Fenomén Underground

Předci a paralely

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 0  
Sdílet
| Poslat odkaz

Egon Bondy

„Na život a smrt se vyser,
tady leží Zbyněk Fišer.“

Klikněte pro větší obrázekBásník, prozaik, překladatel, filozof a učenec Egon Bondy (vl. jménem Zbyněk Fišer) se narodil roku 1930 v Praze v rodině plukovníka československé armády Jana Fišera a jeho ženy Magdaleny. Už jako dítěti mu matka předčítala verše význačných českých básníků, což se ukázalo pro malého Zbyňka jako velmi inspirativní. On sám pak začal psát v podstatě už od první třídy ZŠ (tehdy jakési dětské sci-fi a westerny pro pobavení spolužáků), v pozdějších letech dospívání se zaměřoval na pornografickou poezii (a to i v latině, v níž vynikal). Ve čtrnácti letech mu bylo jasné, že nemůže být ničím jiným nežli básníkem. A jelikož byl v té době ovlivněn surrealismem, dal si za cíl býti básníkem surrealistickým.

V tom čase se Fišer na gymnáziu v Ječné seznámil mj. s Ivo Vodseďálkem, Karlem V. Žákem a Zdeňkem Mlynářem, zároveň ale v roce 1947 svoje studia přerušil. Přes Karla Teigeho se dostal ke spisům Karla Marxe, které ho pochopitelně nadchly. Coby zapálený marxista pak vstoupil do KSČ, ale hned po první stavbě mládeže v Lidicích (zima 1947/48) mu to celé začalo připadat „nějaký divný“. A už během února 1948 zjistil, že u onoho „vítězství pracujícího lidu“ vlastně nejde o nic jiného než o politický fígl jedné partaje. Což odmítl a na protest proti tomu z KSČ vystoupil. Ještě na podzim toho roku se mladý Zbyněk díky literárnímu kritikovi a historikovi Závišovi Kalandrovi dostal ke spisu Trockého, ale i u něj záhy rozpoznal jeho limity. Nicméně s Kalandrou se velmi spřátelil – v podstatě ho považoval téměř za svého druhého otce.

Fišer v té době fungoval (mj. s Vodseďálkem) v surrealistické skupině a od vánoc osmačtyřicátého roku prožíval divoký a komplikovaný vztah s živočišnou básnířkou Janou Krejcarovou, jež ho naprosto fascinovala. Díky surrealistické skupině přišel také – vlastně čirou náhodou – ke svému pseudonymu Egon Bondy. V lednu 1949 totiž vydávala samizdatový sborník „Židovská jména“, obsahující patnáct textů, a každý z přispěvatelů si jako vyjádření solidarity s těžce zkoušeným národem, jenž byl postižen holocaustem, zvolil židovský pseudonym.

V devětačtyřicátém už Bondy nepracoval (práce se štítil) a žil jako skutečný vagabund, kriminálník a pijan. Nastěhoval se k Janě Krejcarové, která taktéž nebyla nikde zaměstnaná, společně chodili žebrat po Praze a schovávali se před policajty. Šlo o totální život na okraji společnosti. S Janou si vymysleli také velmi nebezpečnou fintu, jak vydělat nějaké ty prachy – rozhodli se přes hranice do Rakouska pašovat sklo a sem naopak vozit dámské nylonky. V roce 1950 za lapení při přechodu hranic hrozil i provaz, přesto Bondy přechody uskutečňoval. V jeden moment, v červnu 1950, když se zrovna nacházel v Rakousku, dokonce přemýšlel i o emigraci, ale dostihla ho zpráva o popravě Záviše Kalandry. Za těchto okolností se vlastenecky rozhodl neemigrovat, zůstat v Československu a psát dál poezii, navíc ještě v češtině (do té doby psal německy).

Na přelomu let 1950 a 1951 společně se surrealistickým básníkem a výtvarníkem Vodseďálkem založil samizdatovou edici Půlnoc, do níž začali psát zejména oni dva a Krejcarová, dále pak Žák, Pavel Svoboda, výtvarníci Adolf Born a Oldřich Jelínek a další. Původně se měla nést v duchu surrealismu, Bondy ovšem už v té době na žánr nahlížel kriticky, neboť dle něj nevyjadřoval přesně to, co se dělo v tehdejší společnosti, respektive vyjadřoval to pouze ve svých vizích, které ovšem samotná realita hravě překonala – tudíž se chtěl vůči němu nějak vymezit. A tak sám přišel s novou estetikou – totálním realismem. Vodseďálek posléze kontroval totálnímu realismu podobnou tzv. trapnou poezií. Dalším aspektem tvorby Edice Půlnoc byla skutečnost, že veškeré texty nebyly určeny k publikování, ale jen a pouze pro potřebu samotných členů edice a poté ke konzervaci (uchování).

