Některé je těžké pochopit, protože jsou tak zásadně odlišné od toho, co víme o naší planetě. Nová řada amerického cyklu

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

V rozsáhlém prostoru vesmíru existují objekty a jevy, které jako by vypadly z vědecko–fantastických románů. Ve vesmíru je tolik extrémů, že si mnoho z nich lidé jen velmi těžko dokážou představit. Představte si částice, které mohou projít přímo skrze vás, chybějící planetu, skrývající se v naší Sluneční soustavě, oblaky plné alkoholu. Většinou nám ty nejzvláštnější jevy nakonec o vesmíru řeknou nejvíc. Jsou zvláštní, jsou zatím nevysvětlitelné a neuvěřitelně podivné.

Vesmírná palírna

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyVesmír – od naší Mléčné dráhy až ke galaxiím, vzdáleným miliardy světelných let – je plný různých velmi zvláštních objektů a jevů. Některé je těžké pochopit, protože jsou tak hluboce rozdílné od toho, co známe na naší planetě. Čím více se dozvídáme, tím méně toho víme. Na své odhalení čeká ještě nekonečné množství podivných věcí. Vesmír je plný těles a všech možných záhadných jevů, kterým ještě úplně nerozumíme. Může se to zdát opravdu zvláštní, ale astronomové odhalili mezihvězdné oblaky, které jsou naplněné stejným druhem alkoholu, jaký je v pivu. Jedna z nejzvláštnějších mlhovin je plná organických molekul, zejména etylalkoholu. A to je samozřejmě ten alkohol, který pijeme. Můžete si to představit jako obrovskou vesmírnou palírnu.

Je to zábavná představa, ale doopravdy tomu tak je. Tyto obrovské molekulární oblaky jsou tvořeny plyny a prachem. Některé z nich dosahují až tisícinásobku velikosti Sluneční soustavy. Účinkem gravitace houstnou a může v nich docházet ke vzniku složitějších molekul. V tomto pivovaru se k výrobě alkoholu používá ječmen, voda a kvasinky. V meziplanetárních oblacích dochází na zrnkách prachu k nukleaci jednoduchých molekul. Molekuly vodíku, vody a oxidu uhličitého procházejí chemickou reakcí a vytvářejí složitější molekuly, jako je například etanol neboli etylalkohol, hovorově jen alkohol. Když se zrnka prachu dostanou blíž ke středu molekulárního oblaku, začnou se přibližovat k hvězdě, která tvoří jeho jádro, a zahřívají se. A to natolik, že se z nich mohou odpařit některé složitější molekuly jako je třeba etanol. Zrnka prachu v mezihvězdném molekulárním oblaku slouží jako místa setkání, kde mohou osamělé molekuly vytvářet složitější molekuly.

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyPrvní alkoholový oblak byl objeven v roce 1975. Od té doby bylo pozorováno mnohem více těchto opravdu zvláštních kosmických oblaků. Jeden s označením G 34.3, který se nachází v souhvězdí Orla, má průměr tisíckrát větší, než je průměr naší Sluneční soustavy. V tomto oblaku je tolik alkoholu, že by každý obyvatel naší planety mohl po následující miliardu let vypít každý den 300 000 piv. Jedinou nevýhodou je, že byste asi měli pěkné bolení hlavy, protože alkohol je tu smíchaný s kyanovodíkem, oxidem uhelnatým, oxidem uhličitým, amoniakem a některými dalšími nepěknými chemickými látkami. Může se zdát, že vypadají jako opilí obři, pohybující se bezcílně kosmickým prostorem, ale ač je to neuvěřitelné, jsou tyto oblaky plné hvězd a planet. A na některých planetách je možná i život. Na vnějších okrajích těchto oblaků jsou zmrzlá zrnka prachu se svými složitými molekulami stále nedotčená. Účinkem gravitace z části z nich vznikly komety.

Vědci se domnívají, že tyto komety mohly dopravit některé složitější molekuly do vnitřní Sluneční soustavy. A dokonce i na naši planetu. Tyto molekuly byly stavebními kameny aminokyselin, které byly potřeba pro vznik života. Naše Slunce a Země se utvořily z podobného mezihvězdného oblaku. A pokud máte správné organické přísady, pak máte tu správnou směs pro vznik života. Může se to zdát divné, že vesmírem pluje oblak alkoholu, ale tyto organické molekuly, a alkohol je jednou z nich, se běžně nacházejí v celém kosmu. Kdybyste naší planetu rozdrtili na prach, tak byste mohli zpětně vytvořit meziplanetární oblak. Jsou v něm všechny prvky, které tvoří i nás. Z oblaku plného alkoholu mohlo na Zemi doputovat semínko života. I když to zní neuvěřitelně, život se skutečně může nacházet i v jiných druzích opravdu podivných mračen.

