Fenomén Underground

Už na to s..u, protože to mám za pár

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 2  
Sdílet
| Poslat odkaz

V undergroundové komunitě vyrostla, dozrála a tvořila řada výjimečných literátů. Dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie J. Fiedor

Zahnaní do kouta

„Invalidní sourozenci“ Egona Bondyho jsou antiutopistickým románem a svým způsobem i alegorií tehdejšího českého undergroundu. Bývalý vydavatel samizdatů (edice Popelnice) a nyní ředitel samizdatové knihovny Libri Prohibiti Jiří Gruntorád tvrdí, že kdo ho nečetl, neví nic o životě. Zatímco v padesátých letech v Bondym založené edici Půlnoc vycházela díla ve čtyřech kusech a pouze ve snaze zachovat je pro budoucnost, o dvacet let později se jeho román šířil již v mnoha opisech. V této souvislosti se naskýtá otázka: co je to undergroundová literatura, existuje vůbec něco takového?

Literární teoretik Martin Machovec to připouští, ale nejprve hovoří o tom, čím a kým byla ovlivněna: onen underground, tak jak ho dnes chápeme, tzn. okruh lidí okolo Plastic People z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, který produkoval literaturu, hudbu, výtvarné umění, vycházel ze starších inspiračních zdrojů – z Milana Knížáka a jeho Aktualu, z Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, případně z aktivit Egona Bondyho, který už v padesátých letech založil s přáteli podzemní edici Půlnoc. Toto vše bylo na začátku normalizace „nahnáno“ do určitého úzkého ghetta, v němž to vřelo, kolotalo a bylo jasné, že z tohoto tyglíku musí vzniknout něco jako umělecký odkaz.

Spisovatelka a literární teoretička Sylvie Richterová tvrdí, že literární underground sedmdesátých a osmdesátých let jistojistě považuje za kapitolu dějin literatury, přičemž jeho kvalitu či nekvalitu je třeba posuzovat individuálně. Přesto to pro ní byl velmi pozitivní jev. „Všechno to byly mladé, pěkné, čisté tváře, a to opovržení společností jimi je horší přečin, než to, že se ti mladí lidé z té společnosti vymkli. Přitom to byl existenciální čin se z té společnosti vymknout. Tak silný existenciální čin může a nemusí mít estetické následky: většinou umění roste z toho, že člověk nějaký estetický čin ze svého existenciálního teprve vyvodí.“

O undergroundové literatuře nelze mluvit jako o jediném proudu, přestože autoři si byli osobně blízcí, tvrdí Machovec. Vnitřně nemají jejich texty mnoho společného, naopak jsou rozmanité: ve sbornících vydávaných od poloviny 70. let se tak vedle sebe ocitá subtilní až spirituální reynkovská poezie Věry Jirousové, neumělá rocková lyrika Milana „Dina“ Vopálky nebo Josefa Vondrušky, písňové texty, spirituály a protestsongy Sváti Karáska nebo sarkastické texty Charlieho Soukupa. „Je to konglomerát nejrůznějších literárních ambicí a autory spojuje ono sdílení života vyhoštěnců, lidí zahnaných někam do ghetta, někam do ústraní.“ Ivan Jirous zastával Beuysův názor, že umění dnes může dělat každý. Pod vlivem této myšlenky začalo hodně lidí psát, ne všichni ale dosáhli nějaké vyšší úrovně. Na druhé straně třeba experimentální poezie Andreje „Nikolaje“ Stankoviče byla lahůdkou pro fajnšmekry, stejně tak básně Jirousovy, které se pouze maskovaly za primitivistickou formu.

