Na houby

Pozdní sběr

Sezóna končí, kruh se uzavírá, přišly první mrazíky a hřiby dávno přestaly růst. Znalý houbař přesto dokáže z lesa přinést chuťově úžasné úlovky. Provázejí: A. Goldflam, J. Polášek a V. Antonín. Režie P. Jirásek

Přijměte pozvání na poslední houbařskou výpravu s dvojicí věčně se hašteřícího taty (A. Goldflam) a kluka (J. Polášek). Zjara zahájili svoje výpravy za houbami s mykologem Vladimírem Antonínem, kterého symbolicky požádají o pomoc i při svém závěrečném houbařském lovu. Nejprve však navštíví výtvarnou galerii – houby se v moderním umění staly velmi silnou výtvarnou ikonou a v nedávné době proběhlo několik pokusů zmapovat toto téma systematicky.

Poslední klapky houbařské série padly na přelomu října a listopadu, v době, kdy první mrazíky zastavily růst hřibovitých hub. Pokles teploty však potřebují ke svému růstu mnohé druhy lupenatých hub. V lesích Moravského krasu tak naše trojice houbařů narazí na hlívu plicní, blízkou příbuznou oblíbené hlívy ústřičné. Obdivovat budou fantastické tvary korálovce bukového. Vladimír Antonín upozorní na nebezpečí, které hrozí při sběru lahodné opěnky měnlivé. Tato houba, které dali naši předkové přízvisko vánoční, je velmi podobná smrtelně jedovaté čepičatce jehličnanové. Jen zkušený houbař, který umí rozlišovat všechny důležité znaky těchto dvou druhů, si může dovolit opěnku bez obav sbírat. Nakonec dojde i na houby v našem prostředí nejvytrvalejší – na penízovku sametonohou a ucho Jidášovo. Obě tyto houby lze najít i v zasněženém lese, neboť ani mírný mráz nezničí jejich růst, pouze ho pozastaví. Příroda se ukládá k spánku, ale tata a kluk už začínají spřádat plány na jaro, vždyť houbařův rok vlastně nikdy nekončí!

Strmělka mlženka

Hojná houba, kterou můžeme v pozdním podzimu nalézt na celém území České republiky. Vzhledově může být zaměněna za prudce jedovatou závojenku olovovou, která však roste už od léta a obvykle na teplomilných lokalitách. Strmělka, na rozdíl od závojenky, také mívá v barvě klobouku šedavé odstíny a nikdy nemá růžově zbarvené lupeny. Určit tuto strmělku můžeme také podle výrazného moučného a zároveň nasládlého pachu. Právě ve vůni tkví příčina, proč se názory na poživatelnost, respektive chutnost mlženky rozcházejí. Řadě lidí je totiž pach mlženky, který při vaření prosytí celou kuchyni, velmi nepříjemný. A vařit se strmělka musí poměrně dlouho – jinak způsobuje silné žaludeční nevolnosti!

Opeňka měnlivá

Ne na všechny zajímavosti spojené z houbami se v našem pořadu dostalo. Víte například, jak dostala opeňka své jméno? Jelikož roste v trsech kolem starých pařezů, dal by se její název vyložit jako „okolo pňů“ se vyskytující. Povědomí o této houbě bylo kdysi daleko silnější než dnes – v kuchyni našich prababiček hrála v houbové bramboračce prim. Její sběr ovšem není zcela bez rizika – ačkoliv roste velmi hojně od léta až do pozdního podzimu (však se jí také někdy říká vánoční houba) – je při nepozornosti zaměnitelná za smrtelně jedovatou čepičatku jehličnanovou.

Musíme se tedy zcela bezpečně naučit rozeznávat oba tyto druhy hub. Opeňka mívá žlutohnědý klobouk, v dospělosti s drobnými šupinkami. Třeň těsně pod kloboukem má světlý, směrem dolů nabývá hnědavé barvy a najdeme na něm prstýnek. Pod prstýnkem směrem k bázi je třeň posetý malými tmavými šupinkami. Vůně opeňky je výrazně houbová. Právě vůně a vzhled třeně mohou být nejbezpečnějšími znaky, které nám pomohou odlišit opeňku od čepičatky. Vůně čepičatky je totiž moučná a její třeň mívá vláknité šupinky bělavé.

