Co zbylo z megalomanských kulis, ve kterých se za dob Třetí říše odehrávaly pompézní sjezdy NSDAP? Německý dokument

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný.
Video není k dispozici.

Když Adolf Hitler mluvil se svým architektem Albertem Speerem, tvrdil, že „dokonce i pyramidy budou blednout před budovami z kamene a betonu, které hodlám postavit“. V Norimberském areálu se však žádnou z nich nepodařilo definitivně dokončit. Monstrózní stavba na Zeppelinově poli byla po válce občas využívána jako divácká tribuna, ale v důsledku nekvalitně provedených prací i ona začala nezadržitelně chátrat a například kolonáda musela být už stržena. Mají být budovy definitivně odstraněny? Převládá názor, že „sjezdový areál“ je součástí historického dědictví Německa a že by měl být zachován.

Spojenecké síly obsadily dějiště nacistických stranických sjezdů v Norimberku začátkem května 1945. Jeden z amerických reportérů nazval areál „nejposvátnější svatyní nacistů“. Tady bylo Hitlerovo řečniště, kde se Führer až do vypuknutí války předváděl svým stoupencům, přihlížel přehlídkám a pronášel štvavé projevy. Dnes je tribuna už jen připomínkou pompézních sjezdů nacistické strany. „Dokonce i pyramidy budou blednout před budovami z kamene a betonu, které hodlám postavit,“ říkal Adolf Hitler svému architektovi Albertu Speerovi. „Stavím pro věčnost, protože jsme poslední Německá říše!“

Každoročně se do Norimberku sjelo až půl druhého milionu lidí, aby vzdali hold Führerovi. Osmidenní akce byla nedílnou součástí kultu Třetí říše. Ohromující rozměry areálu vyniknou až z ptačího pohledu: rozkládá se na 11 kilometrech čtverečních.

Městská rada Norimberku po mnoho let nechávala stopy nacistické minulosti zarůstat trávou. To, co dnes vypadá jako park, bylo shromaždiště oddílů SA a SS před Luitpoldovou arénou. Po 2. světové válce byl nalezen pouze jeden celkový stavební výkres areálu, pocházející ze závěrečné fáze projektu z roku 1941.

První sjezdy v Norimberku

Ve středověku se v Norimberku konaly slavné císařské sněmy a soudy. Proto bylo město nacisty považováno za významné historické místo. Chtěli vytvořit historickou souvislost mezi těmito sněmy a stranickými sjezdy. Luitpoldův park byl navíc už od 19. století využíván pro shromáždění nejrůznějších politických stran a hnutí, takže potřebná infrastruktura tu už byla. Norimberské hlavní nádraží nabízelo vynikající možnosti železničního spojení pro přepravu velkého množství účastníků.

První sjezd NSDAP se zde konal v roce 1927. Hitler se mohl opřít o silné postavení krajně pravicových politiků ve městě, zejména o Julia Streichera, bývalého učitele, který se v NSDAP prodral do vedoucí funkce francké župy. Vydával také antisemitský list Der Stürmer, který uveřejňoval štvavé protižidovské materiály. Šlo vůbec o region s největším podílem národních socialistů ve Výmarské republice, celá oblast byla velmi antisemitská a ve 20. letech byl Norimberk hlavním městem protižidovských nálad

Norimberk byl tradiční baštou sociálně demokratické strany SPD. Přesto zde nacisté rychle získali popularitu, a tak během 20. let bylo město jak „rudou“, tak také „nacionalistickou“ pevností. Pak SPD společně s odbory a s dalšími organizacemi vytvořila Železnou frontu, novou politickou stranu, která měla být opozicí proti rostoucímu národně socialistickému hnutí, avšak nebyla příliš úspěšná. Ve vřavě světové hospodářské krize většinu lidí přitahovaly národně socialistické myšlenky, a zejména požadavek zbavit se ponižující versailleské smlouvy uzavřené po 1. světové válce. V roce 1929 byla už NSDAP silným masovým hnutím.

