Fenomén Underground

No future

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 6  
Sdílet
| Poslat odkaz

Štěpán Stejskal

Klikněte pro větší obrázekUndergroundový a punkový fotograf a sběratel nahrávek Štěpán Stejskal se narodil v roce 1958 v dělnické rodině v Hustopečích u Brna, ale žil v blízké obci Pouzdřany. Už od raného mládí ho zajímala hudba: ve svých deseti letech pravidelně poslouchal Houpačku Mirky a Jiřího Černých – zde se narodila jeho láska k bigbítu (Petr Novák, Olympic, Matadors, Blue Effect atd.). V hustopečské trafice si kupoval Pop Music Express a Aktuality Melodie a byl nadšen ze všech těch vlasatých kapel, jak českých (třeba The Rebels, Primitives Group, Blue Effect), tak zahraničních (např. Crazy World Of Arthur Brown, Mothers Of Invention). Už ve čtrnácti se snažil zapustit vlasy přes límec (což se zadařilo), byť je musel chránit před význačným nepřítelem: „Občas jsem mizel z domu, protože jednou měsíčně objížděl na kole vesnici holič zvaný Pláteník se schopností udělat vám elektrickou mašinkou na hlavě pěkný výbrus. Později už k nám přestal jezdit, protože jsem většinou nebyl doma, a tak jsem byl vysvobozen.“

Na základní škole, do které začal chodit v pětašedesátém, to Štěpána moc nebavilo. Ale asi v osmé třídě začal navštěvovat fotografický kroužek, kde se naučil základům focení: navíc mohl vytvářet vlastní fotky, jelikož kroužek mu v rámci výuky zapůjčil fotoaparát Flexaret. Ony poslední dva roky ve škole byly pro něj asi nejlepší, protože mohl vždy pár hodin trávit ve fotokomoře. V roce 1974 končil základku a jako všichni žáci se měl rozhodnout, kam jít dál. Lákala ho nějaká škola o fotografii, ale taková nabídka v seznamu vůbec nebyla. Nakonec tedy odešel do Hodonína na Střední odborné učiliště, obor Výrobce konstrukčních desek. Hned po nástupu narazil na ředitele ústavu, jakéhosi soudruha Vrábela, který ho upozornil na přílišnou délku vlasů a přikázal mu návštěvu holiče: „Jeho syn chodil přímo vzorově sestříhán na krátko s blatníky pěkně odstátými a tak nám ho dával za vzor. Pro začátek jsem tedy uposlechl a nechal si vlasy trochu zkrátit. Moc se mu to nelíbilo, ale měl jsem od něj chvíli pokoj. Buzerace se však opakovala ještě několikrát – vyvrcholení nastalo asi po roce a půl, kdy mi bylo sděleno, že jestli nepřijdu v pondělí ostříhaný, tak prý ať ani nechodím. Tak už jsem nedošel.“ Štěpán byl ze školy vyloučen, z čehož byl samozřejmě doma poprask.

Nakonec se rozhodl jít pracovat do Dřevařských závodů v Břeclavi, což byla pobočka onoho učiliště. Začal trochu vydělávat a konečně si mohl přilepšit na svého koníčka. Koupil si obyčejný fotoaparát Korina za 100 Kčs. Vždy po práci se scházel s dalšími máničkami z Břeclavi, Hrušek, Mikulova a Lanžhota na zahrádce nádražní restaurace na pivko, kde to vždy pěkně hučelo. Vlasy Štěpánovi pěkně rostly, ale blížila se mu základní vojenská služba. A jelikož tomu nechával volný průběh a nestaral se, narukoval v dubnu ´77 do Michalovců na východní Slovensko. „Konec svobody, zavřenej v kasárnách a denní debilní zkurvená buzerace. Po čtyřech měsících mně ruply nervy a spáchal jsem sebevraždu, ale tak blbě, že mně našli a převezli do vojenský nemocnice v Ružomberku. Do toho mně šarže hrozily Sabinovem (nejhorší vojenský kriminál), ale nakonec mně po pěti měsících a šesti dnech propustili do civilu. Do toho ještě nějaké ty návštěvy u psychiatra Vanýska v Hustopečích, který měl už taky pár mých kamarádů v péči, a doufání, že konečně taky dostanu modrou knížku, abych ji uložil do své knihovničky a byl trvale zproštěn dalších podobných nesmyslných šaškáren.“

