Vesmír

846 hlasů

Pokud se někdy lidstvo bude stěhovat v rámci sluneční soustavy, vybere si pravděpodobně Mars. Americký dokumentární cyklus

Dostala jméno podle římského boha války. Vzdálená Rudá planeta na noční obloze. Po celá staletí je předmětem dohadů. Mohla by být domovem jiné civilizace? Je toto skutečně tvář na jejím povrchu? Náš záhadný planetární souputník poutá naši pozornost. Možná bychom jej mohli jednou osídlit… Možná uchovává čtyři miliardy let staré tajemství života. Mars může být klíčem jak k naší minulosti, tak i k budoucnosti.

Je Mars podobný Zemi?

Mars pohldem Hubbleova teleskopuJestli lidé někdy osídlí jinou planetu v naší Sluneční soustavě, tak nejpravděpodobnějším kandidátem je Mars. Návštěvníkovi ze Země by mohla marsovská krajina připomínat některé scenérie z jeho domova. Místa jako je třeba Mojavská poušť v Jižní Kalifornii. Astrobiolog Ken Nealson říká, že právě zde si můžeme krajinu na Rudé planetě názorně představit. Jezdíte tady v bugině a vidíte přesně takovou krajinu s dunami, jaká je na Marsu. Když jedete dál a podíváte se na horizont, uvidíte spoustu červených pahorků plných oxidů železa, přesně takových jako jsou na Marsu. Mars je plný železa. A tamní oxidované železo, v podstatě rez, se proměnilo v částečky prachu. Proto jsou tam překrásné zrzavé duny, načervenalá atmosféra a načervenalý je vlastně povrch celé planety. Dokonce i obrovské písečné bouře. Ne nadarmo se Marsu říká Rudá planeta. Zatímco však pouště na Marsu se v mnohém podobají těm našim, jiné útvary na jeho povrchu ty pozemské svými rozměry zcela zastíní. Hora pojmenovaná podle mytického sídla řeckých bohů Olympus Mons, je nejvyšším známým vrcholem v celé Sluneční soustavě. Nyní je to spící vulkán tyčící se do výšky 24 kilometrů nad okolní krajinu. Když přenesete Mount Everest na Velký ostrov na Havaji, aby jeho úpatí bylo v úrovni moře, a vedle postavíte Olympus Mons z Marsu, Everest bude ve srovnání s ním vypadat jako krtina. Ta hora je tak ohromná, že kdybyste stáli na jejím úpatí, nepoznali byste to. Tak je její základna obrovská.

Povrch Marsu je ale pro lidi více než nehostinný. Je to studená, suchá a pustá planeta. Jsou tam prachové bouře, které na týdny, nebo dokonce i na celé měsíce ztemní oblohu. Teplota tam každou noc klesá na minus 70 stupňů Celsia. V řídké marsovské atmosféře není téměř žádný kyslík. Dokonce i občasná mračna jsou tvořena především oxidy uhlíku. Takže to není žádné příjemné místo k pobytu. Mars je malý. Ve srovnání se Zemí má jen asi poloviční průměr. A jeho vzdálenost od nás není nikdy menší než 55 miliónů km. Vypadá jako drobný narudlý bod na naší noční obloze.