Zahájení výstavby sjezdového komplexu

Klikněte pro větší obrázekStavební práce začaly v roce 1933 a zahrnovaly jen prozatímní úpravy v Luitpoldově parku před stejnojmennou arénou a Zeppelinova pole. Jediná stavba, která byla do roku 1937 dokončena, bylo Zeppelinovo pole. Všechny ostatní byly více nebo méně polotovary, s výjimkou Luitpoldovy arény, která však byla postavena už před nástupem nacistů.

Sjezdová hala byla postavena pouze z poloviny a jen jako prázdná skořápka; dokončena měla být v roce 1950 a měla sloužit jako kongresové centrum nacistické strany. Velkoněmecký stadion byl plánován jako největší stadion na světě pro 400 tisíc sedících diváků, ale byly položeny pouze základy; dokončen měl být v roce 1955. Téměř dokončena, ale nikdy nepoužita, byla Velká cesta, která měla být středovou osou areálu.

1933 - sjezd v provizoriu

V roce 1933 Führer osobně dohlížel na plány pro uspořádání prvního Říšského sjezdu německého lidu, který měl poskytnout prostor pro 350 tisíc účastníků. Sjezd se konal v částečném provizoriu: byly jen pokáceny stromy, aby se otevřel prostor před Luitpoldovou arénou, a zde a na Zeppelinově poli byly postaveny dřevěné tribuny. Stadion byl v té době jen hudbou budoucnosti. Tento sjezd trval pouze 4 dny, ale prokázal, že nacistická strana zde může zůstat a že se Norimberk stane místem budoucích stranických shromáždění.

Říšský kancléř přijel na otevření 30. srpna 1933 a na Zeppelinově poli promluvil z provizorního dřevěného řečniště. Příští sjezd už měl být větší a lepší, takže stavební práce další začaly velice brzy.

Hitler architektem

Hitler se cítil být i architektem. Trávil hodiny, někdy i celé noci přemýšlením nad plány, skicami a modely. Stavěl „s cílem zhmotnit svou éru a svého ducha pro potomstvo“, říkal, že nakonec všechny velké historické říše jsou známy jen prostřednictvím monumentálních staveb, které vytvořily.

Ochotného vykonavatele svých megalomanských plánů našel v Albertu Speerovi. Mladý architekt byl pověřen vedením stavebních prací pro sjezd v roce 1934 včetně mramorové tribuny pro Zeppelinovo pole. Rychle pronikl do Hitlerova nejužšího kruhu a stál vždy na diktátorově straně. „Váš manžel pro mě vybuduje takové stavby, jaké nebyly postaveny po 4 tisíce let,“ řekl Hitler Speerově manželce Margaret. Nadšeně o něm prohlašoval, že má jako architekt předpoklady vytvořit koncept „monumentálních zřícenin“, které budou oslavovat Třetí říši podobně jako ty, které přetrvaly ze starověku.

Triumf vůle

V letech 1933 a 1934 celou událost na filmový pás zachycovala režisérka Leni Riefenstahlová. Napoprvé její práci omezovali straničtí funkcionáři, podruhé už ale diktátor zajistil předem, aby kontroverzní režisérka měla zcela volné ruce.

Leni Riefenstahlová své kamery promyšleně rozmístila po celém areálu. Použila neobvyklé perspektivy, filmové triky a evokativní hudbu, aby zachytila hypnotizující a ohromující podívanou norimberského sjezdu. Přes odpor organizátorů režisérka nechala namontovat výtah pro kameru i na vlajkoslávu v Luitpoldově aréně, jen aby dosáhla zamýšlených účinků svého filmu. Triumf vůle byl nepokrytě propagandistickým filmem. Až do své smrti bude Leni Riefenstahlová tvrdit, že natočila jen dokumentární snímek a že všechna obvinění z propagace nacismu a Hitlera byla nespravedlivá.

„Film Leni Riefenstahlové Triumf vůle má jen málo společného s realitou. Časová posloupnost nesouhlasí, dokonce i počasí občas neodpovídá. Je to však mistrovsky realizovaný podvod, který evokoval pocit, že Führera miloval celý národ. Film získal řadu ocenění například na festivalu v Benátkách 1934 a v Paříži 1937 a pomohl autorce dosáhnout mezinárodního uznání,“ říká Eckart Dietzenfelbinger.

