České století

Hodnocení filmu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 49  
Sdílet
| Poslat odkaz

Děkujeme za vaše dotazy. Odpovídal na ně odborný poradce celého cyklu, historik PhDr. Petr Koura, PhD.


Mimořádné dílo, na neděli se vždy těšíme, skvěle zpracováno, úžasné herecké výkony, prostě skvělé!!! Pouze jediná vada - proč je 24.11.poslední díl????? Připravujete další??? Prosím pokračujte a rychle :-))) moc děkujeme za Vaši práci
Alice Urbančíková

České století

Vážená paní Urbančíková, jsme moc rádi, že se Vám České století líbí. Další čtyři díly, které budou věnovány událostem z let 1968, 1976, 1989 a 1992 se momentálně připravují a měly by být vysílány v příštím roce.


Dobrý den,
chtěl bych se zeptat na jednu scénu z druhého dílu seriálu, kdy pan prezident Beneš je ve svém pokoji a přijímá vzkaz o Mnichovské dohodě úplně nahý. Stalo se to takto doopravdy nebo je to jen mírná fantazie tvůrců? A vychází celkově opravdu všechny scény, tak jak byly ve skutečnosti? Předpokládám, že u takovéhoto seriálu ano, ale i tak se ptám.
Jinak máte mojí chválu a obdiv před počinem České století. Je to jedinečné dílo.
Jan Stropek

České století

Vážený pane Stropku, podle vzpomínek prezidentova tajemníka Prokopa Drtiny „prezident dostal mnichovské rozhodnutí ráno v koupelně“. (DRTINA, Prokop: Československo, můj osud. Svazek I, kniha 1. Melantrich, Praha 1991, s. 180) Zbytek už byla tvůrčí fantasie autorů. Obdobně jsme se i při dalších scénách cyklu nechali inspirovat dostupnými prameny.


Dobrý den pane doktore Kouro. V 3. díle o londýnském exilu Beneše bylo naznačeno,v rozhovorech mezi českými politiky, že Wenzel Jaksch by si přál mít poválečné Československo ne takové, jaké bylo „před Mnichovem“ ale chtěl by sám Sudety jako jakousi autonomní oblast pro zdejší Němce, resp.že by si nepřál návrat ke stavu „před Mnichov“. To mi ovšem k politice německé sociální demokracie moc nesedí. O Jakschovi samozřejmě hodně vypovídá i jeho poválečné angažmá v sudetoněmeckém spolku. Je tedy pravda, že Jaksch byl sice demokrat, odpůrce nacismu (jako sociální demokrat asi ani jinak nemohl), ale i on si přál jakousi formu ohraničení či snad odtržení Sudet = tedy že nechtěl jejich poválečnou inkorporaci zpět do ČSR.
Ivo

České století

Vážený pane Ivo, odpověď na Vaši otázku bude poněkud komplikovaná. Po odvolání Mnichovské dohody Velkou Británií v létě 1942 protestoval Wenzel Jaksch proti tomuto aktu, a to nejen u britské vlády, ale i u vlády americké a kanadské, které s Mnichovem neměly nic společného. Jaksch to později vysvětloval tak, že jeho protest nebyl namířen proti zrušení platnosti této dohody, kterou ostatně němečtí sociální demokraté v exilu odsoudili na zemské konferenci 28. září 1941, ale proti obnovení československé suverenity v okupovaném pohraničí. Přál si totiž, aby zde „zúčtování“ s nacisty prováděli sudetoněmečtí antifašisté, nikoliv Češi, kteří by sem přijeli „zjednat spravedlnost“ z někdejšího protektorátu. Takže si fakticky jakousi formu autonomie přál. Zároveň si ale uvědomoval, že je tento záměr nereálný a proto požadoval, aby oblasti s většinou sudetoněmeckého obyvatelstva byly po porážce nacistického Německa svěřeny pod mezinárodní kontrolu (BRÜGEL, Johann Wolfgang: Češi a Němci 1939–1946. Academia, Praha 2008, s. 57–59). Zároveň je ale nutné připomenout, že Jaksch nebyl mluvčím celé exilové sudetoněmecké sociální demokracie. Opozice vůči němu, sdružená kolem Josefa Zinnera, naopak odvolání Mnichovské dohody bezvýhradně přivítala.