Mars tajemný a lákavý

Povrch MarsuA přesto Mars přitahuje pozornost lidí už celá staletí. Staří Římané jej pro jeho výrazné postavení na obloze a krev připomínající zbarvení pojmenovali podle boha války. Mars na rozdíl od hvězd po obloze „bloudí“. Všechny planety se při svém putování po obloze čas od času jakoby vracejí. Toto zvláštní chování – pohyb po kličce – dobře viditelné právě u Marsu, udivovalo astronomy po celá staletí. A v roce 1514 studium tohoto jevu přivedlo polského astronoma Mikuláše Koperníka k převratnému pochopení Sluneční soustavy. Po celá tisíciletí lidé mysleli, že Země je středem vesmíru. Až přišel Koperník a řekl: „Země možná není středem vesmíru.“ Možná, že vysvětlení těchto jevů tkví v pohybu planet kolem Slunce. Pokud všechny planety krouží kolem Slunce, tak když Země míjí na své oběžné dráze Mars, chvíli to vypadá, jakoby Mars putoval opačným směrem. V době Koperníkova pozorování Mars a Země putovaly po svých oběžných drahách už asi 4 a půl miliardy let. Je to dost dlouhá doba, aby se na těchto dvou planetách vyvinuly zcela odlišné světy. Jeden je teplý, vlhký, s množstvím kyslíku… a druhý studený, suchý a téměř bez kyslíku. Přesto můžeme předpokládat, že původně tyto rozdíly nebyly tak výrazné. Vědci jsou dnes přesvědčeni, že Mars byl v minulosti dostatečně teplý, aby se na jeho povrchu vyskytovala tekoucí voda. I naše nejnovější satelitní snímky Marsu potvrzují, co jsme věděli už z našich prvních výprav k Marsu: že v současnosti na této planetě tekoucí voda není. Na druhou stranu ale přinesly i nezvratné důkazy, že tam v minulosti voda byla. Když voda stéká po povrchu nejrůznějších hornin, vymílá v nich charakteristické stopy, které ukazují, kudy si razila cestu. Na snímcích Marsu vidíme velmi podobné systémy dávných řečišť, které nás vedou k závěrům, že Mars byl kdysi teplejší a vlhčí, než je dnes.

Vývoj Rudé planety

Povrch MarsuMars je dnes zcela určitě pustá poušť. Co se tedy mohlo stát? Které kosmické procesy mohly způsobit tak dramatickou proměnu čtvrté planety od Slunce? Začalo to už při samotném vzniku naší Sluneční soustavy, před čtyřmi miliardami šesti sty miliony let, při výbuchu supernovy – hvězdné exploze – která obrovskou silou rozmetala do mezihvězdného prostoru všechnu hmotu bývalé hvězdy. Vířící mračno prachu a plynů postupně chladlo, zhušťovalo se a oddělovaly se v něm prstence různých druhů částeček. V těchto prstencích se začaly shlukovat jakési chomáče hmoty – základy budoucích planet. Nejtěžší prvky se postupně nořily do středu hromadící se hmoty. A protože proces zhušťování vytvářel teplo, tak i jádro Marsu zřejmě tvoří tekuté roztavené železo. Toto rotující roztavené jádro vytvářelo obrovské magnetické pole obklopující Mars jako ochranný štít, který bránil dopadu nebezpečného tvrdého záření ze Slunce na jeho povrch. Ze Slunce vane stálý tok částic, kterému říkáme „sluneční vítr“. Je tvořen převážně protony a elektrony, ale i jinými částicemi. Toto kosmické záření může po velkých slunečních erupcích ionizovat zemskou atmosféru, což se projevuje například polární září. Ale Mars zřejmě svůj ochranný štít i většinu své atmosféry postupně ztratil.

Podoba vody na Marsu

Když proces růstu skončil, začala planeta chladnout. Železné jádro nebylo schopné nadále vytvářet magnetické pole, a tak začalo tvrdé kosmické záření bombardovat povrch Marsu. To je pravděpodobný průběh vývoje uznávaný většinou vědců. Ztráta atmosféry přivodila na povrchu Marsu ztrátu tepla a tlaku. A protože voda, aby vydržela v tekutém stavu, potřebuje jak teplo, tak i tlak, postupně z povrchu Marsu zmizela. Kdybyste dali na Mars hrnek vody, začala by se velmi rychle vypařovat a současně i mrznout. V krátké chvíli byste v hrnku neměli žádnou tekutou vodu. Tím se však netvrdí, že by na této planetě nebyla žádná voda. Na Marsu se už opravdu žádná tekutá voda nevyskytuje, zmrzlá voda je ale něco jiného. A nové poznatky svědčí, že nehluboko pod polárními čepičkami mohou být dokonce i dnes zásoby zmrzlé vody. A v tomto ledu se mohou skrývat zrnka svatého grálu kosmického výzkumu.

