Dotazy na tvůrce

Děkujeme za vaše dotazy. Odpovídal na ně odborný poradce celého cyklu, historik Petr Koura.


Vážená paní Urbančíková, jsme moc rádi, že se Vám České století líbí. Další čtyři díly, které budou věnovány událostem z let 1968, 1976, 1989 a 1992 se momentálně připravují a měly by být vysílány v příštím roce.


Vážený pane Stropku, podle vzpomínek prezidentova tajemníka Prokopa Drtiny „prezident dostal mnichovské rozhodnutí ráno v koupelně“. (DRTINA, Prokop: Československo, můj osud. Svazek I, kniha 1. Melantrich, Praha 1991, s. 180) Zbytek už byla tvůrčí fantasie autorů. Obdobně jsme se i při dalších scénách cyklu nechali inspirovat dostupnými prameny.


Vážený pane Ivo, odpověď na Vaši otázku bude poněkud komplikovaná. Po odvolání Mnichovské dohody Velkou Británií v létě 1942 protestoval Wenzel Jaksch proti tomuto aktu, a to nejen u britské vlády, ale i u vlády americké a kanadské, které s Mnichovem neměly nic společného. Jaksch to později vysvětloval tak, že jeho protest nebyl namířen proti zrušení platnosti této dohody, kterou ostatně němečtí sociální demokraté v exilu odsoudili na zemské konferenci 28. září 1941, ale proti obnovení československé suverenity v okupovaném pohraničí. Přál si totiž, aby zde „zúčtování“ s nacisty prováděli sudetoněmečtí antifašisté, nikoliv Češi, kteří by sem přijeli „zjednat spravedlnost“ z někdejšího protektorátu. Takže si fakticky jakousi formu autonomie přál. Zároveň si ale uvědomoval, že je tento záměr nereálný a proto požadoval, aby oblasti s většinou sudetoněmeckého obyvatelstva byly po porážce nacistického Německa svěřeny pod mezinárodní kontrolu (BRÜGEL, Johann Wolfgang: Češi a Němci 1939–1946. Academia, Praha 2008, s. 57–59). Zároveň je ale nutné připomenout, že Jaksch nebyl mluvčím celé exilové sudetoněmecké sociální demokracie. Opozice vůči němu, sdružená kolem Josefa Zinnera, naopak odvolání Mnichovské dohody bezvýhradně přivítala.


Vážený pane Crho, moc děkujeme za Váš názor!


Vážený pane Hrubý, to, co nazýváte jazykovou schizofrenií, je pouze záležitost prvního dílu.
Kdyby zde zobrazené osobnosti hovořily ve své mateřštině, většina dílu by musela být německy a anglicky. Naopak v dalších dílech je již jazyková stránka v souladu s realitou – Wenzel Jaksch hovořil česky, jak máme doloženo z pramenů. Co se týče názvu – původní pracovní název cyklu zněl Dvacáté století. Domnívám se ale, že „České století“ je výstižnější než „Československé“. Autoři se totiž nevěnují (zatím) česko-slovenským vztahům a jejich pohled je tedy český, byť je to pohled na československé dějiny.


Vážený pane Hejle, mně osobně ještě chybí květen 1945, který předurčil řadu okolností, které se posléze řešily v únoru 1948. Výběr událostí byl samozřejmě záležitostí režiséra a scénáristy.


Vážený pane Beneši, jedná se o autorskou licenci, i když máme z pramenů potvrzeno, že Gottwald skutečně v kruhu svých blízkých takto některé lidi napodoboval. Ve scénáři bylo původně vícero míst, kde Gottwald parodoval své protihráče – mimo jiné Petra Zenkla, Jana Šrámka, Prokopa Drtinu nebo Jaroslava Stránského. Nakonec tyto scény z původní verze vypadly a parodování zůstalo pouze v závěru při rozhovoru s Edvardem Benešem. Je to tedy autorská licence, jež vychází z pramenů, zároveň lze tuto scénu též chápat jako metaforu Gottwaldovy převahy nad Benešem.