Mraky v atmosféře Venuše

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyVenuše má pekelně horký povrch. Ale kupodivu je teplota v jejích mracích, které se vznášejí ve výšce nějakých padesáti kilometrů, tak nízká, že by tam mohl existovat život. Teplota a tlak jsou tam zhruba stejné, jako na povrchu Země. Takže, jestli existuje život tady na Zemi, proč by nemohl existovat i v podobných podmínkách na Venuši? Pokud však v oblacích Venuše existuje život, jak se tam vůbec dostal? Atmosféra na Venuši je výsledkem silného skleníkového efektu. Uvolňování oxidu uhličitého z hornin způsobuje zvyšování teploty na povrchu, a pokud tam byly nějaké oceány, tak se voda z nich vyvařila a unikla do prostoru. Takže se vlastně mohla přesunout do vyšších, příznivějších vrstev atmosféry. Život, jak víme, potřebuje vodu. Mraky v atmosféře Venuše vodu obsahují, i když v roztoku kyseliny sírové. Na Zemi našli vědci organismy, takzvané extrémofily, kterým se daří v podobně kyselých tekutinách, jako například v horkých pramenech v Yellowstonském parku. Proto se někteří vědci domnívají, že by podobné organismy mohly přežít i v mracích Venuše. Možná si vyvinuly způsob, jak využít ultrafialové světlo podobným způsobem, jakým naše rostliny využívají denní světlo k fotosyntéze. V oněch mracích je spousta prvků a sloučenin. Je tam síra a je tam vodík a i jiné prvky, které jsou potřeba ke vzniku a udržení života. A ty se v těchto výškách vyskytují hojně. A tak není nepředstavitelné, že by ve vrstvách mraků na Venuši mohl existovat život.

Jeden způsob, jak se dá vyzkoušet, jestli by v oblacích Venuše mohl existovat život, je zkoumat oblaky v zemské atmosféře. Výzkumy tady na Zemi, například sběr částic z oblaků a jejich analýza v laboratoři, prokázaly, že velmi malé organismy, bakterie, tam opravdu mohou přežít, i když jen tak poletují atmosférou a nechávají se unášet poryvy větru. A nejspíš tam dokážou přežít po dost dlouhou dobu. Můžeme usuzovat, že podobné druhy organismů se mohou vyskytovat i na Venuši. A tak jestli je v atmosféře Venuše život, tak se tam možná po dlouhou dobu jen tak vznáší. NASA možná v budoucnu vyšle sondu, aby se pokusila zjistit, jestli je v atmosféře Venuše život.

Planeta X

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyJsou badatelé, i když jich už je opravdu málo, kteří se domnívají, že by se v naší Sluneční soustavě měla nacházet ještě jedna planeta. Planeta X by prý mohla obíhat někde daleko za Neptunem. Planeta X je označení pro neznámou planetu, která se možná skrývá někde ve vnější Sluneční soustavě. Astronomové o chybějící planetě začali uvažovat, když pozorovali množství ledových těles v Kuiperově pásu, která obíhají daleko za dráhou Neptunu. Vnějšímu okraji Kuiperova pásu se říká Kuiperův útes. To proto, že hustota vesmírných těles se tu výrazně snižuje. To může být způsobeno gravitací Neptunu nebo možná i neznámé planety. Podle jedné hypotézy, která vysvětluje pokles počtu objektů v Kuiperově pásu ve vzdálenosti asi tak 50 astronomických jednotek, by se tam někde mohla skrývat planeta, která objekty z této oblasti vyčistila.

