Metuzalém

Čas

Jak úspěšně stárnout. Eseje F. Koukolíka. Připravil O. Reif

Metuzalém, symbol stáří a stárnutí, zplodil syna Lámecha ve věku 187 let. Pak plodil další syny a dcery a dožil se požehnaných 969 let. Praví Bible, Starý zákon. Přepočteme-li tyhle roky na synodické měsíce, zplodil Lámecha ve věku, když mu bylo 15, to je docela dobře možné, a zemřel ve věku 78 let. Což v biblických dobách muselo působit fantasticky.

Vyprávím-li o stárnutí, musím vyprávět o čase. Co je čas a jak ho prožíváme? Většina z nás si představuje čas jako nekonečnou řeku, plynoucí z minulosti do budoucnosti. Ta myšlenka říká, že čas je jednou ze základních struktur vesmíru. Rozměr, v němž plyne jedna událost za druhou. Myslel si to geniální fyzik Sir Isaac Newton před více než 300 lety. Pouť v čase by tedy byla možná tam i nazpátek. Ale filozofové Gottfried Leibniz, Newtonův současník, a mladší Immanuel Kant řekli, že čas není něco, co by plynulo. Není to věc ani to není událost. Čas je něco, co se děje v naší hlavě, myšlenková struktura podobná číslu nebo prostoru. Takže pouť v čase je možná jen a pouze myšlenkově. Ve 4. století před n. l. se další geniální filosof a přírodovědec, sám Aristoteles, zeptal, kde by byl čas, kdyby nebyla duše. A z přelomu 4. a 5. století n. l. pocházejí zřejmě nejkrásnější a nejhlubší slova, která byla kdy o čase napsána. Autorem je Augustinus Aurelius, filosof a teolog, svatý Augustin katolické církve. Najdete je v 11. kapitole proslulé knihy Vyznání. Augustina napadlo, že čas vznikl až se stvořením.

Fyzikální teorie, která mluví o Velkém třesku jako mechanismu vzniku vesmíru, popisuje věc docela podobně. Zeptáte-li se fyziků na čas, poukáží na teorii relativity a řeknou vám, že čas se může zpomalovat, zrychlovat, natahovat, zkracovat podle toho, kde zrovna jste a jakou se pohybujete rychlostí. Kromě toho vám řeknou, že čas neexistuje samostatně, existuje pouze společně s prostorem. A že je věcí stavby, funkce našich mozků, že čas a prostor chápeme odděleně. Jako 2 věci, nikoliv jako věc jedinou. A když budou ještě upřímnější, naši drazí fyzici, řeknou, že i s časoprostorem je problém, a to proto, že největší svět, svět kosmu, svět popisovaný obecnou teorií relativity, se chová poněkud jinak než svět nejmenší, svět kvantových událostí. Všem je jasné, že jde o jeden jediný svět, ale fyzikům se zatím jejich sloučení dobře nedaří.

Dejme tomu, že čas skutečně vznikl se světem. Jak čas vnímáme a jak ho prožíváme, opravdu není nic jednoduchého. Neboť kromě objektivního fyzikálního času existuje biologický, psychologický, neuronální a dejme tomu historický. Ten necháme stranou. Biologický čas má v mozku hodiny. Jsou to 2 malá nakupení nervových buněk hned nad zkřížením zrakových nervů. Natahuje je rotace Země, tedy střídání světla a tmy. Jsou tedy něčím vývojově hrozně starým. Biologické hodiny, o kterých mluvím, mohou být hlavními hodinami těla, ale také mohou řídit spoustu menších hodin v jiných neuronálních systémech mozku. Tyhle hlavní biologické hodiny řídí základní rytmy, například cykly aktivity, cykly klidu, příjem potravy a také vydávání hormonálních pulzů do těla. Své vlastní niterné hodiny má snad každá buňka našich těl. A tenhle biologický čas, ten nevnímáme.