Aby Führerovi ušetřil pohled na ztučnělé nacistické funkcionáře, přesunul Albert Speer hlavní program do nočních hodin. Leni Riefenstahlová toho využila a ve svém filmu představila Hitlera jako téměř nadpozemskou světelnou postavu, která se vznáší nad davy lidí a lesem vlajek. Tomu se říká umění ve službě zločinné diktatury.

Problémy: peníze a mramor

Diktátor a jeho doprovod navštívili norimberskou městskou radu, aby projednali rostoucí problémy, protože náklady na stavební práce a organizaci sjezdů se jim začaly vymykat z rukou. Ještě v roce 1933 přišel vcelku krátký stranický sjezd město na 1,5 milionu říšských marek, v roce 1934 se už tato částka vyšplhala až na 6 milionů.

Aby mohla vyrovnat svůj rozpočet, potřebovala městská správa úvěry. Hodnostáři předložili Hitlerovi návrh založit veřejnoprávní korporaci na financování stavebních prací a stranických sjezdů. Členy této společné instituce byly NSDAP, Německá říše, stát Bavorsko a město Norimberk. Výdaje na budování areálu doslova explodovaly. Odhadované náklady na rok 1936 dosáhly 150 milionů říšských marek.

Většina stavebních prací se soustředila na Zeppelinovo pole. Albert Speer navrhl hlavní tribunu, ze které bude Hitler přihlížet pochodům a průvodům, obklopen představiteli státu, strany a armády.

Klikněte pro větší obrázekTo však nebyl jediný problém. „Mezi řádky stavebních zpráv lze jasně vyčíst, že oba, hlavní stavbyvedoucí i Speer, si byli vědomi, že s touto stavbou budou za 10 či 15 let značné problémy. Použili jurský mramor, velmi měkký vápenec. Moc dobře věděli, že až bude několik let vystaven mrazu a dešti, že se bude jeho povrch zhoršovat a rozpadat. To jim ale nevadilo. Vše, na čem jim záleželo, byl okamžitý propagandistický účinek. Byla to kombinace architektury, barev, ozvučení a osvětlení. Jejich cílem bylo zapůsobit na masy, a uspěli,“ uvádí Dietzenfelbinger.

1935 – sjezd s vyhlášením nových zákonů

V roce 1935 dělníci urychleně postavili opěrný val tribuny, na opravdu pevné základy však nebylo dost času. Stavební dohled ignoroval problémy s podložím. „Stavba probíhala pod extrémním tlakem. Speer přinesl požadavek Hitlera, že hlavní část tribuny musí být dokončena v srpnu. To budovatelům způsobovalo vážné problémy z toho prostého důvodu, že místo nebylo vůbec vhodné pro konstrukce této velikosti. Tamní půda je písčitá, vhodná tak pro borová lada. Nemohla unést například tíhu tanků, když předváděly manévry, takže musela být posílena. Musely být nasazeny celé konvoje parních válců, které po tři dny zhutňovaly půdu,“ říká Eckart Dietzenfelbinger. Po dokončení pojaly tribuny 70 tisíc diváků a na plochu se vešlo až 250 tisíc účastníků pochodů.

Na počátku září 1935 přiletěl vůdce do Norimberku na další sjezd NSDAP. Straničtí představitelé tehdy už nějakou dobu požadovali vydání nových rasových zákonů, které by umožnily vypuzení Židů z národního společenství jednou provždy. „Tento stranický sjezd byl věnován rasové doktríně a vědeckému rasismu a vyvrcholil přijetím norimberských rasových zákonů. Celý svět sledoval nacistický sjezd, kamery vše natáčely. A to, i když byly vyhlašovány tyto zákony, které dnes považujeme za nejzločinnější zákony v historii lidstva, s jasným záměrem vyloučit, oddělit, deportovat a nakonec vyvraždit židovské a romské menšiny,“ vysvětluje politolog Joachim Fest.

