Fenomén Underground

Zóna dotyku v zemi Kvílení

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 2  
Sdílet
| Poslat odkaz

Český underground zanechal řadu hlubokých stop i ve Spojených státech amerických. Uspěli tady hudebníci, výtvarníci, mezi jinými například fotograf Bob Krčil. Dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie B. Rychlík

Sebráno v New Yorku

V květnu 1965 přišla skupina studentů z ČVUT, které mělo pověst rebelující university, do pražského hotelu Merkur za newyorským básníkem Allenem Ginsbergem, který zrovna přicestoval z Moskvy, zda by se nechtěl stát jejich kandidátem na krále majálesu. Ginsberg bez zaváhání souhlasil a o pár hodin později už stál před PKOJF na improvizovaném podiu s malými činely v rukou a zpíval „ať žije majáles“ co buddhistickou mantru. K překvapení všech kandidaturu proměnil ve vítězství a stal se „májovým králem“ (King of May), jak to později sám překládal. A ještě si s majálesovým jazz-bandem, v němž tehdy hrál mladý saxofonista Vráťa Brabenec, zapěl starý vojenský song „It´s A Long Way To Tipperary“.

Majáles v roce 1965 byl výjimečný tím, že byl teprve prvním povoleným od toho výjimečného z šestapadesátého, a že zvolení Ginsberga nebylo zrovna to, co by komunistická strana chtěla propagovat: dlouhé vlasy, tenisky, ošoupané oblečení, korálky, aureola beatnika a skupina obdivovatelů, která s ním táhla od hospody k hospodě. Ginsberg byl sice levicový, ale byla to levicovost velmi svobodného intelektuála, kterou strana nenáviděla. Pár dní po zvolení majálesovým králem byl napaden „neznámým mužem“ (jak se posléze ukázalo, spolupracovníkem StB), předveden k výslechu a následně vyhoštěn. Historik Petr Blažek k tomu říká: „Později byl Ginsberg velmi často zmiňován v různých situačních zprávách ministerstva vnitra jako člověk, který přivedl určitou část československé mládeže k dlouhým vlasům, k výstřednímu chování, k tomu, že přestávají chodit do práce a podobně. A byl to jeden z důvodů, proč byla potom navržena - po schválení ústředním výborem KSČ – a také provedena velká kampaň proti vlasatcům v roce 1966. Ginsberg se stal jedním z lidí, na které v té kampani bylo odkazováno…“

Styčných bodů mezi českým a newyorským (potažmo americkým) undergroundem bylo lze nalézt povícero. Jmenujeme třeba českého kytaristu Ivana Krale, který po své emigraci hrával v 70. letech s ikonami NY-undergroundu (street rocku, punku) Blondie a Patti Smith Group, později ještě s Iggy Popem. Anebo akci v newyorském klubu Kitchen v roce 1989: fotografovi Bobu Krčilovi a ex-manažerovi Stounů a Yardbirds Giorgio Gomelskymu se podařilo zorganizovat benefiční koncert na podporu Ivana Jirouse, manažera a uměleckého vedoucího Plastic People of the Universe, který byl zrovna zavřený. Účelem bylo, jak tvrdí František Stárek Čuňas, jednak upozornit na to, co se v Československu děje – že jsou porušována lidská práva, a jednak sehnat peníze pro Jirousovu ženu Juliánu, aby se mohla postarat o rodinu a zaplatit právníky. Na Jirousovu podporu vystoupilo přes třicet umělců, včetně Vráti Brabence, Joe Karafiáta, Paula Wilsona, Pavla Zajíčka, známého amerického kytaristy Gary Lucase, multiinstrumentalisty Elliotta Sharpa či básníka Eda Sanderse, člena The Fugs. Vybralo se asi dva tisíce dolarů, které všechny dostala Juliána Jirousová.