Dobrý den, dovolte, abych poděkoval všem lidem, kteří se podíleli na tomto na české poměry ojedinělém dokumentu. Dovolte mi jen pár postřehů, co by vylepšilo už tak pěkný seriál. Na konci každého dílu informace o osudech s vedlejšími postavami, kteří v každém v těchto vystupují. A jestli mohu mluvit sám za sebe jako diváka, jsem také „namlsaný“ dokumenty z BBC, a tak souhlasím s níže uvedeným názorem slečny Čepkové, který hovořil o pomalém tempu. Myslím si, že je na místě a že divák, a to i český, si zvykl na standard dynamičnosti z dokumentů produkce BBC. Tento postřeh však je jen námět na zlepšení už tak velmi povedeného seriálu. Osobně si myslím, že tento seriál budou učitelé na ZŠ pouštět dětem, ať se podívají na historii. Svým případem jste vytvořili obraz naší moderní historie, který si budeme pamatovat a brát jej jako „to co je tady ukázáno, to se stalo“ zkrátka jako holá fakta.
Děkuji a zůstávám s pozdravem,
Václav Crha

České století

Vážený pane Crho, moc děkujeme za Váš názor!


Dobrý den. Především gratuluji k dílu jako takovému. Velmi se mi seriál líbí. Vadí mi na něm akorát dvě věci. Proč se nejmenuje Československé století? Vždyť se jedná čistě o československé dějiny. A také by mě zajímalo, jaký byl důvod k jazykové schizofrenii v prvních dílech. Díky, Jan Hrubý

České století

Vážený pane Hrubý, to, co nazýváte jazykovou schizofrenií, je pouze záležitost prvního dílu.
Kdyby zde zobrazené osobnosti hovořily ve své mateřštině, většina dílu by musela být německy a anglicky. Naopak v dalších dílech je již jazyková stránka v souladu s realitou – Wenzel Jaksch hovořil česky, jak máme doloženo z pramenů. Co se týče názvu – původní pracovní název cyklu zněl Dvacáté století. Domnívám se ale, že „České století“ je výstižnější než „Československé“. Autoři se totiž nevěnují (zatím) česko-slovenským vztahům a jejich pohled je tedy český, byť je to pohled na československé dějiny.


Dobrý den, pane doktore. Zajímalo by mě, co konkrétně Vám ve výběru událostí, které se tvůrci rozhodli zfilmovat v rámci Českého století, chybí.
Děkuji,
Libor Hejl

České století

Vážený pane Hejle, mně osobně ještě chybí květen 1945, který předurčil řadu okolností, které se posléze řešily v únoru 1948. Výběr událostí byl samozřejmě záležitostí režiséra a scénáristy.


Dobrý den pane doktore,
mám dotaz k rozhovoru, který na konci čtvrtého dílu vedl Gottwald s Benešem a v kterém ho před jeho zraky parodoval. Je možné, že by si něco takového Gottwald k prezidentovi skutečně dovolil, nebo se jedná jen o autorskou licenci?
Děkuji,
Jiří Beneš

České století

Vážený pane Beneši, jedná se o autorskou licenci, i když máme z pramenů potvrzeno, že Gottwald skutečně v kruhu svých blízkých takto některé lidi napodoboval. Ve scénáři bylo původně vícero míst, kde Gottwald parodoval své protihráče – mimo jiné Petra Zenkla, Jana Šrámka, Prokopa Drtinu nebo Jaroslava Stránského. Nakonec tyto scény z původní verze vypadly a parodování zůstalo pouze v závěru při rozhovoru s Edvardem Benešem. Je to tedy autorská licence, jež vychází z pramenů, zároveň lze tuto scénu též chápat jako metaforu Gottwaldovy převahy nad Benešem.


Co konkrétně vedlo Jana Masaryka k tomu, že nepodal v roce 1948 demisi spolu s dalšími demokratickými ministry?
Stanislav Drastík