Führer nechal na Hermannu Göringovi, aby vyhlásil nové zákony na mimořádném zasedání Říšského sněmu:„Paragraf 1: Barvy říše jsou černá, bílá a rudá. Paragraf 2: Říšskou a státní vlajkou je vlajka s hákovým křížem. Ta je také vlajkou obchodní. Říšským občanem jest pouze státní příslušník německé nebo příbuzné krve, který dokazuje svým chováním, že je ochoten a schopen věrně sloužit německému národu a říši. Sňatky mezi Židy a státními příslušníky německé nebo příbuzné krve jsou zakázány.“ Norimberské zákony umožnily Hitlerovým pacholkům od této chvíle Židy otevřeně pronásledovat.

1936 – další monstróznost

Kolonáda byla vztyčena v roce 1936, lafety těžkých děl pak s dobrým výsledkem prověřily pevnost povrchu. Vše bylo připraveno pro nadcházející stranický sjezd a v cestě plánované vojenské parády už nic nestálo.

Ani na výzdobě se nešetřilo: velké náklady si vyžádala například dodávka tisíců vzrostlých dubů, které byly vysázeny v areálu jako symboly německého národa. Potíže působily jen jehličnaté stromy, které zde byly po staletí záměrně vysazovány.„Vůdce rozhodl, že areál stranických sjezdů má být osázen velkým množstvím dubů. To může být provedeno bez porušení přírodního vzhledu a aleje zvýrazní majestátnost tohoto místa, které je v Německu jedinečné,“ prohlásil při svém nástupu zahradní architekt Gerhard Hinz, který v úpravách areálu pokračoval i po pádu Třetí říše a dokonce se z něj stal univerzitní profesor.

V létě roku 1936 byly stavební práce na Zeppelinově poli téměř dokončeny. Albert Speer učinil vše pro výsledný dojem. Inspirací pro posvátnou národně socialistickou budovu mu byl starořecký pergamský oltář, jehož rekonstrukci si může každý prohlédnout na Muzejním ostrově v Berlíně. Tribuna je 390 metrů dlouhá a 24 metrů vysoká. Jediné, co zatím chybí, je pozlacená svastika nad jejím středem.

Reprezentativní prostory

V útrobách tribuny měl pro sebe Hitler reprezentativní prostory. Nevíme, jak často tady Hitler pořádal recepce, ale sál byl nádherně vyzdoben Albertem Speerem. Na první pohled se zdá, že strop zdobí propletené hákové kříže, ale bližší pohled odhalí neoklasicistní meandrový vzor.

Klikněte pro větší obrázekNa stranická shromáždění byli často zváni zahraniční čestní hosté a nacisté je chtěli přivítat ve velkém stylu. Říšské poutní místo na některé hosty velmi zapůsobilo. Francouzský velvyslanec v Berlíně Robert Coulondre po návštěvě norimberského sjezdu prohlásil, že kombinace magických přehlídek, mystiky a exaltace na něj udělala tak neodolatelný dojem, že se z něho málem stal národní socialista.

Interiér stavby sloužil k vytvoření teatrálního efektu pro jednu jedinou osobu, diktátora, který je svými přívrženci uctíván jako bůh. Aby představil svého vůdce v tom nejlepším světle, Speer vytvořil důmyslný systém osvětlení. Pro vytvoření magické a mystické atmosféry použil architekt velice úspěšný nápad: kolem Zeppelinova pole rozmístil 120 světlometů ve dvanáctimetrových rozestupech a sloupy světla obrátil k nebi. Účinek byl obrovský. Katedrála světla se zvedala do výše osmi kilometrů. I zahraniční hosté byli touto podívanou ohromeni. Britský velvyslanec Sir Neville Henderson řekl, že měl pocit, že stojí v „katedrále z ledu“.

Nespokojení návštěvníci

Nacistická propaganda přirozeně zdůrazňovala pouze perfektní organizaci a nadšení účastníků a diváků. Ale v zákulisí se toho dělo mnohem víc. Ne všechny přehlídky před vůdcem proběhly bez problémů, nacističtí funkcionáři si pravidelně utrhli ostudu. Město mělo potíže vyrovnat se s obrovskými davy, a mimo areál byl zájem o sjezdy poměrně omezený. V roce 1938 si funkcionář SA stěžoval, že nemohl vyslechnout Führerův projev v rádiu, protože místní stanice hrály taneční hudbu a populární melodie.