Vážený pane Drastíku, spolehlivou odpověď na tuto otázku věděl bohužel pouze samotný Jan Masaryk. My můžeme jen na základě pramenů vyslovovat hypotézy. Představitelé národních socialistů ani lidovců skutečně o svém záměru podat demisi Jana Masaryka neinformovali, jak také zaznělo ve filmu. Masaryk patřil v Gottwaldově vládě k ministrům, kteří nebyli nominováni žádnou politickou stranou – o jeho nároku na křeslo ministra zahraničí panovala všeobecná shoda. Ministři, kteří podali demisi, předpokládali, že se k nim Masaryk připojí. Že se tak nakonec nestalo, bylo osudovou chybou – s Masarykovou demisí by totiž odstoupilo 13 členů vlády z 25, tedy více než polovina a dle ústavy by musela celá vláda v čele s Gottwaldem podat demisi. Právě s tímto scénářem demisionující ministři počítali. Je třeba také připomenout, že vztahy národních socialistů k Janu Masarykovi několik týdnů před únorovou krizí ochladly, neboť jim Masaryk naznačil, že by se rád ucházel o prezidentský úřad po Benešovi, jelikož se o jeho vážném zdravotním stavu v zainteresovaných kruzích vědělo. Předseda národních socialistů Petr Zenkl z tohoto sdělení údajně nebyl příliš nadšen, jelikož sám uvažoval o prezidentské kandidatuře. Dle historika Karla Kaplana Masaryk o demisi během únorové krize vážně uvažoval, její text si připravil a vzal si jej sebou na Hrad, když jej Edvard Beneš přijal 25. února poté, co od něj odešel Klement Gottwald, Václav Nosek a Antonín Zápotocký. Masaryk patrně předpokládal, že mu Beneš oznámí úmysl rezignovat a v tom případě chtěl taktéž podat demisi. Jelikož tak Beneš neučinil, Masaryk demisi nakonec nepodal (KAPLAN, Karel: Pět kapitol o únoru. Doplněk, Brno 1997, s. 506) Nicméně i kdyby tak 25. února učinil, nic by se již nezměnilo – tentýž den podali demisi další dva ministři, členové sociální demokracie Bohumil Laušman a František Tymeš, takže stejně nakonec odstoupila více než polovina ministrů. V této chvíli se ovšem již k ústavním zvyklostem příliš nepřihlíželo. Výrok Jana Masaryka, že s „obrozenou“ Gottwaldovou vládou si rád zavládne, který pronesl 5. března 1948, je pro mě dost nepochopitelný.


Odpovídám na jednu výhradu, se kterou jsem se v posledních dnech setkal od několika mých kolegů historiků. Výhrada zní, že generál Prchala nemohl na Edvarda Beneše křičet tak, jak bylo zobrazeno v dílu Den po Mnichovu. Rád bych k tomu poznamenal, že Lev Prchala byl mimo jiné svými kolegy charakterizován jako „vnitřně nevyrovnaný“, což samozřejmě nemusí být objektivní hodnocení (KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi. Česká a slovenská opozice v Londýně 1939–1945. Karolinum, Praha 2004, s. 328). Prchala se již ve třicátých letech netajil kritikou zahraničněpolitické koncepce Edvarda Beneše (Tamtéž, s. 53). Co se týče rozhovoru generálů s prezidentem v září 1938, sám Edvard Beneš jej svým diplomatickým jazykem popsal takto: „Byl to rozhovor velmi pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů a slyšel jsem z jejich úst slova prosby, výstrahy i hrozby. Nepřešli nikde dovolenou mez ve svém postoji generálů k vrchnímu veliteli; ale byly to prosby i výstrahy důrazné. Dojaly mne a znovu mnou otřásly“. (BENEŠ, Edvard: Mnichovské dny. Paměti. Svoboda, Praha 1968, s. 341). Sám Prchala napsal, že při rozhovoru skočil Benešovi do řeči a jeden svůj výrok údajně na prezidenta „vyhrkl v rozčilení“ (článek v Českých listech, vydaných 31. 10. 1953 v Londýně, viz např. armada.vojenstvi.cz). Z generálů zobrazených v této scéně se právě Lev Prchala jako jediný později otevřeně postavil proti Benešovi.


Vážený pane Slavíčku, na tuto otázku opět více přísluší odpovědět režisérovi a scénáristovi. Já osobně bych k tomu obecně podotkl, že České století není učebnicí dějepisu, kde „musí být všechno“. Na jaké události se autoři zaměřili a jaké události se rozhodli zobrazit, je čistě jejich volba. Proto je cyklus „českým stoletím podle Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka“, jak stojí v úvodních titulcích. To, že se ve Velikém bourání objevuje odmítání Masarykových myšlenek ze strany významného britského státníka, vyvolalo podle mého názoru u řady diváků otázky, které by „učebnicové“ zobrazení Masarykova přijetí americkým prezidentem zdaleka nevyvolaly.