V září ´79 byl Štěpán uznán neschopným vojenské služby a vymazán z evidence. Stále pracoval v Břeclavi, ale začal jezdit po různých akcích a tak poznával nové lidi. Kamarádil s Vencou Klimešem z Vojkovic u Brna – u něj poprvé slyšel „Dar stínům“ od DG 307, který se mu hodně líbil, dále Plastic People a hodně folku: Charlieho Soukupa, Karáska, Vokatou, Hutku atd. A jelikož Venca jezdil na brněnské burzy desek, vždy přivezl nějakou novinku od Franka Zappy na LP. Štěpán si od něj vše nahrával, protože už od dřívějška měl zakoupený kotoučový magnetofon Tesla B 100. Štěpán si také dopisoval s pražskou Jazzovou sekcí, která mu posílala různé zpravodaje, Jazz Bulletiny a Jazz petity. Vrcholem všech akcí pro něj byla návštěva 9. Pražských jazzových dnů na Folimance v listopadu 1979. „Když už jednou žiju tady, tak se budu zajímat hlavně o naši alternativní, undergroundovou a jinou pro mně zajímavou hudbu a o všechno, co se děje kolem ní.“ Tato slova si řekl právě při koncertě čtrnáctiletých Psích vojáků, kteří ho doslova odrovnali. Stejně jako Extempore, Švehlík, Zikkurat, Kilhets a další

Klikněte pro větší obrázekNa začátku roku 1980 byla na Štěpána přepsána polovina rodinného domku v Pouzdřanech, takže se k němu o víkendech stahovaly máničky na mejdany s hudbou a pivem. „Místnímu obyvatelstvu podobné zjevy začaly vadit a pamatuju si, jak mě jeden chasník důrazně upozorňoval: ‚Štěpáne, tady je to slušná vesnice a tady žádní hašišáci nebudóóó‘.“ Pak ale byla nějaká udání a dům začal být pod kontrolou bdělého oka policie a místních donašečů. Došlo i na první výslechy, Štěpána většinou odvezli přímo z práce bílou volhou na StB v Břeclavi. Mimo jiné mu ukazovali různé fotky a ptali se na lidi na nich – docela ho zamrazilo, když mezi nimi poznal i některé svoje. Došlo mu, že spoustu z nich si nechával vyvolávat v Břeclavi ve fotoslužbách, jejichž pracovníci pravděpodobně všechny podezřelé fotky „závadové mládeže“ zpracovávali pro StB. Od té doby si vyvolával negativy i fotky doma.

Věci ale dostaly rychlý spád – místní estébáci začali otevřeně vyhrožovat, že všechny houně pozavírají a u Štěpána se jim to nakonec podařilo. Po odvolání mu v červnu 1980 krajský soud v Brně přiklepl 5 měsíců natvrdo za to, že se na baráku pilo pivo a jednomu z návštěvníků nebylo ještě 18 let. Štěpán byl převezen do I. NVÚ v Oráčově. „Byl to hnus. Pomohlo mi přežívat, když jsem si při podbíjení pražců na železnici zpíval songy od Charlieho Soukupa, které jsem znal s nahrávek – ‚Zní píseň nad pracovním táborem‘, ‚Pivo‘, ‚Vojna‘, ‚Ke třicátýmu výročí‘ a od Petra Klusáka ‚Soustružníky‘ a další budovatelské písně.“ Po návratu z kriminálu přešel pracovat do Brna jako dělník v expedici psacích strojů n.p. Zbrojovka. I tam sice probíhaly stejné buzerace a represe proti vlasatým, ale bylo tam víc lidí, a hlavně hospoda U Formana, kde se „závadová mládež“ scházela. Též navštívil hodně dobrých koncertů (Valné hromady, Extempore, Lambrechtův Psychometr s Homérem aj.). S Klimešem také jezdil k bráchům Kadlecům do Dolních Kounic, kde „žil ten, jak jsme říkali, Kónické underground“, pak do Havířova, na dvě skvělé akce u Radka Kissa v Třanovicích ´82 a ´83, dále na akce u Standy Homoly v Pomezí atp.