Vědci se už desítky let přou, kolik planet má naše Sluneční soustava. Existuje opravdu planeta X? Když byl objeven Pluto, tak se mělo za to, že je to planeta X. Nedávno byla objevena další tělesa Kuiperova pásu jako například Eris nebo Sedna. Ta byla také označována za planetu X. Ale podle některých výpočtů jako by stále ještě jeden opravdu velký objekt ve Sluneční soustavě chyběl. Takže někteří pořád ještě věří, že by se tam planeta X mohla vyskytovat. Vědci nejspíše záhadu takzvaného Kuiperova útesu brzy rozluští. Jestliže Planeta X opravdu existuje, tak ji s moderními přístroji bezpochyby najdou. Kosmická sonda New Horizons nyní směřuje k trpasličí planetě Pluto a koncem desetiletí bude zkoumat prostor transneptunických objektů.

Planety pulsarů

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyPlaneta X možná existuje, možná ne. Ale daleko ve vesmíru byly pozorovány jiné planety, které jsou skutečně z jiného světa. Naše Sluneční soustava obsahuje některé velmi nezvyklé planety, ale v hlubinách vesmíru jich je mnohem víc. Pomocí nejmodernějších teleskopů astronomové už našli mimo Sluneční soustavu téměř tisíc planet a každý měsíc přibývají další. Říká se jim exoplanety. Nejzvláštnější exoplanety jsou „planety pulsarů“. Na rozdíl od většiny exoplanet, které obíhají kolem hvězd jako je naše Slunce, obíhají tyto planety kolem rychle se otáčejících neutronových hvězd, zvaných pulsary. Ty vyzařují svazek pulsujících rádiových vln, podobně jako maják. V devadesátých letech vědci objevili v souhvězdí Panny ve vzdálenosti 900 světelných let dokonce trojici takových planet. Jsou to asi nejpodivnější planety ve vesmíru. A všechny se nacházejí velmi blízko pulsaru. To není místo, kde by měla existovat planeta. Nikdo neočekává, že by našel planety obíhat kolem takových objektů, protože pulsar neboli neutronová hvězda je pozůstatek po výbuchu supernovy. Supernova se rozpadla v jedné z nejmohutnějších explozí, jaké ve vesmíru známe.

Dvě z těchto tří planet jsou asi čtyřikrát větší než Země a ta třetí je asi dvakrát větší než náš Měsíc. Takže jsou to vlastně velmi malé planety. Obíhají tak blízko neutronové hvězdy, že by se jejich dráhy vešly do oběžné dráhy Merkuru. Stále zůstává otázka, jak tyto planety přežily výbuch supernovy. Kdyby se něco podobného stalo se Sluncem, tak by se planety vnitřní Sluneční soustavy vypařily. Jestli však ty tři planety hvězdu v době výbuchu neobíhaly, tak jak se tam dostaly? Možná tyto zvláštní pulsarové planety vznikly až po explozi z trosek, obklopujících supernovu. Možná tam byla jistá část hmoty, která byla odmrštěna, ale úplně neodletěla, a z ní se pak mohly vytvořit planety. Odolávají zatím všem teoriím.

Pulsarové planety poskytují překvapující nový pohled na vznik planetárních systémů v celém vesmíru. Pokud pulsarové planety vznikly po výbuchu supernovy, tak jsou velmi důležité, protože ukazují, že ke vzniku planet může dojít i ve velmi neočekávaném prostředí. Možná ani nepotřebují něco tak uspořádaného, jako byl prachoplynný oblak, který vytvořil naši Sluneční soustavu. Ale jestli tam ty planety byly i před explozí, a u hvězdy zůstaly, tak je to pro naše teorie také zajímavé, protože to ukazuje, že planety mohou u hvězd v některých případech zůstat. Pulsarové planety jsou zvláštností. A neutronové hvězdy neboli pulsary, okolo kterých obíhají, jsou také dost podivné.

Neutronové hvězdy

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyHmota neutronové hvězdy je neuvěřitelně hustá. Její objemová hustota je velmi vysoká. Má takovou hustotu jako atomové jádro. Kdybychom měli lopatu písku a ten písek by byl z neutronové hvězdy, vážila by tolik, jako hora Mount Whitney v Sierra Nevadě v Kalifornii. A kbelík hmoty neutronové hvězdy by vážil stejně jako Mount Everest, nejvyšší hora na Zemi.