Klikněte pro větší obrázekStranické sjezdy v letech 1937 a 1938 navštívilo 1 až 1,5 milionu lidí, i když většina nezůstala po celých 8 dní. Jelikož kapacita města byla jen 70 tisíc lůžek, ne každý našel nocleh. Když bylo dobré počasí, lidé strávili noc v parku, ale když v noci pršelo nebo byla zima, vznikaly obrovské problémy. Šířily se také prostituce, alkoholismus, rvačky a vandalismus. Při velkých shromážděních to není nic neobvyklého, ale tady se to tutlalo.

Zejména zajištění základní hygieny činilo organizátorům problémy. Lidé bez zábran močili na posvátné zdi. Toalety v Zeppelinově tribuně byly, ale kanalizace se často ucpávala, protože lidé do záchodů házeli plechovky, prázdné krabičky od cigaret, papírové kelímky a zbytky jídla.

Stavba za války

Město to vše chtělo odstranit na nadcházejícím Sjezdu míru v roce 1939, ale ten byl nenadále zrušen. O 6 dní později, 1. září, Německo napadlo Polsko. Brzy po prvních vítězstvích Hitler přikázal v budování areálu pokračovat, stavební práce tak pokračovaly i za války. V době, kdy byli všichni zdraví muži povoláni do armády nebo k výkonu funkcí, které byly životně důležité pro válečné úsilí, bylo těžké sehnat stavební dělníky. Hitlerův architekt navrhl využít válečné zajatce a Führer souhlasil. V blízkosti staveniště byl zřízen tábor obehnaný ostnatým drátem a provizorními baráky postupně prošlo 30 tisíc lidí. Dietzenfelbinge k tomu dodává:„V prostoru, kde byly dříve ubytovány oddíly SA a SS byl v září 1939 zřízen zajatecký tábor. První zajatci používaní k otrocké práci byli Poláci a norimberská městská rada jim přikázala práci na staveništi. Speer tento plán podporoval. Požádal také o víc než tisíc vězňů na výstavbu Velkoněmeckého stadionu a dostal je také. Životní podmínky vězňů byly hrozné. Několik tisíc z nich zemřelo. Když nestačily baráky, museli spát i v zimě ve stanech, a často zmrzli. Byly to vlastně státem posvěcené zločiny.“

Po invazi do Sovětského svazu byli na práce do Norimberku dodáváni i ruští váleční zajatci. Městská rada se nestarala, odkud otroci pocházeli. Jenže strážci čistoty „panské rasy“ se obávali, že by „podlidé“ mohli znesvětit velesvatyně nacismu. Proto esesáci deportovali politické komisaře a další podezřelé rudoarmějce do Dachau, kde byli popraveni.

Albert Speer pokračoval ve svém životním projektu, a to i přes skutečnost, že do začátku války byl položen pouze základní kámen. Rozměry Velkoněmeckého stadionu měly předčít všechny známé stavby.

„Vzhledem k explozivnímu nárůstu nákladů se dokončení areálu stalo neřešitelným problémem. Platilo to zejména o gigantickém Velkoněmeckém stadionu, což měl být největší stadion na světě pro 400 tisíc diváků. Jen žuly potřebné pro dokončení stadionu by bylo třeba 5 milionů krychlových metrů, množství, které nebylo v celém Německu. Nebylo dost lomů, odkud by se dala vytěžit. Takže v roce 1940 po obsazení Francie nechal Speer zřídit koncentrační tábor Natzweiler-Struthof ve Vogézách se záměrem využít vězně k lámání místní červené žuly pro areál stranických sjezdů. Tábor byl zřízen za jediným účelem. Zásobovat Norimberk kamenem,“ říká Eckart Dietzenfelbinger.