V sedmdesátých letech také vycházely jednotlivé texty v různých samizdatových sbornících, jako například „Egonu Bondymu k 45. narozeninám invalidní sourozenci“ nebo „Ing. Petru Lamplovi k 45. narozeninám“, které oba (1975) redigoval Ivan Jirous, či „Nějakej vodnatelnej papírovej člověk: Jiřímu Němcovi k jeho pětačtyřicátým narozeninám“. Autoři publikovali pod pseudonymem nebo pod iniciálami a v zájmu snahy utajit autorství před policií se často navzájem neznali, dokonce identita některých vyšla najevo až po sametové revoluci. Některé sborníky byly přepisovány na stroji, jiné rozmnožovány na xeroxu, některé byly ilustrované a měly i pevnou vazbu či graficky provedenou obálku. Desítky samizdatů vypadaly jako regulérní kniha.

Nikolaj Stankovič pak v edici Expedice připravil zásadní sborník „Už na to seru, protože to mám za pár“, v němž jsou zastoupeni mladší autoři, narození jak v padesátých, tak v šedesátých letech (mj. Fanda Pánek, Miroslav Ptáček, Martin Socha, Jáchym Topol, J. H. Krchovský). Většina z nich se scházela v pražské hospodě Klamovka a pohybovala v okruhu časopisu Revolver Revue. Ten vychází od roku 1985 (původně pod názvem Jednou nohou) a již od začátku si vydobyl velmi pevnou pozici. „Vymezení se vůči establishmentu – to byl fundament, základ,“ říká básník a spisovatel Jáchym Topol. Zároveň zde byl přítomen kladný vztah až obdiv k lidem okolo Vokna; mezi oběma generačními skupinami panovaly převážně přátelské vztahy. Existovaly hlasy pokračovat ve vydávání Vokna místo zavřeného Františka Stárka Čuňase, ale Jáchym Topol chtěl založit spíše něco vlastního, něco, co by se lišilo generačně i intelektuálně. Dramatika Václava Havla jeho nápad nadchl a hned ze začátku skupinu mladých tvůrců finančně podpořil, navíc jim věnoval i svůj tehdejší nový text „Šest poznámek o kultuře“. A kupříkladu Magorovy Labutí písně vyšly v RR (Jednou nohou) dříve, než se Jirous dostal z vězení ven.

Parta kolem Revolverky chtěla dělat věci jinak než generace před ní, heslem bylo „out of ghetto“, tzn. ven z úzkého okruhu undergroundu. Také doba již byla volnější než v padesátých nebo sedmdesátých letech. To, za co první generaci podzemníků stalinské éry hrozily vysoké tresty a možná šibenice, a androšům ze sedmdesátek sazby okolo dvou let natvrdo, si jejich následovníci v osmdesátých letech mohli dovolit pod pohrůžkou pár facek a zadržení na čtyřicet osm hodin. Topol tvrdí, že si „vyžrali tu nejšťastnější dobu. Nepochybuju o tom, že to byla totalita. Ale už lehčí.“

Přehrát video

Diskuse diváků
  • Jirka13 3. 7. 2016 12:34

    To on ten underground se především vyznačoval tím,

    že nikdo na nic neuměl hrát. Když si přečtu od J. Černého: "Kupříkladu Plastici byli lepší muzi…

  • dr. Voštěp 29. 6. 2015 08:18

    zase ten náš vůdstok

    nepřechvalte. Vím, že jeden z "otců zakladatelů" o něm prohlásil, že se z undergroundového festiva…

  • Vladimir Bosak, MA 27. 6. 2015 08:14

    Svoboda projevu

    Komunističtí normalizátoři v okupovaném státě byli blbci. Dnes jsou kolaboranti chytřejší...…

Tato diskuse je určena pouze k výměně názorů mezi diváky. Pokud chcete zaslat dotaz nebo připomínku tvůrcům pořadu, obraťte se, prosím, přímo na Českou televizi.

Napsat do televize Vstoupit do diskuse

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu

Osobnost dílu
Jiří GruntorádJiří Gruntorád

Knihovník, vydavatel samizdatové literatury a publicista. V roce 1990 založil a dodnes vede samizdatovou knihovnu Libri prohibiti.

» více «