Rande s Fyzikou

Tíha a beztížný stav

Jak se točilo šesté Rande s fyzikou

Šesté Rande s Fyzikou má krásné téma – hmotnost, váha, tíha. Běžně ta slova v životě používáme, ale úplně přesnou nuanci jejich významu zpravidla nedokážeme vysvětlit.

Za sebe musím říci, že scénář k tomuto dílu se mi velmi dobře psal a i natáčení záběrů vesměs dobře vycházelo. Největší oříšek bylo natočení beztížného stavu. Samozřejmě, nebyl problém najít v archivu České televize nějaké záběry z kosmické lodi. Jenže, já jsem chtěl ukázat, že k beztížnému stavu dochází běžně i u nás na Zemi. Původně s tím nápadem přišel náš poradce a odborník Martin Vlach. Pamatuji si, jak mi říkal: „Víš co, já vyskočím třeba ze stolu obloukem na zem. A když mě kamera bude celou tu dobu sledovat, diváci uvidí chvilku beztížného stavu“. Přemýšlel jsem o tom, ale bylo mi jasné, že takhle by to nefungovalo. Jednak seskok ze stolu by byl velmi krátký, jednak by šlo těžko kamerou plynule usledovat tak prudký pohyb a jednak pozadí za skákajícím Martinem by celou iluzi prozradilo a zkazilo. Napadlo mě, že pokud chci beztížný stav na Zemi natočit, musím to udělat před pozadím, které neprozradí pohyb kamery. Tedy nějaká jednolitá plocha, která bude navíc v neostrosti. Na takovém pozadí se naše oči nebudou mít čeho chytit a tudíž nebudeme vnímat pohyb kamery.

Druhým oříškem k rozlousknutí bylo, jaký pohyb natočit, aby měl co nejdelší fázi beztížného stavu. Nakonec jsem si vymyslel skokanku na trampolíně. U ní je přece jenom mnohem delší fáze letu než u postavy, která seskočí ze stolu. Zbývalo vymyslet, jak tento pohyb co nejplynuleji usledovat (ušvenkovat) kamerou. Nejdříve jsem si myslel, že by se to nejlépe natočilo z kamerového jeřábu. Ale kameraman Tomáš Kobolka mně to správně rozmluvil. Nikdo by totiž nebyl schopen tak plynule kopírovat nepravidelný pohyb, kterým je skákání.

Nakonec jsme se s Tomášem Kobolkou rozhodli pro řešení nejjednodušší – umístit kameru hodně daleko od skokanky a scénu snímat dlouhým teleobjektivem. Ve skutečnosti pak šlo o velmi nepatrný pohyb kamerou nahoru a dolu. A tak se zrodila nejdražší scéna celého seriálu Rande s Fyzikou. Potřeboval jsem velký sál – ideálně 50 metrů dlouhý a s vysokým stropem. Produkční Bára Bernardová takový sál skutečně našla. Navíc v sále byly umístěny dvě tréninkové trampolíny. Scénu jsme natáčeli pozdě v noci, aby nám do tělocvičny velkými okny neproudilo denní světlo, které by iluzi narušovalo. Na místo přijel velký osvětlovací vůz s mnoha lampami a několika osvětlovači a druhý velký vůz s lešením a sametovými látkami, ze kterých se mělo udělat černé pozadí v neostrosti. Celé natáčení zajišťovalo více než dvacet lidí. Nikdy nás při natáčení Rande s Fyzikou nebylo tolik. Tahle scéna byla z našeho pohledu tak trochu velkofilm. Klára se rychle skamarádila s půvabnou gymnastkou Adélkou a mohlo se jít točit.

Ačkoliv několikahodinové přípravy byly mnohem delší než samotné natáčení, nebylo tohle natáčení vůbec jednoduché. Kameraman Tomáš Kobolka nebyl stále spokojen s tím, že se mu nedaří pohybovat kamerou úplně plynule. Proto jsme Adélčino skákání natáčelo mnohokrát dokola. Adélka musela prokázat velkou fyzickou kondici. Navíc jsme jí to ztížili tím, že jsme po ní chtěli, aby za letu pustila z ruky kladivo, nechala ho volně plynout vedle sebe a zase ho chytila. Adélka se tak musela soustředit jak na své skoky tak na práci s kladivem. Navíc jsme potřebovali, aby její výskoky byly co nejvyšší, tedy aby fáze letu byla co nejdelší. To se nám málem vymstilo. Při jednom odrazu se Adélka netrefila do trampolíny úplně přesně a vypadalo to na ošklivý pád. Naštěstí Adélka rychle „zahodila“ kladivo pryč a svůj následný doskok „dobalancovala“ na samém okraji trampolíny. Všichni jsme si oddechli – nic se nestalo. Něco jsme už natočeno měli, tak jsem raději chtěl s natáčením přestat, ale sama Adélka znovu vylezla na trampolínu a řekla, že to přece musíme dotočit podle našich představ. A tak, Adélko, alespoň takhle na dálku přes tento text ještě jednou děkuji! Za Tvoji srdnatost a odhodlanost.

Šesté Rande jsme točili také v centrálních skladech sběrných surovin. Všem se nám to tam líbilo, slisované balíky starého papíru byly neuvěřitelně barevné. Byla to skoro taková umělecká díla. Tam jsem teprve pochopil jak hluboce pravdivá je próza Bohumila Hrabala Sběrné surovosti. Při jednom záběru nám před kameru dokonce vběhla vypasená kočka. Inu kočkám se ve sběrných surovinách asi žije dobře.

Už několikrát jsem psal o tom, že Klára je pohybově ohromně nadaná. A tentokrát se musím znovu opakovat. Chtěl jsem natočit něco o společném těžišti dvou těles a Klára mi nabídla, že má kamaráda Jonáše, se kterým cvičí různé zvedačky a společné akrobatické figury. To se mi přímo ideálně hodilo do scénáře, a tak jsme to zrealizovali v parku na Kampě. Navíc Klára při těchto neuvěřitelných kouscích ještě plynule vysvětlovala fyziku. Před její všestranností musím „smeknout“. Tak, když už jsem v tom děkování, díky i Tobě, Klárko! Ostatně to ocenilo i mnoho náhodných diváků, kteří se toho odpoledne v parku na Kampě zastavili, aby se podívali na Klářinu akrobatickou produkci.

V šestém díle došlo konečně i na natočení Rande jako milostné schůzky. Chtěl jsem ukázat, že když muž se ženou vytvoří pevně spojenou soustavu těles, je jejich společné těžiště níže než bylo původní mužovo, a celý pár je pak stabilnější. Pomocný režisér Honza Fronc sehnal jednu svoji kamarádku, která byla ochotná zahrát milostnou schůzku pro účely fyziky. Takže ačkoliv oba figuranti v parku ve skutečnosti pár nejsou, zamilovanost zahráli docela přesvědčivě. Alespoň z fyzikálního hlediska.

A ještě jedna vzpomínka na natáčení šestého Rande se mi vybavila. V úvodní scéně, kdy Klára vysvětluje rozdíl mezi hmotností a tíhou, ilustrujeme tíhu na zavěšené studentce Nikole. Ta scéna se mnohokrát opakovala. Buď se Klára přeřekla nebo se sluníčko schovalo za mraky nebo ve zvuku rušilo letadlo či sanitka. Nikola měla už doslova „vytahané“ ruce, ale srdnatě visela na prolézačce. No, někdy to s námi spolupracující studenti neměli jednoduché, ale všem jim moc děkuji, protože vždycky dotáhli natáčení do skvělého konce.

Radek Šofr, režisér