České století

Vážený pane Drastíku, spolehlivou odpověď na tuto otázku věděl bohužel pouze samotný Jan Masaryk. My můžeme jen na základě pramenů vyslovovat hypotézy. Představitelé národních socialistů ani lidovců skutečně o svém záměru podat demisi Jana Masaryka neinformovali, jak také zaznělo ve filmu. Masaryk patřil v Gottwaldově vládě k ministrům, kteří nebyli nominováni žádnou politickou stranou – o jeho nároku na křeslo ministra zahraničí panovala všeobecná shoda. Ministři, kteří podali demisi, předpokládali, že se k nim Masaryk připojí. Že se tak nakonec nestalo, bylo osudovou chybou – s Masarykovou demisí by totiž odstoupilo 13 členů vlády z 25, tedy více než polovina a dle ústavy by musela celá vláda v čele s Gottwaldem podat demisi. Právě s tímto scénářem demisionující ministři počítali. Je třeba také připomenout, že vztahy národních socialistů k Janu Masarykovi několik týdnů před únorovou krizí ochladly, neboť jim Masaryk naznačil, že by se rád ucházel o prezidentský úřad po Benešovi, jelikož se o jeho vážném zdravotním stavu v zainteresovaných kruzích vědělo. Předseda národních socialistů Petr Zenkl z tohoto sdělení údajně nebyl příliš nadšen, jelikož sám uvažoval o prezidentské kandidatuře. Dle historika Karla Kaplana Masaryk o demisi během únorové krize vážně uvažoval, její text si připravil a vzal si jej sebou na Hrad, když jej Edvard Beneš přijal 25. února poté, co od něj odešel Klement Gottwald, Václav Nosek a Antonín Zápotocký. Masaryk patrně předpokládal, že mu Beneš oznámí úmysl rezignovat a v tom případě chtěl taktéž podat demisi. Jelikož tak Beneš neučinil, Masaryk demisi nakonec nepodal (KAPLAN, Karel: Pět kapitol o únoru. Doplněk, Brno 1997, s. 506) Nicméně i kdyby tak 25. února učinil, nic by se již nezměnilo – tentýž den podali demisi další dva ministři, členové sociální demokracie Bohumil Laušman a František Tymeš, takže stejně nakonec odstoupila více než polovina ministrů. V této chvíli se ovšem již k ústavním zvyklostem příliš nepřihlíželo. Výrok Jana Masaryka, že s „obrozenou“ Gottwaldovou vládou si rád zavládne, který pronesl 5. března 1948, je pro mě dost nepochopitelný.


Mohl generál Prchala křičet na Edvarda Beneše?

České století

Odpovídám na jednu výhradu, se kterou jsem se v posledních dnech setkal od několika mých kolegů historiků. Výhrada zní, že generál Prchala nemohl na Edvarda Beneše křičet tak, jak bylo zobrazeno v dílu Den po Mnichovu. Rád bych k tomu poznamenal, že Lev Prchala byl mimo jiné svými kolegy charakterizován jako „vnitřně nevyrovnaný“, což samozřejmě nemusí být objektivní hodnocení (KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi. Česká a slovenská opozice v Londýně 1939–1945. Karolinum, Praha 2004, s. 328). Prchala se již ve třicátých letech netajil kritikou zahraničněpolitické koncepce Edvarda Beneše (Tamtéž, s. 53). Co se týče rozhovoru generálů s prezidentem v září 1938, sám Edvard Beneš jej svým diplomatickým jazykem popsal takto: „Byl to rozhovor velmi pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů a slyšel jsem z jejich úst slova prosby, výstrahy i hrozby. Nepřešli nikde dovolenou mez ve svém postoji generálů k vrchnímu veliteli; ale byly to prosby i výstrahy důrazné. Dojaly mne a znovu mnou otřásly“. (BENEŠ, Edvard: Mnichovské dny. Paměti. Svoboda, Praha 1968, s. 341). Sám Prchala napsal, že při rozhovoru skočil Benešovi do řeči a jeden svůj výrok údajně na prezidenta „vyhrkl v rozčilení“ (článek v Českých listech, vydaných 31. 10. 1953 v Londýně, viz např. armada.vojenstvi.cz). Z generálů zobrazených v této scéně se právě Lev Prchala jako jediný později otevřeně postavil proti Benešovi.


Proč jste vynechali v prvním díle Masarykovu návštěvu v USA, kde prakticky měl jeho úkol hlavní vyvrcholení?
David Slavíček

České století

Vážený pane Slavíčku, na tuto otázku opět více přísluší odpovědět režisérovi a scénáristovi. Já osobně bych k tomu obecně podotkl, že České století není učebnicí dějepisu, kde „musí být všechno“. Na jaké události se autoři zaměřili a jaké události se rozhodli zobrazit, je čistě jejich volba. Proto je cyklus „českým stoletím podle Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka“, jak stojí v úvodních titulcích. To, že se ve Velikém bourání objevuje odmítání Masarykových myšlenek ze strany významného britského státníka, vyvolalo podle mého názoru u řady diváků otázky, které by „učebnicové“ zobrazení Masarykova přijetí americkým prezidentem zdaleka nevyvolaly.