Venca Klimeš odešel na konci roku 1981 pracovat do Prahy, Štěpán ho následoval v roce 1982. „Pro máničky z Moravy byla v Praze takovou přestupní stanicí prádelna na ČVÚT Strahov. Když mně tam přijali do zaměstnání, dalo se okamžitě bydlet, a to ve sklepním (undergroundovém) pokoji na koleji č. 10. Tam jsem taky poznal Lubora Maťu (dnešního známého vydavatele samých dobrých knižních titulů). Doba to byla hektická, plná mejdanů na kolejích i v Chodském pohostinství pod Strahovem, což byla nálevna, kam jsem po šichtě v prádelně seběhnul rovnou z kopce.“ S Vencou chodil i do Betlemské kaple, kde sedával Svěděk (Milan Padevět), pak k Vejvodům a taky po všech možných koncertech, kde fotil hlavně kapely, protože chtěl hudební scénu začít dokumentovat. Též sháněl různé nahrávky a demosnímky kapel, který ho zaujaly, a jelikož na ně měl dost kontaktů, rád něco zajímavého doporučil, když někdo ze známých pořádal hudební akce.

Například po úspěšném prvním ročníku festivalu v Žabčicích u Brna, kde mj. zahráli MCH Band, Atomová Mihule či WC Band, Štěpán organizátorovi navrhl, že by mu na další ročník sehnal pár kapel z Prahy. Vše se vyvíjelo docela dobře, II. ročník se měl konat v červnu ´83. Hlavní hvězdou festivalu měla být profesionální kapela Progres 2 z Brna, dále byly domluveny kapely Máma Bubo, Garáž, O.Z.W., Atomová Mihule, Odvážní bobříci aj. Jenže těsně před akcí StB fesťák zakázala, což spousta lidí nevěděla. Štěpán s Klimešem se snažili obvolávat lidi, ať nejezdí, lepili plakátky, ale vše marné. „Hodně lidí potom odjelo na ‚Střelák“ (hospoda Na střelnici), kde později došlo k policejnímu masakru. Mně se bohužel stal osudným poslední fotografický snímek, kdy jsem si chtěl vyfotit ceduli ‚Bojem za mír‘ a v pozadí ty policajty, jak mlátí lidi. Stačili mně vytáhnout ze zrovna přijíždějící tramvaje.“

Už začátkem osmdesátých let se Štěpán v Brně seznámil s čerstvým vojínem Piňosem (Ivan Petřík) z Uničova a ten mu řekl, že v tamější krčmě Na Čtverce (Na Střelnici) se dějí různé akce, výstavy, koncerty a sjíždí se tam plno mániček. Po Piňosově návratu z vojny ho tam Štěpán jel navštívit a byl doslova nadšen. Následně tam začal pravidelně jezdit. Sám přispěl promítáním svých diapositivů z různých akcí a filmy s Plastic People Of The Universe a The Primitives Group (bez zvuku, hudba Plastiků jela magneťáku).