Biologický čas si neuvědomujeme, ale z toho vůbec neplyne, že o něm nemůžeme přemýšlet. V tu chvíli vytane na mysli věta, kterou říká řada vědců. Ďábel, chcete-li anděl, bydlí v maličkostech. Neboť mluvíme-li o vztahu času a živé hmoty, mluvíme svým způsobem o činnosti molekul, které jsou základem živých systémů, a jejich vztahu k prostoru. Většina z nás si ze školy představuje molekulu jako něco z barevných kuliček napíchaných na špejličky. To vůbec neodpovídá skutečnosti. Na povrchu atomových systémů je elektromagnetické pole, podobá se oblaku, v jeho hloubce dlí jádro a jádro tvoří nepatrné systémy, které jsou drženy pohromadě naprosto jinými silami, než je elektromagnetismus. Jak tohle všechno drží pohromadě? Jestliže na nejmenší kvantové úrovni může čas běhat sem tam jako tkalcovský člunek, na té větší, molekulární a složitější, úrovni už to nejde. Proč to nejde? Tohle je jedna z nejhlubších otázek pro básníky, vědce i filosofy.

A jak je to s psychologickým časem? Máme dokonalé nervové systémy, které rozlišují zrakovou, sluchovou, prostorovou, chuťovou, čichovou i dotykovou informaci. Ale systém, který by rozlišoval takhle dobře čas, nemáme. Vzpomínáte si, jak čas v dětství ubíhal pomalu? Jak dlouho trvalo, než se připlazily prázdniny? A jak potom v dospělosti nabral na rychlosti a ve stáří máme o Vánocích dojem, že ty minulé byly předešlý týden? Zřejmě záleží na činnosti řady funkčních nervových systémů. Především na pracovní paměti, ta udržuje informace tak asi do jedné minuty. Na orientované pozornosti, a zejména na emotivitě, na tom, jak ukládáme kladné i záporné emoce. Podkladem činnosti všech těchto funkčních systémů jsou miliardy nervových buněk a biliony jejich vzájemných kontaktů neboli synapsí. Svou síť má i sebeuvědomování. Takže naše prožívání času je zřejmě projevem integrace činnosti všech těchto neuronálních sítí. Proto někdy čas tryská, někdy se plíží a jindy se docela zastaví.

Co je synapse? To je jeden z největších biologických zázraků. V mozku jich máme trilion, možná 10 trilionů či 100 trilionů. Nejstarším synapsím bude vývojově možná miliarda let. Pamatují si tedy celé dějiny života. Polovičku jich staví genetická informace, možná o něco víc než polovičku, ale polovičku jich staví celá naše životní zkušenost, všechno, co se s námi děje. To, co čteme, kdo nás má, nebo nemá rád, kdo se nás dotýká. Jak taková synapse vypadá? Je to jakási štěrbinka mezi obaly nervových buněk, do které z jednoho zakončení přecházejí nervové přenašeče do membrány druhého zakončení. Souvislost v čase je zde fascinující. Nejfascinujícnější je synchronizace. A právě je to synchronizace činnosti synapsí, která začne rozhodovat o stárnutí.

Upustím-li hrneček na zem, rozbije se na střepy. Kdybychom považovali hrneček za fyzikální systém, pak tím, že se rozbil, stoupla jeho entropie. Poněkud zjednodušeně a nepřesně se říká: Entropie je míra neuspořádanosti, nebo, chcete-li, uspořádanosti systému. Uspořádané systémy, v našem případě hrneček, mají míru entropie nízkou. Neuspořádané systémy, v našem případě hromádka střepů, mají míru entropie vysokou. Pravděpodobnost, že by se střepy samy od sebe složily do hrnečku, je naprosto zanedbatelná. Všechny živé systémy mají proti entropii ohromné obranné mechanismy. Entropie ale nakonec vyhraje, takže vícebuněčné organismy zestárnou a umřou. Ať je povaha stárnutí, jaká chce, vždy je za ním entropie. Fyzici v této souvislosti mluví o časové šipce.