Klikněte pro větší obrázekJedněmi z přispěvatelů do edice Půlnoc byli i spisovatel Bohumil Hrabal a výtvarník-explosionalista Vladimír Boudník – a právě s nimi Bondyho v první polovině padesátých let pojilo velké přátelství. Básník sám vzpomíná, že v libeňském Hrabalově bytě se konaly filosofické a literární mejdany až do rána neboli „celonoční sympozia s pivem“ a vždy se jednalo o divoké diskuse týkající se důležitých filosofických, literárních a vůbec uměleckých otázek. Vzdělaný Hrabal také Egona, který začal být nespokojen s marxismem (nicméně „nikdo o mě neví / že jsem marxist levý“), jemně nasměroval k východní filosofii – k indickému buddhismu a zejména k čínskému taoismu, tak jak ho popsal Lao-c'. A Bondy s potěšením zjistil, že buddhismus a marxismus mají mnoho společného. Jinak o soužití a přátelství s Boudníkem a Bondym pak Hrabal napsal několik poetických knih, o nichž Egon tvrdí, že „z osmdesáti procent se jedná o básnickou licenci, na níž má ovšem každý spisovatel právo.“

V polovině padesátých let se Bondy uzavřel před světem, sám pro sebe pilně studoval filosofii a dál žil jako žebravý vágus. Stále se stýkal s Janou Krejcarovou a existují i jisté indicie, že by snad s ní měl mít i syna Jana. Kladl si otázky důvodu existence a pochopitelně pomýšlel i na sebevraždu, přičemž se několikrát octl v blázinci. Ale nakonec se vrátil ke studiu, v roce 1957 odmaturoval a začal dálkově studovat filosofii a psychologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Aby měl peníz alespoň na základní potřebu, pracoval po dobu studia jako noční hlídač v Národním muzeu. V tom čase si vzal za ženu Jaroslavu Krčmaříkovou, která mu v roce 1959 povila syna Zbyňka, o něhož se ovšem básník příliš nestaral. Studium na FF Bondy ukončil v roce 1961 diplomovou prací „Otázky bytí a existence“, která později vyšla knižně v roce 1967.

V roce 1963 se Bondy seznámil se svou budoucí dlouholetou družkou Julií Novákovou a začali spolu bydlet v jejím bytě v pražské Nerudovce. V letech 1962 až 1967 byl Egon zaměstnán v bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSSR a začal publikovat v oficiálních periodicích (Dějiny a současnost, Filosofický časopis). V tom čase se vážně zabýval i otázkou maoismu, který se stal v šedesátých letech bohužel velmi módní záležitostí. Ač sám sebe považoval především za evropského ateistu, bavila ho ona konfrontace tří různých ateismů – evropského, buddhistického a taoistického. Hodně vedl odborné debaty s profesorem Milanem Machovcem („Hned v prvním okamžiku jsem zjistil, že se jedná o člověka zvláštního a zcela mimořádné inteligence.“ – Milan Machovec v dokumentu „Fišer zvaný Bondy“) V roce 1967 pak Bondy získal titul doktora – kandidáta věd. Zároveň byl od té doby i v invalidním důchodu. Na konci šedesátých let byl ve spojení zejména s hercem a režisérem Radimem Vašinkou a jeho divadélkem Orfeus, pro než občas psával i dramatickou tvorbu, většinou se jednalo o vskutku hororové aktovky. Nicméně ač v tom čase sepsal i monografii „Buddha“ o zakladateli buddhismu, za nejdůležitější Bondyho práci bývá označován jeho filosofický text „Útěcha z ontologie“ (1968), vysoce abstraktní úvaha o otázkách smyslu existence a různých modelech bytí.

Co se týče psaní – sám rád zdůrazňoval, že „mívá tzv. bleskové zásahy nevědomí“. Ležel třeba na posteli a četl si detektivku, když tu ho náhle zasáhl proud intelektuální vlny – tehdy okamžitě vstal a následně byl schopen 2–3 hodiny bez přestání psát myšlenkově těžký a složitý text ovšem zcela precizně formulovaný s precizně vystylizovanými větami.

V roce 1972 se potkal s kunsthistorikem, básníkem a uměleckým vedoucím Plastic People of the Universe Ivanem „Magorem“ Jirousem a od tohoto okamžiku můžeme považovat vliv Bondyho na český underground za když už ne zásadní, tak alespoň za velmi silný. Bondy sám pak na Jirousův popud navštívil koncert Plastiků - přičemž byl nadšen, že po koncertě přijela policie - a jejich hudbou byl okouzlen. Magor dává k dobru historku, jak pan doktor po koncertě spínal ruce a vysokým hláskem nadšeně vykřikoval: „To je nádherné, to je úžasné, jak se ti mladí lidé dokáží i v dnešní době bavit poslechem hudby a textu! Ale stejně jsem přesvědčen, že by ještě raději poslouchali texty Egona Bondyho.“ Jirous si tedy od Egona půjčil jeho některé básnické samizdatové sbírky z padesátých let, předal je hlavnímu skladateli PPU Mejlovi Hlavsovi, a ten zjistil, že JE TO ONO. Okamžitě začal texty zhudebňovat a z některých se staly časem klasiky – „Magické noci“, „Podivuhodný mandarín“, „20“, „Nikdo“…Všechny se objevily na ilegálním albu PPU „Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned“ (1974).

