Fenomén Underground

Nad Tatrou sa blýska

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 1  
Sdílet
| Poslat odkaz

Slovenský underground nebyl tak organizovaný jako český. Sami Slováci o něm říkají, že to byl pokus o autentický život. Dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie B. Rychlík

Nastavit činel hromu

V roce 1969 se v prvomájovém průvodu objevila skupina mladých dlouhovlasých lidí, kteří měli na transparentech svoje vlastní fotky. K hlavní tribuně to bylo pouhých pár stovek metrů, ale asi v půli cesty se průvod najednou zastavil a začala se hrát hymna. V ten moment měli všichni dost času si jejich „transparenty“ prohlédnout. Z hlediska systému se jednalo o protirežimní provokaci, ale ani příslušníci policie neměli odvahu během státní hymny nějak zasáhnout. Když se průvod zase pohnul, mladí hároši pak pod tribunou ukázali svoje fotky-transparenty. Ještě je otočili, aby si je komunističtí činovníci mohli pořádně prohlédnout, a pokojně se rozešli.

Když se posuneme ještě dál do minulosti – od srpna do října 1966 proběhla na celém území Československa akce s krycím názvem „Vlasatci“, na které se spolupodílely státní orgány a instituce od Ministerstva vnitra přes Svaz mládeže až po místní úřady a hygienické stanice. Je zajímavé, že zatímco v českých zemích byly dlouhé vlasy spojovány s životním stylem, kopírováním západních vzorů a obdivem k rockové hudbě, na Slovensku byly symbolem drobné kriminality. Část vlasáčů proto také přišla o své dlouhé vlasy na celách, oficiálně z hygienických důvodů. Herec Ján Sedal připomíná, že mít háro mělo v minulosti úplně jiný význam než dnes: „V první řadě to tehdy nebyl módní doplněk – jak sis nechal narůst dlouhé vlasy, tak sis koledoval o průser“, a dodává starou pravdu, že „nejdůležitější pro vlasáče bylo mít občanku a v ní razítko. To ses nechal zaměstnat a potom si odtamtud utekl.“ Policajti máničky neustále kontrolovali, občanka s razítkem o zaměstnání byl tudíž naprostý základ. Jeden z volnomyšlenkářských vlasatců, jistý Vlado Vajzer byl touto šikanou natolik otrávený, že si číslo svého občanského průkazu napsal na záda, aby si ho mohli prověřit i bez jeho účasti.

Písničkář a publicista Ivan Hoffman se domnívá, že underground, tak jak ho představuje Egon Bondy ve svých Invalidních sourozencích, na Slovensku neexistoval. Což má jistě své opodstatnění: neexistovala tu taková kapela jako Plastici, nebyli tu lidé typu Havla nebo Jirouse, a ona pospolitost („spolkovost“), která umožnila vznik podzemní – druhé – kultury v Čechách, v zemi na východ od Moravy chyběla. Samozřejmě, že tu existovali svobodomyslní lidé, kteří podnikali různé umělecké akce, ale všechno to bylo nahodilé, pro pár kamarádů, obecně jen velmi málo organizované. Podle spisovatele, publicisty a slovenského disidenta Martina M. Šimečky je slovo „underground“ vcelku výstižné, jen mělo na Slovensku trochu jiný obsah: podstata tohoto slovenského undergroundu spočívala jednoduše v tom, že jeho aktivity sice byly neoficiální, ale nebyly namířené přímo proti režimu, byl to prostě jen pokus o autentický život.