Vážený pane doktore, nemám vlastně připomínku ani dotaz, spíš takový povzdech. V mém okolí (troufám si říct, že se pohybuji ve společnosti vzdělaných a kultivovaných lidí) snad všichni viděli alespoň jeden díl Českého století. Překvapilo mě, kolik z nich si stěžovalo na to, že seriál je „málo dynamický a akční“, třeba v porovnání s historickými seriály BBC. Troufám si říct, že jednak jsme asi rozmazlení dobou, za druhé si myslím, že tempo vyprávění je přesně takový, jaké jsou naše moderní dějiny… Právě fakt, že se drtivá většina situací řeší v sedě a u stolu dodává jednotlivým dílům autentické napětí. Stačí jen poslouchat a sledovat (hru pohledů, bravurní mimiku herců…). A ještě něco. Jsem z generace, která nastoupila do školy už po listopadu ´89, takže mohla být svobodně vyučována, přesto se československým dějinám (zejména 2. poloviny 20. stol.) věnovalo trapně málo času. Většinou se to odbylo ke konci školního roku, za což mohli spíš osnovy než pedagogové. Osobně jsem však měla „štěstí na rodinu“ - většinu těchto podstatných informací jsem se dozvěděla doma. Jiní možná to štěstí neměli a nemají, tak věřím, že váš seriál může být do určité míry kompenzací. Děkuji za něj a zdravím.
Kristýna Čepková

České století

Vážená paní Čepková, moc děkujeme za Váš názor. Ohledně stylu vyprávění je kompetentní pan režisér, nicméně si dovolím vyslovit myšlenku, že kritika údajného pomalého tempa vyprávění je možná výrazem „uspěchané“ doby a dominujícího rychlého mediálního stylu. Někteří diváci jsou z televize zvyklí na zkratkovité zpravodajství, proto jim prostě dialog, jehož pochopení vyžaduje určité soustředění, přijde nepochopitelný. Ještě jednou děkujeme a přejeme vše dobré.


Dobrý den, 3.díl: Zápotocký se ptá Gottwalda: „Bojíš se Stalina?“ Je to autentické? Myslím, že se ho natolik báli, že i mezi sebou by řekli soudruha S. Navíc, Stalina šlo tehdy jen milovat. Díky za odpověď.
Jitka Bubáková

České století

Vážená paní Bubáková, ten rozhovor pod mostem je samozřejmě autorská licence, v pramenech není doloženo, že by Rudolf Slánský, Klement Gottwald a Antonín Zápotocký během únorových událostí společně močili do Vltavy a zpívali píseň Vrť sa dívča. Možná máte s tím „soudruhem S.“ pravdu, ale asi by to v tomto případě příliš diváků nepochopilo. Samozřejmě že v této době nebylo možné oficiálně Stalina jako klíčového spojence Československa veřejně napadat (poslankyně národních socialistů Františka Zemínová si vysloužila ostrou kritiku za legendární větu „Ať žije SSSR – ale za své!“). V té scéně se komunisté mezi sebou baví soukromě, nikoliv veřejně. A ti z nich, kteří zažili za války moskevský exil, zajisté věděli o „milování soudruha Stalina“ své…


Dobrý den,
Chtěl jsem se zeptat, v pasáži, kdy Gottwald říká Zápotockému, že byl „kápo“ v koncentráku – je to založeno na skutečnosti, nebo to bylo jen jakési scénáristovo dokreslení období? A pokud opravdu plnil tuto funkci v koncentráku, tak z jakých zdrojů čerpáte? :-)
Předem díky za odpověď
Jan Zerbst