Ledová „čepička“Čepičky jsou ze Země viditelné i jednoduchými dalekohledy. A když se k Marsu přibližujeme z vesmíru, jsou bezesporu prvním zřetelným rysem této planety. Marsovské čepičky, záhadné, sněhobílé kudrlinky pokrývající oba póly Rudé planety. Je to vlastně takzvaný suchý led – zmrzlý oxid uhličitý. Řídká atmosféra je tam tvořena téměř jen z oxidu uhličitého. A za velkého mrazu se oxid uhličitý v takový led sráží. Ale i když jsou bílé čepičky na pohled velmi přitažlivé, suchý led není to, o co by se vědci zajímali ze všeho nejvíc. Láká je zejména to, o čem se předpokládá, že se skrývá pod polárními čepičkami. Pod povrchem by mohly být milióny tun zmrzlé vody. Vodní led, skrytý našim pohledům, se táhne stovky kilometrů daleko od obou pólů, a vědci si myslí, že by to mohl být pozůstatek kdysi nedozírného oceánu. Voda je nyní zřejmě zmrzlá ve formě permafrostu pod povrchem. Ale zdá se, že na některých místech Marsu panovaly a občas i panují takové tlaky a teploty, že tento led roztavily a vytvořily dočasné toky. Vidíme tam krátery, které zřejmě vznikly dopadem planetek, jež rozmetaly do okolí spousty horniny. Ale nebyl to suchý materiál, který na Měsíci vytvořil v prachu charakteristické paprsky. Přístroje na družicích obíhajících kolem Marsu zaznamenaly existenci vodního ledu na pólech. Dálková měření složení hornin naznačují vysoké zastoupení vodíku. Molekulu vody tvoří jeden atom kyslíku a dva atomy vodíku, a tak je pravděpodobné, že se v těchto oblastech pod povrchem skrývá led. O existenci ledu na Marsu se spekulovalo už před více než sto lety, ale teprve nedávno ji potvrdily i přesvědčivé důkazy. Na druhou stranu se na počátku 20. století objevily i úvahy, že by na Rudé planetě mohl existovat inteligentní život, které ve veřejnosti vzbuzovaly zájem a strach.