V sedmdesátých letech se z Československa musel vystěhovat kanadský překladatel Paul Wilson, který předtím hrál s Plastic People. Po setkání s Ivanem Hartelem, který ve Francii vydal album Plastiků „Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned“, také Wilson založil v Kanadě své vlastní vydavatelství. Z peněz za prodané desky pak nakoupil nástroje a aparáty. A s tím vším se vydal na podzim 1986 do Budapešti na setkání s Plastiky. Neboť maďarská metropole byla městem, kam mohli běžní občané – i členové Plastic People – z Československa vycestovat. Po třech dnech společného řádění, se jeden každý vrátil domů, Plastici ale s vybavením, které jim bývalý spoluhráč přivezl, a na které, jak Wilson tvrdí, hrají dodnes. Ale když má sám pro sebe pocitově určit tu hlavní zónu dotyku s českým androšem, mluví o jiném městě: „Když jsem nemohl jezdit do Prahy, tak nejblíž jsem se cítil být k tomu českýmu undergroundu, když jsem byl v New Yorku.“

V New Yorku žilo v osmdesátých letech dost lidí, kteří měli v českém undergroundu své pevné místo. Mezi nimi byli třeba Karel Voják, Pavel Zajíček, Jan Pavelka, Vendelín Laurenčík, Pavel Pavlovský Graham, Jaroslav „Boví“ Unger a také fotograf Bob Krčil. Ten bydlel v Soho v době, kdy byla čtvrť ještě plná prostitutek, feťáků a transvestitů. Přesto u něj byly, obrazně řečeno, dveře neustále otevřené pro Čechy, kteří přijeli do Ameriky a nic neměli - peníze ani nějakou představu co dělat. Pořádal koncerty na podporu Charty nebo zavřené příslušníky undergroundu a disentu, a snažil se, aby se výtěžky z koncertů skutečně dostaly přímo k Havlovi nebo určeným lidem v Praze.

Bob Krčil byl ale především fotograf, fotil nejen v Americe, ale např. i v Afghánistánu. K jeho nejzásadnějším dílům ovšem patří kniha příběhů českých emigrantů žijících v New Yorku, kterou básník a výtvarník Jiří Kolář označil za to vůbec nejlepší, co bylo v exilu udělané. Knihu nazvanou „Sebráno v New Yorku 1987“ vydal Krčil pouze samizdatově, mezi americkými mecenáši totiž nenašel nikoho, kdo by mu chtěl nějak finančně pomoci. Je zajímavé, že Krčilova vlastní iniciativa nebyla příliš vítaná ani českými krajanskými spolky – snad se cítily být ohroženy něčím, co nemohou kontrolovat. Ale mezi Čechy samotnými se setkala s velkým ohlasem. Bob Krčil měl dokonce plány, jak bude knihu pašovat zpátky do Československa. Dokončil ještě druhý díl, ale už ho nestihl vydat. Někdy na začátku devadesátých let dostal v obchodě s fotografickými potřebami lehkou mozkovou mrtvici a povalil skleněný regál. Přivolaná policie si myslela, že je zfetovaný, a tak ho nejprve zmlátila, než jejím příslušníkům došlo, že s ním není něco v pořádku. V nemocnici ho navíc několik dní zcela ignorovali a až později zjistili, že má nádor na mozku (astrocytom). Bob Krčil zemřel v newyorské nemocnici v červenci 1992.

Přehrát video

Diskuse diváků
  • ? 28. 10. 2017 11:55

    Disent

    Muselo to být zajímavé: Jenom s tím rozdílem, že Havlovi měli byt přes celé patro, kdežto my o dva…

  • Jirka13 3. 7. 2016 12:34

    To on ten underground se především vyznačoval tím,

    že nikdo na nic neuměl hrát. Když si přečtu od J. Černého: "Kupříkladu Plastici byli lepší muzi…

  • dr. Voštěp 29. 6. 2015 08:18

    zase ten náš vůdstok

    nepřechvalte. Vím, že jeden z "otců zakladatelů" o něm prohlásil, že se z undergroundového festiva…

Tato diskuse je určena pouze k výměně názorů mezi diváky. Pokud chcete zaslat dotaz nebo připomínku tvůrcům pořadu, obraťte se, prosím, přímo na Českou televizi.

Napsat do televize Vstoupit do diskuse

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu

Osobnost dílu
Bohumil „Bob“ KrčilBohumil „Bob“ Krčil

Fotograf, publicista a editor. V r. 1969 napsal dopis na rozloučenou a odjel za hranice. Pobýval na řadě míst, až skončil v New Yorku, kde vydal knihu příběhů českých emigrantů. V r. 1992, ve svých 40 letech, podlehl zhoubnému nádoru na mozku.

» více «

Osobnost dílu
Paul WilsonPaul Wilson

Publicista, pedagog a hudebník Paul Wilson pochází z Kanady. U nás žil od roku 1967 do roku 1977, kdy byl vyhoštěn. Přednášel, překládal a svého času vystupoval s Plastic People of the Universe.

» více «