České století

Vážený pane Zerbste, informace o působení Antonína Zápotockého jako kápa v koncentračním táboře Sachsenhausen se objevila hned po válce. Byla ovšem tehdy vnímána jako součást předvolebního boje, jelikož obdobná obvinění byla vznesena i vůči funkcionářům národních socialistů (Především vůči Vladimíru Krajinovi, ze kterého se komunisté snažili udělat konfidenta gestapa. O Petru Zenklovi se zase uvádělo, že údajně blahopřál veliteli koncentráku k německému vítězství nad Francií; obě tato tvrzení se ukázala jako pomluvy). Skutečnost, že Zápotocký působil v Sachsenhausenu jako táborový funkcionář, je dnes ale považována za prokázanou. Je nicméně nutné podotknout, že Sachsenhausen byl v tomto ohledu specifický, neboť v jeho lágrové administrativě měli velký vliv komunisté. Obdobnou funkci zde kupříkladu zastával komunistický advokát Ivan Sekanina, který byl v květnu 1940 poslán do trestné kompanie a zavražděn. Historik Jiří Pernes ale uvádí, že v roce 1945 požádala holandská vláda oficiálně Československo o vydání Zápotockého s tím, že měl jako táborový kápo údajně způsobit v Sachsenhausenu smrt několika holandských vězňů. (PERNES, Jiří:Takoví nám vládli. Komunističtí prezidenti Československa a doba, v níž žili. Brána, Praha 2003, s. 318). Komunistický literární kritik Jiří Hájek ovšem v sedmdesátých letech ve svých vzpomínkách na věznění v Sachsenhausenu napsal, že se jednalo o pomluvu novináře Ivana Herbena, který působil v padesátých letech jako redaktor Svobodné Evropy (HÁJEK, Jiří: Už jdem po ulici. Z letopisů generace, která byla při tom. Mladá fronta, Praha 1976, s. 121).


Dobrý den chtěl bych se zeptat ohledně dialogů. Podle čeho se je snažíte zrekonstruovat? Např. v posledním díle, kde se radil Gottwald, Kopecký, Novotný a další. Přitom Kosygin tam pouze mlčel, což se mi třeba nezdá. Rovněž schůzka u prezidenta Beneše. Existují nějaké důvěryhodné prameny toho, co si tehdy mezi sebou sdělovali? Nebo se vychází z mála a většinu si musí tvůrci domyslet? Jinak mi obzvláště pozoruhodná přijde scéna z prvního dílu, kde se David Lloyd George baví s Masarykem. Existují také k tomu nějaké zajímavé prameny? Děkuji.
Adam Kabele

České století

Vážený pane Kabele, to je otázka, kterou by spíše měl zodpovědět scenárista Pavel Kosatík. V případě, že existují hodnověrné prameny (např. výše zmiňovaný Smutného záznam o rozhovoru Beneše s komunistickými funkcionáři 25. února 1948), se Pavel Kosatík snažil z nich vycházet. V situaci, kdy tyto prameny nemáme, se snažil psát dialogy tak, aby neodporovaly postojům těchto osobností v dané historické situaci, což se mu podle mého mínění podařilo. V několika případech, kdy o obsahu rozhovorů prameny chybí, se v Českém století dialog neobjeví – třeba ve scéně přijetí Gabčíka a Kubiše Edvardem Benešem. Někteří diváci nám pak ale vyčítají, že je to trochu „nudné“. Obdobné je to i se Zorinem (nikoliv Kosyginem) – přesný obsah jeho rozhovorů neznáme, proto se na schůzích komunistů objevuje jako „pozorovatel“, který ovšem může stejně tak všechno ze zákulisí řídit.


Dobrý den, děkuji Vám za projekt, jakým je České století, avšak jako sokol se Vás chci zeptat, zda nešlo nějak více zmínit naši roli, protože jediná zmínka, která v Českém století nastane, je při vítání T. G. Masaryka a poté již pouze slovní, ne však v kladném slova smyslu (sokolové ohnuli hřbet - Všechnu moc lidu Stalinovi, přičemž například slet v roce 1948 byl velkou manifestací proti komunismu). Přitom role Sokola při budování a vedení státu byla více, než jen mávání vlaječkami. Připadá mi, že poté se takovéto události a činy z historie vytrácí, když je nikdo neuvádí. Děkuji.
Lukáš Křemen

České století

Vážený pane Křemene, opět bohužel musím odpovědět, že v cyklu nešlo zobrazit všechny události a souvislosti. Určitě nebylo naším záměrem nikterak sokoly pohanět – jejich role v domácím odboji i v uskutečnění atentátu na Heydricha jsme si dobře vědomi (Pavel Kosatík s Robertem Sedláčkem vytvořili v loňském roce jeden z dílů série Heydrich – konečné řešení, kde byl účasti sokolů na atentátu a jejich následné perzekuci věnován dostatečný prostor). V díleVšechnu moc lidu Stalinovi nezaznělo, že sokolové ohnuli hřbet. Hubert Ripka si zde povzdechnul, že sokolové asi dělají někde dřepy, místo aby na ulici demonstrovali proti komunistům. A v naštvanosti to vysvětluje tím, že nacisté za války povraždili statečné lidi a v Československu už zbyli pouze ti, „kteří se ohnuli“. Vypovídá to ale, podle mého názoru, více o Ripkovi než o sokolech – odstoupivší ministr zde očekává, že jím vyvolanou politickou krizi budou za něj řešit jiní.