Život na Rudé planetě

Mapa Marsu podle SchiaparellihoAstronomové zamířili první dalekohledy k Marsu v první polovině 17. století. Jak se astronomická technika zlepšovala, zlepšoval se i zprvu nezřetelný obraz Rudé planety a přibližoval ji pozemským pozorovatelům. V roce 1877 dalekohledy zvětšily obraz vzdálené planety tak, že dosahoval rozměrů mince držené v natažené ruce. Stačilo to, aby se ředitel milánské observatoře Giovanni Schiaparelli pokusil nakreslit mapu povrchu Marsu a pojmenovat nejvýraznější kartografické útvary. Schiaparelli zíral noc co noc po celé měsíce na nejasný obraz putující planety. Na povrchu Marsu pozoroval jakési čáry. Později se ukázalo, že to byl spíše optický klam, ale víc toho svým nedokonalým dalekohledem asi vidět nemohl. Uznávaný italský astronom tyto čáry nakreslil a dal jim jména. Schiaparelli vyložil tyto čáry jako nějaké kanály, myslel však na přírodní útvary. Nesprávným překladem se pak toto označení vžilo a s mylnou interpretací tohoto výrazu byly považovány za umělé výtvory. Přímé čáry se v přírodě normálně nevyskytují, a tak Schiaparelliho nákresy vedly k domněnce, že na Marsu musí existovat inteligentní život. Byl to chybný názor, nicméně tehdejšími astronomy hodně diskutovaný. V roce 1894 tato možnost tak zaujala Percivala Lowella z Bostonu, že financoval vybudování velkého dalekohledu v horách Arizony. Strávil potom dvě desetiletí pozorováním, zakreslováním a úvahami o Rudé planetě. Přesvědčil sám sebe, že na Marsu vidí síť rovných čar, o kterých se domníval, že to jsou kanály. A co bylo zrovna tou dobou středem pozornosti? Panamský průplav. Velké civilizace budují velké kanály! Takže i toto byly kanály, které měly přivádět vodu z polárních čepiček. Mars je chladný a suchý. A tak byla myšlenka přivádění vody docela odůvodněná. Ten nápad, že je na Marsu civilizace, prostě každého vzrušoval. Nakolik lidé tomuto nápadu věřili, svědčí události z halloweenské noci v roce 1938, kdy mladý dramatik Orson Welles odvysílal dramatizaci Války světů, povídky H. G. Wellse, která líčí děsivou invazi Marťanů na Zemi. „Hlásíme se opět z našeho stanoviště na předměstí, kde se právě objevil velký hvězdolet…“ Tisíce lidí uvěřily, že invaze je skutečná a někteří prý i spáchali sebevraždu. Ale i když se brzy ukázalo, že vysílání bylo jen mystifikace, lidé se nepřestávali zajímat o možnost života na Marsu – ať už inteligentního, nebo ne.

Novodobý výzkum povrchu Marsu

Mariner 4Vědci se rozhodli podívat se na problém zblízka. V roce 1964 Národní agentura pro letectví a kosmonautiku NASA vyslala směrem k Rudé planetě malou výzkumnou sondu. Mariner 4 nesl fototelevizní kameru a jeho úkolem bylo proletět kolem Marsu a odeslat pořízené snímky zpět na Zemi. Mohl proletět pouze jednou. Vědci vzrušeně očekávali, co spatří. Budou tam města? Kanály? Lesy? Nakonec uviděli jen samé krátery. K Zemi se dostaly dvě desítky snímků, které však byly dost nezřetelné a ukazovaly jen krátery jako na Měsíci. Bylo to velké zklamání. Snímky Marineru 4 odhalily suchou, krátery posetou pustinu a zřejmě mrtvou planetu. Asi jako na Měsíci s trochou atmosféry a spoustou prachu.

Ale nadšení pro objevování Marsu nijak nepolevilo. O šest let později, v roce 1971, vypustila NASA k Rudé planetě další kosmickou sondu – Mariner 9. Ale tentokrát, místo, aby kolem planety jen proletěl, byl Mariner 9 zkonstruován tak, aby kolem ní obíhal po celé měsíce a kompletně ji zmapoval. Byl to ohromný úspěch. Po delším čekání, až se na planetě uklidní prachová bouře, Mariner 9 odvysílal pozoruhodné obrázky. Objevil velkou vyvýšeninu Tharsis, jakýsi pupek planety, poblíž rovníku. Vyvýšenina je výsledkem koncentrované a intenzivní vulkanické činnosti. Dominantou této vyvýšeniny v oblasti Tharsis je obrovský vulkán Olympus Mons. Rozloha hory Olympus má velikost státu Missouri. Kdybyste ji posadili doprostřed Spojených států, byla by odevšud vidět. Kdyby na ní došlo k velké erupci, vulkán takových rozměrů by pokryl lávou všechny sousední státy kolem Missouri. Domníváme se, že jej tvoří tři samostatné vulkány. Nebo alespoň že erupce směřovaly na tři různé strany. Kdybyste nad ním přelétali, viděli byste tři oddělené sopečné jícny. Je to mimořádný geologický útvar. Ale ve skutečnosti je svah tak pozvolný, že kdybyste byli na jeho úpatí, vrchol by byl vzdálen stovky kilometrů a vy byste nevěděli, že je to sopka. Tak je obrovský. A navíc Olympus Mons nestojí osamoceně. Několik set kilometrů na jih od této hory se v jedné přímce tyčí tři další ohromné vulkány – každý je větší, než kterýkoli z pozemských. A i když je oblast Tharsis opravdu úžasná, není to jediný pozoruhodný geologický útvar objevený Marinerem 9.