Jak tak žil Štěpán v Praze, jezdil po akcích, fotil a sháněl nahrávky, začal se kolem roku 1983 zajímat i o punkové hnutí. Do Chodského pohostinství se totiž začali stahovat i punkeři. Štěpán si tam občas pokecal s Mirko "Ali" Horáčkem, který dříve bubnoval s Extempore a zrovna hrál s punkovým Kečupem: „Bavilo mně fotit ty krásný natužený číra a z kapel jsem měl už oblíbené F.P.B., později Šanov, kladenskou Fabriku aj. Na to, že jsem nikdy nevypadal s těmi dlouhými vlasy a fousy moc punkově, tak mně vcelku přijali mezi sebe a mnozí mně dodnes označují punkovým tátou.“

Klikněte pro větší obrázekV roce 1984 Štěpána kamarád zlanařil do stavebního podniku Konstruktiva n.p. – zrovna se budovalo sídliště Dědina. Práce to byla těžší než v prádelně, ale toho se nikdy nebál. Navíc – zatímco v prádelně se z platu dalo žít sotva od výplaty k výplatě, zde to bylo mnohem lepší. Bydlelo se rovnou na stavbě v buňkách, takže bylo možno si pospat, když se přišlo v noci z flámu. O to víc začal Štěpán jezdit po akcích hlavně mimo Prahu. Na Chodské se kupříkladu potkal s Karlem „Kadlosem“ Novákem, který ho nasměroval na Havlíčkův Brod. Štěpán vzpomíná: „Navštívil jsem několikrát další skvělé akce ‚Pod tou strážní věží‘ (1984, 1985) v lomu a na baráčku u Žvatly v Havličkovým Brodě. Tam to organizovali členové kapely Křečový Žíly. Velmi dobrá akce byla taky na Třemešku (1985), kde hrál Brix Bar Band (nebo taky Invalid Band), ve kterém hrál Piňos na basu. Hlavním tahounem kapely, který vše skládal, byl ale Zdenek ‚Krokodýl‘ Dudka, jehož veškeré projekty mně fascinovaly. Bavily mě i pozdější akce u Janka Soldána v Oskavě (1986,1987) nebo na baráčku u Blanky Šimoničkové v Křepicích, kdy zrovna přijeli holandští The Ex – to bylo v roce 1988.“ Když se v osmdesátém osmém blížily Štěpánovy kulaté narozeniny, řekl si, že by mohl uspořádat nějakou oslavu s kapelami. Jelikož se znal z teplickým punkovým manažérem Petrem Růžičkou a jeho kapelou Šanov, první volba jasná. Ten mu navíc doporučil místo konání: mlýn Silvy a Jaroslava Chnápkových v Osvračíně. Akce se uskutečnila v září ´88, zahráli na ní Šanov, Divize T a Našrot, Štěpánovi známí z Havlíčkova Brodu. Volná zábava pak trvala až do rána – zúčastnění ji označili za velmi povedenou.

Někdy v tom čase přestěhovali pracovníky ze stavebních buněk na Dědině včetně Štěpána na celkem komfortní ubytovnu do Vysočan. Ten v období let 1988–89 – zatím jen lehce – rozjel vydavatelskou a distribuční činnost. Vydal pár kazet i s obalem pod hlavičkou Canal Company (Kanálová společnost) cca v 10-15 kusech: jednalo se o nahrávky Prostor „Live na zámku v Doudlebech“ a skvělou Berioza Under Schmidt Band (později Posádková Hudba Marného Slávy) ze Vsetína. Více toho nestihl, neboť ho napadlo věnovat se jinému projektu. V plánu se totiž rýsoval první punkový samizdat pod názvem Punk Revue. Štěpán v něm chtěl vydávat různé povídky, básně, kresby, prostě příspěvky, které by vytvořili samotní punks. Pár materiálů nasbíraných pro první číslo už měl k dispozici. Přes víkendy to pomalu skládal dohromady, fotky dělal na foto-papír zvaný dokument. Všechno pracně vyráběl sám. První číslo Punk Revue vyšlo až po roce 1989 v počtu asi 100-120 kusů. Štěpán udělal ještě čísla 2 a 3 někdy v letech 1992-93. Číslo 4 už zůstalo nedodělané – u toho plánoval i zvukovou přílohu na kazetě.