Dobrý den,
mám dotaz, proč ministr obrany Sergěj Jan Ingr měl tak minimální prostor v tomto seriálu, když třeba on sám byl odvolám na nátlak SSSR, kde by krásně mohla široká veřejnost vidět, jaké zákulisní tahy byly, že byl vykonstruován i proces. A to, že byl Benešem zachráněn tím, že byl odeslán po válce do Haagu se nedozví nikdo, přitom by skončil jako generál Píka, díky tomu, že byl antikomunista. No a jsem zvědav, jestli bude někde zmínka o tom, že Ingr odeslal dopis, že nesouhlasí s vládou K.G. a rezignoval na funkci vyslance, že prostě náš stát měl víc odpůrců než ty notoricky známé. Je to velká škoda vzhledem k neustálému omílání, jak jsou Češi zbabělí…
Díky za odpověď
Petr Něnička

PS: Je to zajímavý pohled na věc tento seriál, nicméně, když jsem ho povinně naordinoval svému 10 letému synovi tak hleděl, že tam spousta věcí není, což je škoda a tento seriál nemá tu správnou vypovídací hodnotu, škoda, čekal jsem mnohem víc.

České století

Vážený pane Něničko, opět bych v odpovědi uvedl, že seriál není učebnicí dějepisu, ale autorským pohledem Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka. Máte samozřejmě pravdu, že osobnost Sergěje Ingra je dosud nedoceněná a širší veřejnosti není bohužel známá. Nicméně jeho vystoupení v Kulce pro Heydrichaodpovídalo celkovému zaměření tohoto dílu a upozorňovalo na některé paradoxy zahraničního odboje – důležitější postavou (nejen) v procesu plánování atentátu na Heydricha byl plukovník Moravec, zatímco jeho nadřízený generál Ingr měl na rozhodování o těchto událostech daleko menší vliv. Tato myšlenka by se dala samozřejmě rozvinout, pokud by k tomu bylo více prostoru – už v září 1939 Moravec fakticky obešel Ingra, když bez jeho vědomí dal příkaz k vyvolání povstání v protektorátu, které se ale nakonec neuskutečnilo. A dalo by se i pokračovat – Moravec a Ingr měli posléze podobný osud, neboť byli označeni komunisty za „reakční důstojníky“ a v poválečné republice, o jejíž vznik se nemalou mírou zasloužili, získali podřadné postavení. Nicméně do jednoho filmu bohužel nejde natěsnat všechny tyto zajímavé osobní příběhy. Nebyla tak zmíněna ani Ingrova role v tzv. Zenklově puči po Mnichovu a bohužel nebude ani zmíněna jeho rezignace na velvyslanecký post po únoru 1948 (zde bychom pak museli uvést další osobnosti, které se zachovaly podobně – velvyslance při OSN Jána Papánka, velvyslance v Kanadě Františka Němce, ale i již zcela zapomenuté osobnosti jako kulturní atašé v New Yorku Miladu Součkovou nebo velvyslance v Kodani Zdeňka Němečka…). Jinak já osobně mám generála Ingra v oblibě, a jelikož mi rukama prošla řada jím signovaných dokumentů, zasazuji se o to, aby jeho jméno bylo uváděno ve formě Sergěj, jak se sám podepisoval. Tak se to objevilo i v Českém století, i když to možná někteří považovali za naši chybu.


