Fenomén Underground

Vokno

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 1  
Sdílet
| Poslat odkaz

Nejslavnější československý samizdat dráždil režim více než deset let. Jeho autoři zaplatili za odhodlání šířit to, čemu sami věřili, vězením, šikanou a ponižováním. Dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie J. Chytilová

Tajemství podzemního Vokna

V roce 1975 začal Ivan Jirous připravovat v Praze časopis Plastic People in the Sky a zhruba v té samé době uvažoval František Stárek Čuňas o založení Underground magazínu, zkráceně UM. Když oba zjistili, že mají podobné plány, rozhodli se projekty spojit pod Magorovým názvem a vydávat dohromady. V šestasedmdesátém ale přišly Bojanovice a Jirous i Stárek šli sedět, takže celý projekt musel být dán k ledu. Zavření protagonistů ale založení časopisu pro druhou kulturu pouze oddálilo. Vokno, premiérově vydané v roce 1979, nebylo prvním projektem neoficiální publikace. Redaktoři bývalých kulturních periodik ze sixties, kteří se na konci sedmdesátých let pohybovali v disentu, začali vydávat časopis Spektrum, který měl obsáhnout celou kulturní oblast kolem Charty. Od roku 1978 ale vyšel pouze třikrát a byl to tlustopis, udělaný jen v pár kopiích. Společenství undergroundu se ale postupně rozrůstalo a bylo potřeba udělat desítky a desítky kopií. Takže už z tohoto důvodu bylo Spektrum pro underground prakticky nepoužitelné.

Na začátku tvořili tajnou redakci Vokna kromě Čuňase ještě Karel „Kocour“ Havelka a Miroslav „Skalák“ Skalický. Havelka byl znalcem rockové hudby a psal o ní i do publikací Jazzové sekce – tudíž co se týče příspěvků o bigbítu, byl osobou z nejpovolanějších. Zároveň prosadil, aby se Vokno rodilo za přísně konspiračních podmínek. Se ženou totiž čekal druhé dítě a rozhodně nechtěl jít znovu sedět. Stárek ale do projektu zasvětil ještě dalšího androše, čímž dohodu vlastně porušil. A to byla hlavní příčina Kocourova odchodu z tajné redakce. „Řekl jsem Čuňasovi: ´Jestli ty chceš bejt hrdina a vodsedět si ještě nějakejch pár let v kriminále, tak já ne´. A tím jsem skončil. A čas ukázal, že jsem měl pravdu.“

Vytváření časopisu a jeho tisk probíhaly v rámci komuny v usedlosti Nová Víska, kam se sjížděly máničky z širého okolí. Redaktorská dělba práce byla dána tím, co jeden každý uměl (například fotograf Jan „Íč“ Hric nemohl být ničím jiným než fotografem časopisu). Ostatní ale nic nevěděli. Zatímco běžel normální život komuny, vznikal jaksi mimochodem i časopis, o čemž neměla většina členů komuny ani ánung. Občas měly koncerty na Nové Vísce za úkol v podstatě maskovat tisk jednotlivých čísel. V tom hrála hlavní roli rozmnožovací mašina, sestavená z odcizených součástek, které na Čuňasův popud vynášel z tiskárny nějaký jeho kamarád-technik. Časopis se rozmnožoval přes ormigové blány, ale každá z fotografií musela být znovu a znovu ručně vyvolána na speciální papír zvaný dokument. Náklad časopisu byl dán tím, kolik byla ormigová blána schopna udělat kopií – jednalo se maximálně o 120 výtisků. Po každém čísle bylo potřeba rozmnožovací stroj schovat tak, aby unikl případným domovním prohlídkám. A tak se zazdíval do zdi a obráceným vysavačem se na čerstvou omítku nahnal prach, by utajení bylo dokonalé. „Ta zeď vypadala, že tam stojí dýl než ten barák,“ směje se dnes Čuňas. Vydavatelé se snažili, aby Vokno nebylo právně charakterizováno jako časopis – tiskový zákon totiž tehdy definoval časopis jako publikaci, která má na titulní straně název a periodicitu. A tohle kdyby androši udělali u neoficiálního časopisu, mohli být souzeni za pobuřování. Takže to vymysleli tak, že na titulce bylo namalované okno, které nahrazovalo psaný název, a v jeho jednotlivých tabulkách měl pokaždé s každým dalším číslem přibýt nový obrázek, který měl charakterizovat obsah onoho čísla; první bylo věnované hudbě, druhé číslo výtvarnému umění atd. Jinak každé číslo mělo povinnou literární přílohu.

Vydávání Vokna, bylo opředeno velkým tajemstvím. V každém větším městě bylo Vokno k sehnání, ale nikdo nevěděl, kdo ho vydává, odkud pochází, ani kdo přesně přispívá, protože až na výjimky se autoři podepisovali iniciálami nebo přezdívkou. A jen někdo plným jménem. Stárkovi se časem podařilo vytvořit silnou a do jisté míry kontrolovanou distribuční síť, což byl víceméně záměr: každé číslo se mělo alespoň v první fázi dostat k hlavní cílové skupině, tzn. androšům, kteří tvořili hlavní majáky undergroundu v tom či kterém městě. A od nich se šířilo dál.