V roce 1992 odešel Štěpán z Prahy zpátky na Moravu. Zatím bydlel ve Strachotíně u matky – hodlal totiž prodat domek v Pouzdřanech. V tom čase se pohyboval hlavně v Brně, přičemž chystal první velkou oficiální výstavu svých punkových fotek, které dříve fotil jen do šuplíku. Výstava pak proběhla v období února a března 1993 v Galerii mladých a vyšel k ní i pěkný malý katalog. Na vernisáži zahrály dvě punkové kapely – Zeměžluč z Brna a Čertůf punk ze Svitav – a ohlasy na ní byly velmi kladné. Štěpánovi se tak splnil jeden z jeho snů. V únoru 1995 prodal domek v Pouzdřanech. V tom čase se také rozhodl navázat na činnost Canal Company z konce osmdesátých let a začal vydávat a distribuovat kazety T.D.O. „Live Kamenná u Jihlavy“ a Rusko, obsahující dobové nahrávky z koncertu 007 a na Petynce v Praze, které se mu podařilo nahrát, a také kompilaci „Plameny smrti“, kde má kapela Rusko písničky ze studia a později ji vydal jako vzpomínku na tragicky zahynulého člena skupiny Filipa Venclíka. Dále vydal i noiseový projekt I.N.M. Podílnictví na krásné rudém EP brněnské INSANIE.

Štěpán v tom čase žil na volné noze a jezdil po koncertech s kazetami, CD, tričky, nášivkami, fanziny. Užíval si trochu té nabité svobody a různě putoval a bydlel po Východních Čechách. Organizoval i koncerty, na nichž mu hrály kapely jako N.V.Ú., Zóna A, Pod černý vrch a další. Na konci devadesátých let přes kamaráda Kozla navštívil statek v Helvíkovicích Jiřího „Krtka“ Ročka. Štěpán tam oslavil narozeniny s bigbítem a uspořádal další výstavu svých fotografií. Krtek mu vzápětí nabídl, že tam může bydlet.

Štěpán s Krtkem začali na statku pravidelně pořádat koncerty, ale starostovi obce se to moc nelíbilo a „hlavně soused byl takovej udavačskej bolšán, často volal policajty, takže se to neobešlo bez různých problémů a přestupkových komisí“. Lidí na koncerty moc nechodilo, takže akce byly dost prodělečné. Zpočátku to zkoušeli doplácet ze svého, což ale nešlo dělat donekonečna. Štěpán si tak musel najít nějakou práci, aby bylo z čeho zaplatit nájem a elektriku. Začal pracovat v masokombinátu, ale protože v Žamberku byla o práci dost nouze, čehož vedení podniku zneužívalo, tak za těžkou rasovinu a ještě k tomu na třísměnný provoz bylo peněz málo. Později ale fabrika s výrobou úplně skončila, lidi vyhodili, zavřelo se to a šmytec. Štěpán pak začal přemýšlet, že by se také vrátil po letech zpět do Prahy. Už jen kvůli tomu, že v hlavním městě byla daleko větší možnost najít si nějakou práci. V Praze nějaký čas bydlel u Pavla Krysla, který dříve hrával a zpíval v kapele Vojenská divize Ministerstva vnitra. Koncem roku 2006 měl Štěpán jednu menší výstavu fotek v rockovém klubu Paluba (Písek). Přibližně od roku 2007 až dodnes pracuje v knižním skladu Kosmas.

A Štěpánova závěrečná: „Co říct na závěr? Jsem rád, že jsem ten underground i punk zažil. Díky tomu jsem poznal plno skvělých lidí. Taky mě ale hodně lidí zklamalo a dnes už se stýkám jen s těmi nejbližšími. Na akce už moc nechodím ani nejezdím, ale o dění se tak nějak stále zajímám – jen to pro mně už není jako dřív a hlavně jsem už se všeho unavený. Rád si v klidu sám zajdu na tři pivka. Mám rád filmy a navštěvuji různé filmové festivaly, hlavně v kině Světozor. Mějte se krásně a buďte happy.“ Budeme se snažit, Štěpáne!

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Nejbližší díly ve vysílání
Bránil se jen kytarou

pátek 20. 10.