Dobrý den, na úvod se chci vyznat, že jsem byl z dílu, který se týkal února 1948, zklamán. Hlavní věc, která mi vadila, a která mi vadí na české/středoevropské historiografii jako celku, je ta skutečnost, že české dějiny nejsou zasazeny do širšího celku, ale naopak jsou pevně ohraničeny hranicemi našeho státu. Zvláště v případě nástupu komunistů bych od mladé generace historiků, jako jste například Vy, očekával širší kontext, jak ho mj. zmiňuje již Ferdinand Peroutka (byl E. Beneš vinen apod.). Ve čtvrtém díle sice byl, ale nedostatečně důrazně zmíněn. Chci se Vás proto zeptat, proč jste nepostupovali více „moderně“, a raději jste preferovali staré paradigma národních dějin (myšleno v plurálu)?
Libor Toman

České století

Vážený pane Tomane, musím bohužel konstatovat, že hraný film není odborná historická studie, ve kterých se já osobně snažím Vámi zmiňované moderní postupy používat. Zaměření cyklu na naše národní dějiny je nicméně dáno již v názvu. Přesto si myslím, že se autoři o širší kontext pokoušejí – stačí se jen podívat na výčet osobností, které se zatím v cyklu objevily (kníže Thun, Robert Seton-Watson, Henry Steed, David Lloyd George, Winston Churchill, Wenzel Jaksch…). V posledním díle (Všechnu moc lidu Stalinovi) jsme zobrazili i sovětskou účast na únorovém převratu, a to v osobě náměstka ministra zahraničí SSSR Valeriana Zorina. Jelikož o jeho roli v těchto událostech dosud nepanuje mezi historiky shoda, je jeho význam spíše jen naznačen.


Pěkný den,
uvažovali jste, že do seriálem nastíněných témat zařadíte také reflexi na české předválečné „pracovní“ tábory (převážně pro Romy)? Pokud ano, proč nakonec toto téma nezaznělo? Druhá otázka se týká vysídlení sudetských Němců. Panovala v Československu té doby tak jasná shoda na jejich odsunu, že v seriálu nezazněl jediný (český) hlas zpochybňující např. morální obhajitelnost takto paušalizujícího a radikálního kroku?
Díky za odpovědi.
S pozdravem,
Jaromír Mára

České století

Vážený pane Máro, co se týče tématu předválečných pracovních táborů, je to spíše otázka na Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka. Jelikož pánové od začátku promýšleli tento projekt jako zobrazení osobností našich moderních dějin, domnívám se, že o zpracování tohoto tématu neuvažovali. Téma by si samozřejmě zasloužilo pozornost, podle mého názoru ale ve vysílání poněkud jiného formátu (např. dokumentární film).

K Vaší druhé otázce – není jasné, na jakou dobu a jaké prostředí se ptáte (Československo tehdy neexistovalo, respektive existovalo pouze v koncepcích zahraničního odboje, tak nevím, zda se ptáte na domácí či zahraniční představitele). V protektorátu v řadách domácího nekomunistického odboje panoval ohledně řešení tzv. německé otázky nebývalý konsensus – jeho představitelé se shodovali, že je třeba ji řešit velice radikálně. O nuceném transferu se v dokumentech domácího odboje hovoří poprvé již v srpnu 1939, tedy ještě před vypuknutím druhé světové války. V pozdějších letech je to právě domácí odboj (a především jeho důstojnické křídlo), odkud přicházejí do Londýna nejradikálnější požadavky ohledně poválečného osudu československých Němců. Benešovi je z domova několikrát taktně naznačováno, že exilová spolupráce s demokratickými Němci mu může způsobit odmítnutí ze strany domácího obyvatelstva v protektorátu. Přesto se i na stránkách českého ilegálního tisku objevovala upozornění, že je nutné rozlišovat mezi nacisty a Němci. V západním exilu byla situace obdobná – politici i důstojníci odmítali účast sudetských Němců v institucích zahraničního odboje a v tomto ohledu vyslovovali s Edvardem Benešem nesouhlas. Vlastní plánování odsunu bylo záležitostí malého okruhu úředníků, takže žádný významnější odpor proti této myšlence mi není znám. Na samostatnou kapitolu by vystačil postoj komunistů, kteří nejprve německé dělníky (a to nejen sudetské) označovali za soudruhy a očekávali jejich povstání proti Hitlerovi, aby se posléze stali nejradikálnější politickou silou, jež prosazovala odsun. S odporem vůči odsunu se lze v českém prostředí setkat až po skončení války, kdy jej vyjadřují osobnosti jako Přemysl Pitter, Pavel Tigrid nebo Michal Mareš.