Údolí MarineruNa východním okraji této oblasti leží kolosální trhlina v povrchu Rudé planety. Je pojmenována Vales Marineris – Údolí Marineru – na počest Marineru 9. Tento útvar je tak dlouhý jako celé Spojené státy. Je to souměrné údolí. Znáte Grand Canyon v Arizoně? Napumpujte ho, nacpěte do něj steroidy, až vyroste do velikosti Spojených států – tak budete mít Údolí Marineru! Geologický pochod, který tuto gigantickou trhlinu na povrchu Marsu vytvořil, je stále zahalen tajemstvím. Vědci se mohou pouze dohadovat. Jedna teorie se opírá o existenci nedaleké výdutě Tharsis. Tvrdí, že je pod ní uloženo tolik lávy, že na povrch Marsu působila tak neuvěřitelnou silou, že to jeho povrch roztrhlo podobně, jako se roztrhne zip. No, kdo ví, jestli je to pravda? Ale to by musel přijít někdo jiný s něčím lepším, co by tento jev vysvětlovalo.

Přistání na Marsu

„Tvář“Po ohromujícím úspěchu Marineru 9 bylo dalším logickým krokem NASA vypuštění sondy, která by na povrchu Marsu přistála. Vědci chtěli analyzovat vzorky horniny, aby našli případné známky života. V roce 1976 dorazily k planetě sondy Viking 1 a 2 a přesně tohle udělaly. Obě měly družicovou část a přistávací modul vybavený robotickou rukou a laboratoří. Dostali jsme se přímo na povrch, pořídili snímky, nabrali horninu – a nezjistili vůbec nic. Alespoň tak usoudila většina odborníků. Mars vypadal jako chladná, suchá a mrtvá krajina. V době, kdy se Viking 1 zbytečně lopotil na povrchu a nevyvolal žádnou senzaci, vysoko nad planetou pořídila družicová část pozoruhodný snímek. Když přelétala nad oblastí Marsu zvanou Sidonia, zachytila družice obrázek povrchu pod šikmým osvětlením Sluncem. Ta formace vypadala jako lidská tvář. Jako žert ukázali vědci z NASA tuto fotografii tisku a odhalili tak „tvář“, kterou našli na Marsu. Pod jiným úhlem slunečních paprsků tato část povrchu Marsu samozřejmě jako tvář nevypadá, je to jen změť skal. Ale mezi milovníky spikleneckých teorií fáma o "tváři na Marsu", kterou prý NASA skrývá, žije snad dosud. Nadšení opravdových zájemců o Mars velmi zchladila krušná realita výsledků obou Vikingů. Žádný z nich nenalezl ani stopu po jakékoli formě života – a tak zájem o návrat na Rudou planetu na několik let opadl.