Šesté číslo mělo být věnovano divadlu, ale policie se mezitím vydavatelů dopátrala a v listopadu ´81 zasáhla. V souvislosti s vydáváním Vokna zatkla čtyři lidí: Jirouse, který s vydáváním neměl nic společného, ale často do časopisu přispíval – ten pak dostal největší pálku jako nebezpečný recidivista, celkem 3 a půl roku. Pak Čuňase jako organizátora (odsouzen na 2 a půl roku), na udání Jima Čerta Michala Hýbka (odsouzen na 18 měsíců), a pak také Milana „Fricka“ Friče (15 měsíců), přičemž Jaroslav „Šimako“ Chnapko byl obviněn na svobodě a nakonec nebyl odsouzen.

V roce 1984 se Stárek vrátil z kriminálu a ve vydávání undergroundového časopisu (s novou obálkou a již psaným názvem Vokno) pokračoval. Redakční rada už byla širší, kromě Čuňase v ní byli i Magor Jirous, Egon Bondy, Jiří Kostúr a další. Vokno se pak stalo platformou i pro diskuse názorově formující underground. Asi nejostřejší polemiky se vedly o knize … a bude hůř Jana Pelce, ovšem Čuňas podotýká, že šlo jen o zástupný problém, že ve skutečnosti šlo o problém morálky undergroundu, která byla nepřijatelná jak pro katolíky, tak pro tzv. „osmašedesátníky“, tedy bývalé komunisty. „Oni chtěli bejt v opozici, ale v tý mainstreamový opozici. Tam neměli problém. Takže ten underground vadil nejenom těm, který byli u Moci, ale i těm, kteří by po té Moci politicky sahali.“

Čuňas pak začal v roce 1987 vedle Vokna tisknout i Voknoviny, tenčí, ale mnohem častěji vydávanější, a tím tedy aktuálnější noviny, již s uveřejněnými adresami redaktorů. A s využitím videotechniky začal šířit i Videomagazín Vokna. Struktura, která kolem Vokna vznikla, a distribuční síť byly příčinou toho, že v roce 1987 byl Čuňas číslem jedna na seznamu režimu nejnebezpečnějších osob (např. Václav Havel byl až třetí).

Tehdy se tisklo už pomocí cyklostylu, protože byl potřeba větší náklad – v poslední fázi Vokna na konci osmdesátých let to bylo 380 kusů. V té době měli Čuňas & spol. dealera v každém větším městě v Čechách a v mnoha městech i na Slovensku. Bylo toho tolik, že si František byl nucen obstarat počítač a řídil istribuci pomocí něj. Potřetí ho zatkli v roce 1989 a dostal stejnou sazbu jako v prvním procesu s Voknem. V listopadu toho roku byl amnestován tehdejším presidentem Husákem.

Přehrát video

Diskuse diváků
  • ? 28. 10. 2017 11:55

    Disent

    Muselo to být zajímavé: Jenom s tím rozdílem, že Havlovi měli byt přes celé patro, kdežto my o dva…

  • Jirka13 3. 7. 2016 12:34

    To on ten underground se především vyznačoval tím,

    že nikdo na nic neuměl hrát. Když si přečtu od J. Černého: "Kupříkladu Plastici byli lepší muzi…

  • dr. Voštěp 29. 6. 2015 08:18

    zase ten náš vůdstok

    nepřechvalte. Vím, že jeden z "otců zakladatelů" o něm prohlásil, že se z undergroundového festiva…

Tato diskuse je určena pouze k výměně názorů mezi diváky. Pokud chcete zaslat dotaz nebo připomínku tvůrcům pořadu, obraťte se, prosím, přímo na Českou televizi.

Napsat do televize Vstoupit do diskuse

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu

Osobnost dílu
František Stárek ČuňasFrantišek Stárek Čuňas

Undergroundový badatel, publicista, organizátor a moderátor podzemních akcí a bývalý šéfredaktor magazínu Vokno František Stárek Čuňas se narodil v roce 1952 v Plzni do sedlácké rodiny, která byla komunisty násilně vystěhována z Českých Libchav u Ústí nad Orlicí. Měl ještě mnohem starší sourozence, sestru a bratra.

» více «

Osobnost dílu
Karel „Kocour“ HavelkaKarel „Kocour“ Havelka

Karel „Kocour“ Havelka se narodil v Plané u Mar. Lázní roku 1950 v rodině truhláře a učitelky. Během jeho dětství se rodina několikrát stěhovala, takže malý Karel navštěvoval základní školu na třech různých místech: ve Stříbře (1956–59), v Žihobcích u Sušic (1959–63) a konečně v Dobřanech u Plzně (1963–65): už tam se mu začalo přezdívat Kocour. Po ZDŠ absolvoval SPŠ stavební, obor dopravní stavby.

» více «