Než byly práce v roce 1943 definitivně zastaveny, byla hotova hrubá stavba tří ze čtyř podlaží v budově ve tvaru podkovy.

Po válce

Mohutná stavba nebyla do konce války dokončena. Přesto si i z tohoto torza můžeme udělat představu, jak monumentálně měla vypadat. Gigantická budova byla inspirována římským Koloseem, jen její rozměry byly mnohem větší.

20. dubna 1945 se Američané chystali obsadit Norimberk. Vůdce nařídil bránit „město Říšských stranických sjezdů“ do posledního muže. Dietzenfelbinger k tomu dodává:„Američané obsadili areál, odstranili všechny nacistické symboly a před objektivy kamer vyhodili do vzduchu pozlacenou svastiku, aby to viděl celý svět. Až do poloviny 60. let místo používali pro vojenské přehlídky. Bylo pro ně důležité ukázat svou přítomnost právě v nacistické norimberské svatyni, kde se konaly Říšské stranické sjezdy, kde byly vyhlášeny diskriminační zákony a odkud Julius Streicher šířil svou antisemitskou propagandu. Areál stranických sjezdů měl velký symbolický význam.“

Větší část staveb, které měly naplnit Hitlerovy monumentální vize, mohly být po válce využívány pouze se svolením norimberské městské rady. Některé pokusy využít jistou atraktivitu této „brutality z kamene“ neuspěly, jako například Café Königshof. Monstrózní stavba na Zeppelinově poli byla občas využívána jako divácká tribuna.

V polovině 60. let začaly být velké problémy s kolonádou. Po kontroverzních diskusích o zachování celého areálu se městská rada rozhodla vyhodit ji do povětří v červnu 1967. Přišlo jí to na 150 tisíc německých marek.

Sjezdový komplex dnes

Klikněte pro větší obrázekDnes už z rozsáhlého komplexu mnoho nezbylo. Příroda se znovu zmocňuje celého areálu, zarůstá a zakrývá nacistickou minulost. Pouze památník padlým v první světové válce byl ponechán beze změny. Byl postaven v roce 1933, ale nikoli nacisty, kteří jej pouze zahrnuli do celkového konceptu svých sjezdů.

Vlivy počasí, ale i rockové koncerty a automobilové závody měly na Zeppelinovu tribunu devastující vliv. Stavba začala nezadržitelně chátrat. Po desetiletích využívání tribuny pro masové akce byly už nedostatky způsobené nedbalou výstavbou zřejmé. Škody způsobené povětrnostními vlivy donutily v roce 2010 městskou radu část komplexu uzavřít.

„Pokud se podíváte na Zeppelinovu tribunu, je vám zřejmé, že je dost zchátralá, vidí to i laik. To je důvod, proč byl na zadní, tedy severní straně, postaven tento plot. Chrání návštěvníky před kameny, které vypadávají z fasády. Poškození jsou jasně viditelná. Pokud se podíváte na Zeppelinovu tribunu, je vám zřejmé, že je dost zchátralá, vidí to i laik. To je důvod, proč byl na zadní, tedy severní straně, postaven tento plot. Chrání návštěvníky před kameny, které vypadávají z fasády. Poškození jsou jasně viditelná,“ říká Eckart Dietzenfelbinger. „Podle bavorského památkového zákona z roku 1973 má norimberská městská rada zachovat alespoň charakteristické rysy historických staveb. Ale stálo by to za to, utratit takové peníze za tak obrovský projekt? Renovace by měla stát mezi 60 a 70 miliony eur a měla by trvat 10 let.“

Ačkoliv Hitler předpokládal, že stavba Zeppelinova pole vydrží tisíce let, stejně jako pyramidy v Egyptě, o 80 let později fasáda opadává a tribuny chátrají. Je nepravděpodobné, že by Hitler věděl, jak nedbale byl jeho architektonický skvost postaven. Nacistické stavby jsou však součástí historického dědictví Německa, a tak mezi lidmi v Norimberku převládá názor, že by měly být zachovány.

Originální názevFührer Cult and Megalomania
Stopáž52 minut
Rok výroby 2011
 ST
ŽánrDokument