Vzorek ALH–84001

Potom v roce 1984 učinil jeden mladý vědec při expedici do Antarktidy objev, který do výzkumu možného života na Marsu vnesl novou energii a naději. V prosinci 1981 našel geolog NASA během expedice do Antarktidy zajímavý meteorit. Měl neobvyklou zelenavou barvu – většinou jsou totiž šedé nebo hnědé. V Johnsonově vesmírném středisku v Houstonu, kde jsou takové vzorky uchovávány, byl uložen pod označením ALH–84001. Navzdory podivnému zabarvení vědci usoudili, že se jedná o úlomek planetky. Byl uložen s dalšími meteority a zůstal asi šest nebo osm let neklasifikován. Teprve v roce 1990 se vzorek s číslem ALH–84001 dostal pod elektronový mikroskop. Hned bylo jasné, že to není běžný meteorit – vypadal jako kousek horniny z Marsu. Měl stejné charakteristické rysy jako meteorit z Marsu nalezený v roce 1979. Pak jej zkoumalo více vědců a ti byli velmi překvapeni, že v něm nalezli něco jako uhlíkové kapičky. Uhlík je, alespoň na Zemi, prvotním stavebním kamenem života. Výzkumnou skupinu vedl David McKay. „Moje představivost byla těmi uhličitany uchvácena. Řekl jsem si, že vypadají opravdu zvláštně.“ Jak se mohly utvořit? Další zkoumání tohoto kousku horniny přineslo ještě větší překvapení. Chemické složení těchto kapiček je obdobné, jako u živých forem na Zemi. A nakonec jeden snímek elektronového mikroskopu odhalil strukturu, která vypadala překvapivě organicky, skoro jako červ. Mohla by to být stopa po primitivním marsovském životě.

ALH–84001 (foto: Kunalm, wikimedia.org)Nakonec, v roce 1996, po více než dvou letech zkoumání po čtyřech nezávislých liniích byl tým připraven. Oznámili svou hypotézu, že AHL–84001 obsahuje možné důkazy o dávném životě na Marsu. Došli jsme k závěru, že je to možný důkaz života na Marsu. NASA uspořádala velkou tiskovou konferenci, ale všichni vědci se přesvědčit nedali. Laboratoře z celého světa žádaly o vzorky této horniny, aby mohly provést své vlastní analýzy. Nakonec, po měsících bouřlivých debat, se všichni shodli, že se neshodnou. Stohy papíru byly popsány na podporu tohoto tvrzení, ale ještě větší stohy byly potištěny jeho zpochybňováním. Mnoho vědců je přesvědčeno, že to, co se v kameni jeví jako stopa po životě, vzniklo jen přeměnou minerálních látek. Většina badatelů by řekla, že v tomto meteoritu nejsou žádné stopy po životě na Marsu. Výzkum meteoritu tak pokračuje. Ale i když se vědci nikdy neshodnou, jestli ten kámen obsahuje stopy po životě na Marsu, stejně jeho nález zásadním způsobem povzbudil zájem o možnost života na Rudé planetě.

Antarktida jako laboratoř

Nové výzkumy přivedly vědce znovu do Antarktidy. Životní prostředí v této části světa je v mnoha směrech srovnatelné s podmínkami na Marsu. Výzkum životních forem, kterým se daří v těchto extrémních podmínkách, by mohl pomoci při hledání, kde všude by se mohly primitivní formy života na Rudé planetě vyskytovat. Jedno prostředí, které zaujalo astrobiologa Dalea Andersena, je na dně jezer, která jsou celoročně pokryta silnou vrstvou ledu. Většina lidí by řekla, že kvůli silnému ledu se tam nedá najít nic než horniny a sedimenty. Led, který svírá většinu těchto jezer, je víc než pět metrů silný. Jeho prosekávání nebo provrtání by mohlo poškodit ekosystém v hlubinách. Proto badatelé vyvinuli šetrnější metodu. Potřebný vstup jim vyhloubí velká spirála z měděných trubek. Spirálou proudí horký roztok a led pod ní roztaje. Trvá to asi 24 hodin, ale získáme velmi pěkný, čistý otvor. Pod ledem se dá potápět jen ve speciální celotělové kombinéze.