Stárnutí je tedy jednosměrný proces směřující z minulosti do budoucnosti tak, jako by letěl šíp. Dá se s tím něco dělat? Stárnutí se neubráníme, ale je možné stárnout úspěšně. Úspěšně stárnoucím lidem je 65, 75, ale také hodně přes 90 let. Poznáte je podle tělesné a duševní zdatnosti, podle sociálních vztahů, podle nálady a samozřejmě podle zdraví, především. Úspěšně stárnoucí lidé se pohybují. Chodí, pracují na zahrádce, někteří skáčí přes švihadlo. Jednoduchým testem je počet malých krůčků, kterými se dá udělat kruh, aniž by lidé riskovali pád. Úspěšně stárnoucí lidé jsou aktivní duševně. Nesedí před televizí, čtou knihy, jsou to náročné knihy, hrají náročné stolní hry, šachy nebo golf. Vedou si deníky. Někteří hrají šachy s počítačem. Úspěšně stárnoucí lidé mívají dobrou náladu, žádné známky deprese. Každý den je dobrý a za každý den jsou vděční. Někteří z úspěšně stárnoucích lidí mají vysokou míru přesahu neboli transcendence, jsou tedy vysoce spirituální. Bez ohledu na to, zda jsou, nebo nejsou nábožensky věřící. Mnozí z úspěšně stárnoucích lidí jsou dokonale zdraví. Nejsou tlustí, nemají cukrovku, nemají ischemickou chorobu srdeční, nemají zhoubné nádory a žádnou z neurodegenerativních chorob, Parkinsonovu nebo Alzheimerovu. Pro mne byl velkým překvapením vysoký podíl úspěšně stárnoucích lidí, kterým bylo přes 90. Znal jsem pána, který dokonale sledoval celé světové i místní dění. Vedl si deník, zasvěceně debatoval.

Vědecké prameny říkají, že v našem prostředí úspěšně stárne asi tak ⅓ lidí. Bylo by ideální, kdyby se ji podařilo zdvojit během jedné generace. Věda tady mluví o metuzalémských genech. Prodlužují život pokusným zvířatům. Tak buďme optimisté, třeba se to zdvojení skutečně podaří. Metuzalémské geny, to opravdu u lidí není nic jednoduchého. Člověk není genetická myš ani pokusná muška octomilka. V lidském genomu, který má 3 miliardy písmen, se skrývá asi 23 tisíc genů. Jsou rozloženy po nejrůznějších chromozomech, v nejrůznějších místech. A které z nich jsou ty metuzalémské, dobře známo u lidí není. A až to bude známo, bude veliký problém jak tyhle geny ovlivnit, čím. Protože geny jsou hlavní regulátory chodu výměny látkové v buňkách, což je nepředstavitelně složité. Látková výměna jedné buňky je popsaný papír, který má 2 čtvereční metry. Sáhnout do něčeho takového je jako sáhnout do chronometru. A i když se přijde na to, jak to udělat, například vnášením nových kousků genetické informace, nebude to vůbec, vůbec nic levného. A pak nastanou zásadní problémy: komu, za kolik, proč a komu ne. To opravdu nebude nic lidsky jednoduchého.

Prameny:

• Aurelius Augustinus. Vyznání, Kalich, Praha 1992
• Craig AD (Bud). Emotional moments across time: a possible neural basis for time perception in anterior insula.Phil Trans R Soc B. 2009; 364, p. 1933–1942
• Depp CA, Jeste DV. Definition and predictors of sucessfull aging. A comprehensive review of larger quantitative studies. Am J Ger Psychiatry 2006;, 14, s. 6–20
• Dibner Ch, Schiller U, Albrecht U. The mammalian circadian timing system: organization and coordination of central and peripheral clocks. Annu Rev Physiol 201; 72, s. 517–549
• Droit-Volet S, Gil S. The time-emotion paradox. Phil Trans R Soc B. 2009; 364, p. 1943–1953
• Wittman, M. The inner experience of time. Phil Trans R Soc B. 2009; 364, p. 1955–1967

Přehrát video