Méďové

Ve vzduchu už vonělo léto, když jsem s medvíďaty navštívil krajinu nedaleko Prahy, která nese jméno Český kras. Kluky zajímalo všechno, co leze a co se dá ochutnat, a ze všeho nejraději měli mravence. Zvláště kupovitá obydlí lesních mravenců je přitahovala. Nevadilo jim, že se armáda malých bojovníků brání. Hustou srstí mravenci neprolezli. Zpočátku jsem se snažil mraveniště bránit, ale méďové byli proti mně tři. Kdyby zůstali v lese, nikdo by jim při jejich zábavě nepřekážel, stejně, jako jiným zvířatům. A tak, pokud to šlo, raději jsem se na procházkách mraveništím vyhýbal.

Dodnes nevím, jestli Kuba byl opravdu takový nešika, nebo jestli dělal schválně ze sebe medvědího šaška. Oba jeho bráškové také občas zlobili, ale Kuba nejvíc. Někdy se mi zdálo, že když vymyslel nějakou lotrovinu, oči mu jen zářily šibalstvím. Kolem Bubovického potoka se našlo spousta míst ke hře a není divu, že se medvíďata unavila. Nakonec zalezla do chladné jeskyňky a usnula.

Šel jsem se podívat do dubového háje, jestli se tam nenajde něco zajímavého pro fotografa. Dobře jsem udělal. Ještě jsem se nestačil ani ukrýt, když se něco pohnulo v modrých pomněnkách. Za chvíli z nich vylezla dvě rezavá liščata. Byla větší, než mláďata, která jsem fotografoval před měsícem v rašeliništi. Větší a také opatrnější. Jak mne zahlédla, rychle odběhla do lesa.

Zůstal jsem tiše sedět a to bylo moc dobře. Tichým krokem, jako lesní víla, přišla srna s velkýma očima. A najednou, jako v pohádce, stálo blízko ní malé srnče. Mělo ještě slabé nožky a důvěřivý pohled, ale u mámy se nemělo čeho bát.

Sotva jsem udělal pár snímků, srna zpozorněla. Dvě lištičky, které jsem zahlédl před chvílí, se vrátily. To je divná společnost, napadlo mne. Lištičky se ukázaly jako pěkné uličnice. Na srnku si netroufne ani dospělá liška, ale ta dvě liščata ji pěkně pozlobila. Srnka jejich hru přijala, raději ať si zlobí ji, nežli srnče.

Kdoví, jak by hra trvala dlouho, kdyby vánek nepřinesl poselství, že nedaleko se prohánějí také medvíďata. Liščata odběhla a zmizelo i srnče s matkou.

Méďové se pomalu brouzdali lesem, lámali větve a zkoušeli, co jde zničit. Místa, kde se déle zdrželi, se dala snadno poznat. Vypadala - no, jakoby tam řádili medvědi!

Náhle ucítili méďové vůni, které nešlo odolat. Čenichy je přivedly až k místu, kde včelař opravoval úl. No, to byla dobrota! Nikdo médi nemusel učit, co je na světě nejchutnější. A se včelařem jsme se pak dohodli, že právě toho dne se z malých medvíďátek stali opravdoví méďové.