Dobrý den,
nejprve bych chtěl poděkovat tvůrcům za to, že České století vzniklo, a i když se v něm vyskytuje několik nepřesností, cyklus zatím hodnotím kladně. Za druhé bych měl dotaz, zda se dochovaly nějaké dobové materiály ohledně rozhovoru E. Beneše s K. Gottwaldem předtím, než jmenoval jeho vládu, a pokud ano, zda jste je v seriálu využili.
Děkuji,
Honza

České století

Milý Honzo, z rozhovoru Edvarda Beneše s komunistickými funkcionáři Klementem Gottwaldem, Antonínem Zápotockým a Václavem Noskem, který se konal na Hradě 25. února 1948 mezi 11. a 12. hodinou, existuje záznam prezidentova kancléře Jaromíra Smutného. Byl publikován Smutným již v padesátých letech v Londýně, jeho kompletní text lze najít též v knize historika Karla Kaplana, která je nejobsáhlejší studií o únorových událostech (KAPLAN, Karel: Pět kapitol o únoru. Doplněk, Brno 1997, s. 503–505). Z tohoto textu autoři Českého stoletído značné míry vycházeli.


Mohl Emanuel Moravec mluvit s Benešem?

České století

Další často opakovaná připomínka k dílu Den po Mnichovu, se kterou se lze setkat na internetu, uvádí, že Emanuel Moravec jako „prostý“ plukovník nemohl mít v krizových dnech mnichovské krize přístup k prezidentu republiky, jelikož by se jednalo o porušení vojenské subordinace. Tato připomínka opět nepostrádá logiku, nicméně je nutné zdůraznit, že Emanuel Moravec měl mezi československými důstojníky výjimečné postavení. Přispíval do Lidových novin, publikoval knihy o válečné teorii a napsal též klíčový spis Obrana státu, který vyšel ve třicátých letech v několika vydáních. Ten údajně napsal na přímý podnět prezidenta Masaryka, který jej v květnu 1933 pozval k sobě na Hrad. Moravec též připravil k vydání soubor Masarykových projevů k armádě a stál čestnou stráž u jeho rakve. Není tudíž překvapivé, že měl Moravec exkluzivní přístup i k druhému československému prezidentovi. O svém setkání s Edvardem Benešem psal Moravec za protektorátu, tato jeho tvrzení je ovšem nutné brát s rezervou. Jeho návštěvu u prezidenta v době mnichovské krize potvrzují ale i pamětníci (např. prezidentův tajemník Prokop Drtina ve svých memoárech Československo, můj osud. Svazek první, kniha 1. Melantrich, Praha 1991, s. 188-191) a jako historický fakt jej uvádějí i Moravcovi životopisci (např. PERNES, Jiří: Až na dno zrady. Emanuel Moravec, Themis, Praha 1997, s. 231–232).

» Příloha: Prokop Drtina o Emanuelu Moracovi (1)
» Příloha: Prokop Drtina o Emanuelu Moracovi (2)


Mohli ruští legionáři vítat Masaryka?

České století

K jedné z nejčastějších připomínek, která se objevila na internetu v souvislosti s prvním dílem cyklu České století, je tvrzení, že při vítání T. G. Masaryka 21. prosince 1918 na pražském Wilsonově nádraží nemohli být přítomni ruští legionáři, jelikož se do vlasti navrátili až o půldruhého roku později. Tak tomu samozřejmě bylo – ruští legionáři se do Československa vraceli až po tzv. sibiřské anabázi v průběhu roku 1920. Nicméně již na podzim 1917, ještě před bolševickou revolucí, se uskutečnil transport asi 1100 československých legionářů z Ruska do Francie, kde zasáhli do bojů na západní frontě. (Viz např. PICHLÍK, Karel – KLÍPA, Bohumír – ZABLOUDILOVÁ, Jitka: Českoslovenští legionáři 1914–1920. Mladá fronta, Praha 1996, s. 134) Velitelem tohoto transportu byl kapitán Otakar Husák, který posléze vítal T. G. Masaryka na hranicích Československa a stal se prvním přednostou vojenské kanceláře prezidenta republiky. Právě po tomto důstojníkovi je tato skupina legionářů dnes historiky nazývána „Husákův transport“, jeho součástí byl mimochodem i pozdější předseda protektorátní vlády Alois Eliáš. Účast ruských legionářů při vítání T. G. Masaryka zmiňují i dobové prameny.

» Příloha: Titulní stránka Lidových novin z 22. prosince 1918 (zvýrazněná pasáž vpravo dole)

Stopáž: 75 minut – Rok výroby: 2013 – ST  AD  HD
Žánr: Film
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání všech dílů najdete kliknutím na následující odkaz.