To, co našli na dně skoro každého antarktického jezera, je důkazem nezdolné houževnatosti života. Kolonie mikroorganismů tam prospívají v mrazivém prostředí, do kterého nepronikne téměř žádné sluneční světlo. Tvrdilo se, že když máte méně než 1 procento slunečního světla, tak dole na dně nemůže probíhat fotosyntéza. My jsme ale našli organismy schopné fotosyntézy i při úrovni světla nižší, než jedna desetina procenta. Tyto primitivní kolonie jsou jakýmsi oknem do minulosti. Nejsou tam žádné vyšší organismy, žádné ryby, žádný hmyz, ani žádní červi, takže tyto kolonie nepodléhají tlaku žádné konkurence. Proto se mohou vyvíjet velmi zvláštními způsoby. Je možné, že by nějaké podobné mikroorganismy stále přežívaly někde pod zmrzlým povrchem Marsu? Zvláště v okolí na vodík bohatých pólů? Andersen a stejně smýšlející vědci věří, že je to cenný a smysluplný výzkum.

Nenahraditelní pomocníci Spirit a Opportunity

Sonda OpportunityV létě roku 2003 laboratoř proudového pohonu NASA vypustila dvě výzkumné kosmické sondy k povrchu Marsu. Lety k Rudé planetě jsou možné jen každé dva roky během krátkého časového okna. Start musí být naplánován tak, aby kosmická loď a Mars dospěly do určitého bodu oběžné dráhy planety ve stejnou chvíli. Překonání vzdálenosti kolem 60 milionů kilometrů může po půlelipsové dráze trvat déle než sedm měsíců. A směr letu musí být až neuvěřitelně přesný. Přesnost vyžadovaná pro let ze Země na určité místo na Marsu je stejná, jako kdybyste odpálili basketbalový míč z Los Angeles do New Yorku, a ten by spadl přesně do koše. Kosmickými sondami byly tentokrát rovery, robotická vozítka schopná jezdit po povrchu Marsu a zkoumat okolí. Rover je geologický robot. Jeho úkolem je, aby byl našima očima, nohama a rukama na povrchu Marsu. Jeho prostřednictvím zkoumáme Mars. Dokáže se vyhýbat překážkám a zkoumat vybrané vzorky. Jeho robotická ruka je mimo jiné vybavena vrtákem s diamantovou korunkou, který může proniknout až pět milimetrů hluboko do horniny a umožnit nám tak pohled pod zvětralý povrch. Nese také mikroskop pro zkoumání detailů. Takže je tam celá spousta přístrojů, které by chtěl mít k dispozici geolog, kdyby tam byl fyzicky přítomen. Vozítka byla pojmenována SpiritOpportunity a několik let zkoumala povrch Marsu vzdálena navzájem stovky kilometrů.

Spirit přistál v oblasti kráteru Gusev, o kterém se předpokládá, že je to vyschlé dno bývalého jezera. Takže jestli v něm kdysi existoval život, robot by mohl nalézt jeho stopy. Opportunity přistála na planině Sinus Meridiani. Tato oblast je zajímavá, protože obsahuje starou vrstvu hematitu – oxidu železitého – který se na Zemi obvykle vytvářel na místech zaplavených vodou. Žádná z obou pojízdných laboratoří neobjevila známky života, ale obě odkryly množství důkazů, že voda kdysi pokrývala velké plochy povrchu Rudé planety. Na některých místech jsme našli sedimenty, jinde stopy, že tam voda vytékala na povrch, do kterého vymlela koryta, jež se tam uchovala po miliony let. Ale ani jedno z obou vozítek se nedostalo k blízkosti pólů Marsu, kde by mohlo najít zmrzlou vodu.