Během sedmdesátých let se objevily snahy se i na Slovensku nějak lépe organizovat; po zahradách a bytech byly pořádány neoficiální výstavy a předváděna bytová divadla – například v letech 1975–77 u výtvarníka Dezidera Tótha, kam začali jezdit i představitelé českého androše (např. J. Němec, V. Jirousová). Postupem času – v 80. letech – začaly vznikat samizdatové časopisy (Kontakt, K., Fragment, Altamira). Přesto ale zůstával slovenský underground dosti chaotický a i nadále se vyznačoval značnou apolitičností. Ona chaotičnost byla vidět kupříkladu právě u samizdatů - v Bratislavě vycházely dva podobné časopisy, jejichž autoři se mezi oběma volně přelévali. Posléze bylo na společné schůzce dohodnuto spojení časopisů Fragment a K a vznikl tak jeden silný podzemní publicistický subjekt. Mohlo by se zdát, že časopis, který vycházel v nákladu sto kusů, neměl šanci moc lidí oslovit, a že z toho ani nemohlo nic společensky závažného vzejít. Ale zpětně se ukázalo, že právě tyto drobné aktivity, které vyrostly z vnitřní potřeby něco opravdového a smysluplného dělat, pomohly zformovat určitou vrstvu lidí, která nežila konformně a svobodně se vzepřela všeobecnému trendu. Zásadními figurami této nonkonformní (undergroundové) vrstvy byli kromě Šimečky ještě zakladatel Kontaktu, tvůrce happeningů a performancí Ján Budaj (pozdější známý slovenský politik), a Tomáš Petřivý, v roce 1986 záhadně zahynuvší mladý chartista, disident a příležitostný literát.

Slováci mají oproti Čechům jednu velkou výhodu a tou jsou hory. Hory jako prostor svobody a svobodného konání. Jedněmi z věcí, které se tu – konkrétně na Kysuckých Brzígalkách – daly dělat, bylo opravování starých dřevěných chalup, kterého se v polovině 70. let chopily městské máničky z uměleckých a disidentských kruhů. Nahoru nevedly žádné pořádné cesty, a kdo se tam chtěl dostat, musel jít pěšky. A nebylo jisté, jestli se třeba neztratí. Seshora bylo zase dobře vidět na příjezdovou silnici, tudíž bylo možné pozorovat například policejní vozy, kdy přijíždějí a zase odjíždějí. Jinak samotné dřevěnice byly na spadnutí a proplesnivělé, ale postupně se podařilo je všechny opravit – dobrým duchem dědiny byl pak sociolog, topič a nevšední básník a hráč na mandolínu Gusto Dobrovodský. Časem sem přijížděli další přátelé ze Slovenska (například Ján Langoš, Ivan Hoffman, Marián Varga) a také Češi – třeba manželé Havlovi (zejména Olga), Stankovičovi, ale i Jiří Černý či Vladimírové Merta a Mišík. Brízgalky se pro mnohé z nich staly víc než domovem, každý z účastníků tu zažíval opravdový a autentický pocit svobody.

V roce 1989 hledala na příkaz pražského ústředí kysucká pobočka StB někoho místního, kdo by horské dřevěnice podpálil. Přestože vztahy mezi máničkami a domorodci nebyly nic moc, nepodařilo se estébákům nikoho takového najít. Místní horalové odmítli cizí chalupy zničit, jejich vztah k majetku a práci byl silnější než svody StB. A tak se podařilo Brízgalky zachránit. Dodnes jsou místem s undergroundem pevně spjatým, kde se lidé stále setkávají z podobných důvodů jako před lety.

Přehrát video

Diskuse diváků
  • ? 28. 10. 2017 11:55

    Disent

    Muselo to být zajímavé: Jenom s tím rozdílem, že Havlovi měli byt přes celé patro, kdežto my o dva…

  • Jirka13 3. 7. 2016 12:34

    To on ten underground se především vyznačoval tím,

    že nikdo na nic neuměl hrát. Když si přečtu od J. Černého: "Kupříkladu Plastici byli lepší muzi…

  • dr. Voštěp 29. 6. 2015 08:18

    zase ten náš vůdstok

    nepřechvalte. Vím, že jeden z "otců zakladatelů" o něm prohlásil, že se z undergroundového festiva…

Tato diskuse je určena pouze k výměně názorů mezi diváky. Pokud chcete zaslat dotaz nebo připomínku tvůrcům pořadu, obraťte se, prosím, přímo na Českou televizi.

Napsat do televize Vstoupit do diskuse

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2012 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu

Osobnost dílu
Martin M. ŠimečkaMartin M. Šimečka

Spisovatel a publicista, rodným jménem Milan Šimečka. V 80. letech publikoval v různých samizdatových časopisech, stal se jednou z hlavních postav mladého slovenského uměleckého undergroundu a v roce 1989 se angažoval v hnutí členů hnutí Verejnosť proti násiliu. Po revoluci založil nakladatelství Archa, působil jako šéfredaktor týdeníku Dominofórum, deníku Sme a českého týdeníku Respekt.

» více «