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyExistují dva druhy neutronových hvězd: „pulsary“, které se velmi rychle otáčejí a vysílají pulsující rádiové vlny, a „magnetary“, které se otáčejí mnohem pomaleji a vyzařují elektromagnetické záření. Magnetary, které jsou mnohem vzácnější než pulsary, mají nejsilnější magnetické pole, které ve vesmíru známe. Na Zemi není žádné místo, kde byste našli tak silné magnetické pole, jako je na magnetarech. Ale je tu jistá podobnost s Teslovým transformátorem. Nikola Tesla původně experimentoval s cívkou. Snažil se zjistit, jak by bylo možné dodávat elektřinu bez drátů, jak ji přenášet vzduchem. Teslův transformátor má velký rozdíl v napětí – asi půl milionu voltů – mezi koulí uprostřed a klecí, která ji obklopuje. V té mezeře se uvolňuje energie. Když elektrony cestují vzduchem, uvolňují neuvěřitelné množství energie. Magnetar je principiálně podobný. Uvolňuje energii zejména ve formě vysokoenergetického rentgenového a gama záření. Magnetary mohou uvolnit obrovské množství energie. Neuvolňují ji pravidelně jako pulsary, ale spíše náhodně. Něco se stane v jejich kůře, něco jako „hvězdotřesení“ a několik magnetických polí se spojí a uvolní obrovské množství energie, která se přemění na krátkovlnné rentgenové a gama záření.

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyMagnetary a pulsary jsou zvláštní hvězdy. Ale vědci objevili něco ještě mnohem podivnějšího: Hvězdu, která se chová jak jako pulsar, tak jako magnetar. Rentgenový teleskop NASA zpozoroval, jak tato neobvyklá hvězda vychrlila sérii kolosálních výbuchů energie ve formě záblesků, které jsou typické pro magnetary. V době mezi květnem a červencem 2005 se vyskytly pětkrát. Každý záblesk trval méně než sekundu, ale uvolnil energii, odpovídající deseti tisícům našich Sluncí. Tato hvězda je případem dosud chybějícího spojení mezi pulsary a magnetary. Pulsar, který později předvede nějaké jevy typické pro magnetar. Tato hvězda, představující spojení pulsaru a magnetaru, je dost mladá – je jí méně než 900 let. A tak si astronomové myslí, že některé neutronové hvězdy s velmi silným magnetickým polem začínají život jako magnetary, postupně se usadí a stanou se z nich pulsary. Tuto hvězdu tedy vidíme v době, kdy je mladší než většina pulsarů.

Strašidelná neutrina

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyVědci nedávno vyřešili záhadu, obklopující jeden z nejprchavějších jevů v celém vesmíru – strašidelné částice, která procházejí každým z nás – každou sekundu a každý den. Vesmír obsahuje nekonečné množství podivných planet a hvězd. Ale zároveň jsou v kosmu stejně podivné „malé“ objekty. Velká část vesmíru včetně lidí je tvořena z běžné hmoty. Ta je tvořena základními částicemi a jednou z nich je i zdánlivě nezachytitelná částice zvaná neutrino. Každou sekundu, tryská ze Slunce nějakých 50 trilionů neutrin, která procházejí i naším tělem. Z jiných hvězd přilétají z různých směrů další neutrina, která také procházejí Zemí. Triliony těchto částic námi proudí každou sekundu a my o tom nemáme ani ponětí.

Neutrino je taková legrační malá částice. Italsky to znamená „malé neutrální“. Má velmi malou hmotnost, neskládá se téměř z ničeho. Ale má energii a sviští vesmírem skoro rychlostí světla. Tyto částice téměř neinteragují. Kdybyste vzali olověnou desku o tloušťce světelného roku a vyslali proti ní svazek neutrin, polovina těchto neutrin by celou tloušťkou olova prolétla netknutá. Neutrina nejčastěji vznikají nukleární reakcí uvnitř hvězd včetně našeho Slunce. Každou sekundu proletí nehtem vašeho palce asi 60 miliard solárních neutrin. Ale jsou i jiné zdroje, které produkují neutrina. Vznikají i v atomových reaktorech. Některé neustále vznikají radioaktivním rozpadem částic v horninách kolem nás. Další vznikají při pronikání kosmického záření do naší atmosféry. A ta vnikají do atmosféry s energií, jakou má baseballový míček, letící rychlostí 150 km za hodinu. Velké množství neutrin, stejně tak jako dalších částic a světla, se uvolnilo do vesmíru okamžitě po Velkém třesku. Lidé jsou potomci této prvotní směsi.

