobě cizí kabát. Jak se ukáže později, je to kabát Václava Vrbaty, který mu jej dal, aby ho uchránil před zimou. Rath sundává Hančemu lyže a pokouší se jej dovléct do bezpečí. Ovšem on asi po 500 metrech viděl, že nemá dostatek sil, aby Hanče, který byl mohutný a navíc už téměř bezvládný, dotáhnout do Labské boudy. A tak ho tam položil zády k větru a nepředstavitelným tempem potom doslova letěl na Labskou boudu, kde jenom oznámil Hančovu polohu a vyčerpáním se zhroutil. 14:30 – Záchranná skupina se z Labské vydává pro Hanče. 15:10 – Labská bouda. Hanč přes veškerou pomoc umírá na selhání srdce z vyčerpání.

Klikněte pro větší obrázekVrbata, přestože byl vynikající znalec Krkonoš v té bouři začal bloudit a bloudil v jakési spirále. A bylo neuvěřitelné, že on narazil na lyže Bohumila Hanče. A tam si samozřejmě uvědomil, že se něco muselo stát. Zřejmě možná i čekal, že Hanč se za chviličku vrátí. Ale mezitím zřejmě promrznul, tam také klesnul a tam ho také po několika hodinách našli už zcela zmrzlého. Určitě asi není podstatné, jestli to bylo o sto metrů dál nebo blíž, ale skutečně to, že jeden druhému pomohl a bohužel za to zaplatil svým životem.

Po I. světové válce začíná jezdit do hor stále více lyžařů, z nichž mnozí podceňují jejich odvrácenou tvář. Pomoc místních dobrovolných hasičů už nestačí. Na podzim roku 1934 vzniká v Krkonoších samostatný záchranný sbor. O několik měsíců později tu však během jediné noci zahyne 6 lidí. Proto je 12. května 1935 ustanovena jednotná organizace Horské služby. Jejími zakladateli jsou přímí svědci tragédie na Zlatém návrší. Bohumil Hanč zemřel v pouhých 26 letech. Stejně mladý byl i Václav Vrbata. Drama, které se odehrálo na Zlatém návrší o Velikonocích roku 1913 je příběhem o hodnotách, které jsou důležité nejen v horách.

Více na portálu ČT24




Stopáž26 minut
Rok výroby 2013
 ST
ŽánrDokument