Klikněte pro větší obrázekBondy ke svému setkání s rockem v dokumentu Fišer zvaný Bondy říká: „Nebyl jsem rocker, takže pro mě byl objev Plastiků skutečně něčím zcela novým. Ale uvědomil jsem si, že rock v tehdejších podmínkách má úžasnou subverzívní sílu, podvratnou sílu, kterou dnes už zdaleka nemá – dokonce ani stopy po ní. Ale tehdy ji měl. Byl zakazován ve Spojených Státech, stejně tak jako v sovětském bloku.“ Kvůli androši se Bondy dokonce rozhodl, že poprvé v životě napíše i prozaický útvar. A ne jen jeden – tehdy postupně vznikly jeho „Sklepní práce“ (1973), „Invalidní sourozenci“ (1974) a jinotajné povídky „Mníšek“ (1974) a „Šaman“ (1975). Nebo – máničky se toužily samovzdělávat a žádaly si přednášky o dějinách umění či dějinách náboženství a filosofie. A tak Bondy oslovil profesora Machovce a teologa Milana Balabána a organizovaly se bytové přednášky, na nichž se potkávaly marxismus a křesťanství a vedly spolu plodné dialogy. Egon se stále zajímal také o rock a v roce 1976 si dokonce na 2. festivalu ll. kultury oblečen v kápi zazpíval s kapelou Umělá hmota III song „Zvláštní bytosti“. O rok později vznikla hravá Bondyho próza „677“ a sarkastické a kruté, expresivní postřehy soudobého života pod názvem „Leden na vsi“. V roce 1980 pak Bondy napsal jakési volné pokračování Invalidních sourozenců, prózu „Afghanistan“.

Egon Bondy dokázal ovlivnit i v osmdesátých letech nastupující novou generaci undergroundu, což byli třeba spisovatelé Jáchym Topol a Petr Placák, básník J. H. Krchovský nebo filmař a publicista Čaroděj Blumfeld. Krom toho se Bondy rozpomněl na svůj nevázaný život v podmínkách naprosté totality v letech 1947 až 1957 a v roce 1981 sepsal vzpomínky na tu dobu, které jsou známy pod názvem „Prvních deset let“. V roce 1983 zplodil satirickou sci-fi „Nepovídka“, jakési zrcadlo života v postmoderní době. Všechny tyto prózy byly ovšem jen únikem a oddechovými momenty od pro něj nejzásadnějšího a vpravdě mohutného díla, 13dílných samizdatových dějin filosofie, které sepisoval v letech 1977 až 1989.

V roce 1989 se Bondy přestěhoval s Julií do Telče a odtamtud v roce 1991 do Bratislavy. Těžce nesl polistopadové poměry, angažoval se v různých ultralevicových politických uskupeních, a co ho naštvalo nejvíce, bylo rozdělení Československa. V letech 1993 až 1996 přednášel filosofii na FF Komenského University v Bratislavě, na domácích seminářích pak přednášel cokoli, o co byl zájem. Když mu v roce 1994 zemřela družka Julie, což pro něj bylo velkou ranou, přestal psát básně. V té době už bylo ale vydáno souborné dílo jeho poezie z let 1950–1987. Nadále se ovšem věnoval próze, napsal texty „Severin“ (1996), sci-fi román „Cybercomics“ (1997) a skeptické novely „Údolí“ a „Týden v tichém městě“ (obě 1998). V roce 2000 byl o něm natočen dvojdílný dokument „Fišer zvaný Bondy“ (režie Jordi Niubo).

Bondy byl v různých dobách vždy na pár let veden i jako spolupracovník StB, ale krom jediného případu se neví, že by díky jeho výslechům nebo zprávám došel někdo k nějaké újmě. Tím případem byl bohužel proces s Plastiky, kdy nebohý doktor u výslechu žvanil jak někde v hospodě (přepis onoho výslechu viz „Hnědá kniha undergroundu“), což, – jak tvrdíval Magor – „vycházelo z jeho vrozené zbabělosti“. A nejspíš by se přiklonil i k názoru, vyřčeném v dokumentu Fišer zvaný Bondy, který v něm zazněl z úst výtvarníka a hudebníka Stanislava Diviše: „Bondy je kouzelný dědeček s pamětí stáda slonů a duší dítěte, která někdy prostě dělá hlouposti.“

V roce 2007 Egon Bondy tragicky zahynul v Bratislavě na následky popálenin od požáru, který byl způsoben jeho vlastní cigaretou. Autodafé básníkovo tak připomíná bájného Fénixe, jenž zemře spálením sebe sama a opět z popela svého se zrodí – možná již v tuto chvíli, v tento okamžik, jeden, dva, deset či sto nových Bondyů po nelítostném světě tomto kráčí a deklamuje: „Všechno je v prdeli / ve všední den i v neděli…!“ Autodafé – jak příznačná smrt pro jednoho z největších československých myslitelů a učenců, které jsme tu ve 20. století měli!

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2012 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu

Kdo byl…
Egon Bondy
Egon Bondy

filozof a básník

* 20. 1. 1930

† 9. 4. 2007

Související pořady