Planetka Teutatys

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyNeutrina jsou neobvykle malé objekty. Ale existují i jevy, které jsou proti nim neobvykle velké. Planetky jsou kamenné pozůstatky z doby, kdy vznikala Sluneční soustava. Tyto planetky obíhají především ve dvou pásech. Jeden je mezi Marsem a Jupiterem a druhý až daleko za dráhou Neptunu. Mezi těmi, které obíhají v bližším pásu, je jedna skutečně výstřední. Jedna z nejpodivnějších planetek byla pojmenována Teutatys. Přitahuje pozornost už svým tvarem. Vypadá trochu jako kuželka, je protažená, dole jako by měla bouli, pak tenký krk a zase bouli. Trochu jako burský oříšek. Skoro jako by to byla dvě samostatná, dodatečně spojená tělesa. Zvláštní burák o rozměrech asi 5 × 2,5 × 2 kilometry, který má hmotnost 50 miliard tun, volně se valící po své dráze. Převaluje se, jako byste špatně hodili míčem. A nejdůležitější je eliptická dráha Teutatys kolem Slunce. Ta vede od pásu planetek až přes oběžnou dráhu Země. Křižuje oběžnou dráhu Země! To z ní dělá nebezpečný objekt, protože by nás jednou mohla zasáhnout.

V září 2004 se Teutatys přiblížila jen na čtyřnásobek vzdálenosti Měsíc-Země a v prosinci 2012 na 18 vzdáleností Měsíce od Země. To je na planetku opravdu blízko. Zvláště když je tak velká. Kdyby měla narazit do Země, tak by ji naše atmosféra nezpomalila. Pro Zemi by ta srážka byla zničující podobně jako ta, při níž vyhynuli dinosauři. K příštímu blízkému přiblížení dojde až ve 26. století. Některé planetky pro nás však zůstávají stále potenciálně nebezpečné.

Měsíc Miranda

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyAle existují i mnohem větší a podivnější kosmická tělesa, která se toulají vesmírem. Měsíc neboli satelit, je vesmírné těleso, které obíhá kolem planety nebo menšího objektu, jako je třeba trpasličí planeta Pluto. Jen ve Sluneční soustavě je minimálně 240 měsíců. A přece je náš Měsíc jediným satelitem, který při pohledu z planety dokáže zcela přesně zastínit Slunce. Ale jeden z nejpodivnějších měsíců patří plynnému obru, vnější planetě naší Sluneční soustavy. Miranda, jeden z měsíců Uranu, je opravdu zvláštní měsíc. Je poměrně malý, má průměr jen necelých 500 kilometrů. Pohodlně by se vešel do prostoru mezi New Yorkem a Washingtonem. Ale je to takový podivín.

Mirandě se říká Frankenstein Sluneční soustavy, protože má zvláštně členitý povrch. Na tak malém povrchu najdete úplně všechno: kaňony, koryta a pukliny. Vypadá to, jako kdyby Miranda zrovna projela ždímačkou. I když má průměr jen 460 kilometrů, jsou její kaňony 25 kilometrů hluboké. Pro srovnání, Grand Canon je asi 450 kilometrů dlouhý a asi jeden a půl kilometru hluboký. Miranda mezi ostatními měsíci Sluneční soustavy působí tak zvláštně, protože vypadá, jako by byla sestavená ze zbytků jiných měsíců a planet. Její povrch má takovou dvojí povahu. Jsou tam určité oblasti, které vypadají velmi ploché, a pak jsou tam další, které jsou velmi zvrásněné. Miranda astronomy mate, protože zatím nevědí, jak vznikla. Jedna teorie navrhuje, že před miliardami let mohl tento malý měsíc prodělat tak obrovskou vesmírnou srážku, že se rozpadl na mnoho malých kousků. Tyto kousky se pak opět spojily a vnikl chaotický povrch ze světlých a tmavých vzorů a tvarů. Jiná teorie předpokládá, že Mirandin povrch je výsledkem zlomů, ke kterým dochází, když obrovský tlak zvedá a posouvá velké skalní masivy. Je to dost podobné tomu, co se děje tady na Zemi – jenže Miranda je na to příliš malá.