Úspěch sondy Fénix

Vizualizace přístání sondy FénixTo bylo hlavním cílem další výpravy na Mars, která odstartovala v létě roku 2007. Sonda dostala název Fénix a úspěšně přistála v polární oblasti Vastitas Borealis. Přistávací modul nesl robustní robotické rameno vybavené lopatkou k odběru vzorků zmrzlé půdy. Projekt vedl doktor Peter Smith z arizonské univerzity. Cílem naší vědecké mise bylo prozkoumat vlastnosti půdy a ledu a jejich vzájemné působení a také vzájemné působení ledu a atmosféry. Měli k dispozici sondu s robotickou rukou s jakýmsi „rypadlem“. Ruka vyhloubila malý příkop a odebrala vzorky půdy, které pak byly analyzovány v laboratoři na palubě sondy. Družice Marsu přenášela signály z povrchu Marsu a prováděla dálkový průzkum hornin a ledu. 31. července 2008 sonda Fénix potvrdila přítomnost vody ve formě ledu, který našla několik centimetrů pod povrchem Marsu. Ale ještě předtím se vyznamenala družice Marsu. Snímek odvysílaný během jednoho z obletů Rudé planety podal důkaz o velmi nečekaném jevu. V jedné malé rokli na okraji Valles Marineris musela v průběhu několika posledních let proudit voda. V roce 2001 zachytila jiná družice Marsu přesně to samé místo, ale nic zajímavého na něm nebylo. Nové snímky zaznamenaly v rokli bělavou stopu. Tu tam zřejmě zanechal proud vody v místě, kam vytryskla z nitra, v němž byla uložena stovky nebo tisíce let, než si prorazila cestu ven. Vědci dodnes nevědí, co mohlo takový výtrysk způsobit, ale mnozí si myslí, že to způsobilo teplo z nitra planety, které tam stále ještě musí být. Mars je zřejmě stále ještě vulkanicky aktivní. A tak všichni doufáme, že se nám podaří najít nějaké hydrotermální vývěry. Tekutá voda je prostředím, kde se život může vyvíjet nebo kde se může udržet.

Všechny ty výzkumy samozřejmě souvisejí s hledáním života. Všechno to, co se říká a co se dělá, všechny ty sondy, které umožňují vědcům další poznávání Rudé planety, souvisejí s touhou lidí zjistit, jestli život existuje také někde jinde v dalekém vesmíru. Myslím, že lidem je už od zrodu jejich vědomí dána touha po poznání, proč jsou tady, co je tam a jestli je tam ještě někdo jiný. A odpovědi na tyto otázky nám také řeknou, jaké je naše vlastní místo ve vesmíru a kam spějeme. Nalezení života na Marsu by nám pomohlo pochopit i počátky života na naší planetě. Také by se mohly najít pozoruhodné vazby mezi vývojem Marsu a Země. Jestli třeba život nevznikl na Marsu, protože tam byly vhodné podmínky, zatímco na Zemi tehdy nebyly, a z Marsu se pak přenesl na Zem prostřednictvím meteoritu vyraženého z jeho povrchu po srážce s planetkou. Meteority z Marsu sem mohly přenést zárodky života, který se tady potom rozvinul. Možná, že jsme všichni Marťani. Anebo to třeba bylo obráceně. Jestli najdeme důkaz o životě na Marsu, tak potom samozřejmě by život mohl být i jinde. Vesmír je možná plný života. A jestli ne, tak nám to může dát alespoň pocit, že jsme něco zvláštního.

Prozkoumejte Mars z pohodlí domova

Kvůli tomu, abyste prozkoumali tajuplná zákoutí Marsu, se nemusíte nutně hlásit do vesmírného programu NASA. Díky moderním technologiím a možnostem internetu lze poznávat jednotlivé lokace rudé planety i z pohodlí domova.

Interaktivní způsoby výše zmíněného umožňují Google nástroje Labs a Earth. Na stránce Google – Mars si můžete prohlédnout území Marsu, dále také krátery, pohoří, kaňony a mnoho dalšího. Pakliže máte nainstalované rozšíření Google Earth, určitě vyzkoušejte nabízenou možnost zobrazit Mars v trojrozměrné variantě. Nápovědou Vám může být instruktážní video.

Za zhlédnutí pak jistě stojí i oficiální stránky programu prozkoumávání Marsu, kam zajímavé multimediální materiály umisťuje přímo NASA.

Originální názevMars: The Red Planet
Stopáž43 minut
Rok výroby 2008
 ST  HD
ŽánrDokument

Více na portálu ČT24