Infračervené galaxie

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyMiranda je jen jedním z milionů podivných objektů, které tvoří Mléčnou dráhu. Přesto není naše galaxie tou nejpodivnější ve vesmíru. Jsou tam i jiné, které teprve dávají ten pravý význam slovu podivné. Galaxie. Jsou to takové vesmírné ostrovy, tvořené hvězdami, planetami všech typů, planetkami, kamením, prachem a plynem. V pozorovatelném vesmíru je jich nejméně sto miliard. Mnoho astronomů si myslí, že nejpodivnější galaxie jsou velmi jasné infračervené galaxie. Když je pozorujete v infračervené oblasti světelného spektra, jsou stokrát jasnější než normální galaxie. Patří k nejsvítivějším v celém vesmíru. Obrovská množství energie, která tyto velmi jasné infračervené galaxie vydávají, jsou výsledkem obrovských bouří, ke kterým dochází při utváření hvězd. V naší galaxii vznikne každý rok jedna nová hvězda o velikosti našeho Slunce. Ale v infračervených galaxiích vznikne každý rok stovka nových hvězd. Hvězdy vznikají uvnitř oblaku mezihvězdného plynu a prachu. Ve skutečnosti nemůžete vidět, jak hvězda vzniká. Ale veškerá tato energie zahřívá prach, který září infračerveným světlem. Takže vidíte energii všech generací hvězd, jak je absorbována a znovu vyzařována jako infračervené světlo. Je to takový plášť nad těmi galaxiemi.

Infračervené galaxie byly objeveny v polovině osmdesátých let. Tehdy infračervený astronomický satelit IRAS náhodou objevil galaxie, které se velmi jasně zobrazily ve vlnové délce infračerveného záření. Jedny z nejsvítivějších galaxií byly označeny jako F15307+3252. Nacházejí se ve vzdálenosti sedmi miliard světelných let v souhvězdí Pastýře. Ta čísla v jejich označení označují souřadnice na obloze, kde je můžete najít. Ke vzniku hvězd v ní dochází neustále a vědci chtějí vědět proč? Nejpravděpodobnější hypotéza říká, že tyto galaxie jsou tak aktivní proto, že vznikly buď splynutím s jinou galaxií, nebo jejich těsným minutím. Když jedna galaxie míjí jinou, nebo pokud se přímo srazí, dochází ke stlačení obrovského množství plynu, což může způsobit vznik mnoha nových hvězd. Plyn se také může dostat do středu černé díry, což způsobí, že se v jejím okolí uvolní velké množství tepla.

Miniaturní černé díry

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyVýzkum velmi jasných infračervených galaxií je teprve v počátcích. Ve středech velmi jasných infračervených galaxií byly nalezeny supermasivní černé díry. Jsou to objekty s tak silnou gravitací, že žádný objekt, dokonce ani světlo, je nemůže opustit. Ale je možné, že existují i ještě podivnější druhy černých děr. Miniaturní černé díry jsou hypotetické objekty menší než atomové jádro. Na rozdíl od svých hvězdných bratranců nebyly tyto miniaturní černé díry ještě zpozorovány. Ale mnoho vědců předpokládá, že existují. Miniaturní černé díry mohou být prvotním pozůstatkem Velkého třesku. Výbuch mohl stlačit hustotu hmoty tak, že vznikly černé díry tak malé, že je nelze vidět ani pod mikroskopem. Čím menší je černá díra, tím rychleji ztrácí hmotu. Kdybyste měli malou černou díru, která by měla hmotnost hory, a která by vznikla těsně po Velkém třesku, tak teď, o nějakých 14 miliard let později, by se natolik zmenšila, že by se zbývající hmota vypařila během obrovské exploze.

Vědci by mohli dokázat existenci miniaturních černých děr tím, že by je sami dočasně vytvořili. Na hranicích Švýcarska a Francie byl postaven velký hadronový urychlovač. Jde o urychlovač částic, který je schopen produkovat srážky subatomárních částic. Všichni doufají, že dokáže zopakovat podmínky, které existovaly méně než mikrosekundu po Velkém třesku. Velký hadronový urychlovač bude schopen vystřelovat částice proti sobě velkou rychlostí. Na malý okamžik tak bude velká hmota ve velmi malém prostoru, čímž by se mohlo podařit vytvořit miniaturní černé díry. Vydrží jen okamžik a pak zmizí. Jestli bude pokus úspěšný, mohl by také odhalit tajemství dalšího matoucího jevu ve vesmíru, látky, která je zcela neviditelná. Aby vědci tuto neviditelnou látku našli, nemusejí pátrat dál než v naší vlastní galaxii – v Mléčné dráze.

Temná hmota

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyMůže se to zdát divné, ale planety, hvězdy, měsíce a galaxie, tedy vše, co bylo až dosud možno pozorovat, tvoří jen necelých pět procent hmoty ve vesmíru. Zbytek tvoří temná hmota, což je druh hmoty, kterou nevidíme, ale která existuje všude. Temná hmota byla poprvé zmiňována na začátku třicátých let, ale tehdy bylo o možnosti její existence přesvědčeno jen málo vědců. Nicméně v minulých dvou desetiletích o tomto neviditelném jevu získávali stále více nepřímých důkazů. Když lidé začali mapovat Mléčnou dráhu, všimli si, že hvězdy na jejím okraji se pohybují tak rychle, že by vlastně musely z galaxie odlétnout. Ale neodlétají. Drží je pohromadě něco neviditelného, něco, co zvyšuje přitažlivou sílu galaxie, její hmotnost. Ramena Galaxie se točí rychleji, než by měla. Tedy když počítáme s přitažlivostí látek a těles, které obsahují. Kdyby tam ta přitažlivost nebyla, horký plyn by se rozptýlil. Takže je zřejmé, že je tam ještě další přitažlivost, než jakou má viditelná hmota. A tomu říkáme temná hmota.

Vědci o ní vědí i díky horkému plynu, který vyzařuje rentgenové paprsky. To jim umožňuje vidět, jak je tento plyn ovládán přitažlivostí jakési temné hmoty. Dalším způsobem je takzvané gravitační čočkování. K zobrazení gravitační čočkou dochází, pokud vidíme velmi vzdálenou galaxii za galaxií, která je v popředí. Světlo ze vzdálenější galaxie se ohýbá, když obchází gravitační pole té bližší. Gravitace způsobuje zakřivení prostoru. Když našli galaxii, která zakřivuje paprsky, tak odhadli, jaká hmota by měla být v jejím středu, aby způsobila toto zakřivení. Avšak byl to neuvěřitelný desetinásobek toho, co mohli vidět. Takže pozorovali koncentraci temné hmoty.

Temná energie

Vesmír II.: Podivné objekty a jevyJe jisté, že temná hmota tvoří většinu hmoty ve vesmíru. A co je stejně podivné, většina energie v kosmu pochází zřejmě z tak zvané temné energie. Tento zatím jen hypotetický druh energie existuje všude a tvoří téměř sedmdesát procent veškeré energie ve vesmíru. Temná energie je pravděpodobně to nejpodivnější, co ve vesmíru máme. Nemá s temnou hmotou nic společného. Jedná se dvě různé věci. Temná ve skutečnosti znamená, že o ní nic nevíme. Projevy temné energie byly poprvé pozorovány v roce 1998, když astronomové použili jednu explodující hvězdu ke stanovení vzdálenosti galaxií. Zjistili, že galaxie jsou dále, než se ve vesmíru, který se měl zpomalovat, očekávalo. Došli proto k závěru, že vesmír se naopak rozpíná čím dál rychleji. Viníkem by mohla být temná energie. Vesmír je plný této temné energie. Je to opravdu podivná věc, která způsobuje, že se vesmír v průběhu času rozpíná stále rychleji, že bude takto uhánět rychleji a rychleji. Bylo to zvláštní, že k tomu objevu došlo. Nikdo to totiž nepředpokládal. Jeví se to – tedy alespoň v současnosti nám – že největší část vesmíru je tvořená temnou energií.

Je to nějaká substance. Je tmavá. Nezáří. Nemůžeme jí vidět, ale způsobuje rozpínání vesmíru. Je to něco jako antigravitace. Normální hmota a energie mají tendenci zpomalovat tempo, kterým se od sebe předměty vzdalují, protože normální objekty se navzájem gravitačně ovlivňují. Ale zdá se, že temná energie zrychluje tempo, kterým se od sebe objekty oddalují. Jedna teorie předpokládá, že temná energie způsobí, že se celý vesmír za nějakých padesát miliard let rozpadne. Jestli je tomu opravdu tak, tak nejen že se od sebe roztrhnou shluky galaxií, i samotné galaxie se roztrhnou, i hvězdy se od sebe vzdálí. A pak se roztrhnou planetární soustavy. A ještě později se roztrhnou dokonce i planety. Pak přijdou na řadu lidé, a nakonec atomy a subatomární částice.

Originální názevStrangest Things
Stopáž43 minut
Rok výroby 2008
 ST HD
ŽánrDokument