Foto: James Lindsey, wikimedia.org

Čepičatka jehličnanová

Tato v trsech rostoucí houba patří u nás k nejnebezpečnějším. Obsahuje stejný typ jedu jako smrtelně jedovatá muchomůrka zelená – a navíc je velmi podobná lahodné opeňce měnlivé. Roste dokonce ve stejném období na stejných lokalitách, takže můžeme na jednom pařezu najít opeňku měnlivou a o pár desítek metrů dál čepičatku jehličnanovou. Proto by se do sběru opeňky měl pouštět pouze houbař, který se oba druhy naučil bezpečně rozeznávat ve všech vývojových stádiích, nejlépe pod vedením zkušeného znalce. Rezavě hnědé klobouky čepičatky bývají o něco málo menší než u opeňky – tj. většinou 2–4 cm široké. Třeň mívá bělavě vláknitý, s přitisklými šupinkami, na třeni nalezneme tmavší okrový až hnědý, později obvykle mizející prstýnek. Voní moučně. Pozor na ni!

Foto: Lebrac, wikimedia.org

Ucho Jidášovo

Ucho Jidášovo patří mezi houby, které můžeme sbírat i v zimě – tedy pochopitelně pokud neudeří opravdu silné mrazy. Nejčastěji roste na kmenech bezu černého – a to nejen na odumřelých keřích. Čerstvá houba se tvarem podobá lidskému, či ještě lépe miniaturnímu prasečímu ušnímu lalůčku, pouze barvu nemívá tak růžovou jako lidský boltec: je nahnědlá, průsvitná. Za sucha se houba scvrkne a barvu změní téměř do černa. Je ovšem velmi sympatické, že i v přírodě na kmeni bezu usušené Jidášovo ucho můžeme směle sbírat – pokud tedy má stále tuhou konzistenci a plodnice nemají zelený nádech od porostu řas. Doma pak stačí plodnice na chvíli namočit do vody a po chvíli nádherně nabobtnají. Houba se skvěle hodí do rizota nebo do masové směsi připravované na způsob „číny“.

Penízovka sametonohá

Chuťově fantastická houba, kterou můžeme vylepšit bramboračku i v době, kdy napadne první sníh. Penízovka totiž ke svému růstu nízké teploty přímo potřebuje. Autor těchto řádků patřil před natáčením pořadu Na houby k průměrným praktickým houbařům, kteří sbírají více méně pouze hřibovité houby. Penízovku ovšem okamžitě zařadil do svého houbařského repertoáru, je to totiž houba zcela nezaměnitelná. A přinést mezi kamarády na Silvestra ze zasněženého lesa trs hub a dát ho do polévky, vyvolává mezi naprostými laiky opravdu silné pozdvižení.

Mimochodem, je to houba, kterou se velmi snadno naučí určovat i malé děti! Roste na dřevu listnáčů, často například na kaštanech, olších a bucích. V poslední době bylo zjištěno, že penízovka sametonohá bývá zaměňována za příbuznou a vzhledem neodlišitelnou penízovku pružnou – tato záměna však není ničím nebezpečná. Obě houby jsou jedlé a chutné. Drobné, 1–5 cm široké kloboučky penízovky v hustých žlutohnědých trsech vylézají z puklin zetlelé stromové kůry. A bezpečný poznávací znak je její třeň: směrem od klobouku dolů nabývá sytě hnědého až černého sametového vzhledu.

Recept » Klasická smaženice

V posledním díle Tata ani Kluk nevařili, ale nechali si připravit obyčejnou, klasickou smaženici.

Přehrát video

Do pořadu Na houby laskavě poskytli své fotografie:

Jan Gaisler, Oldřich Jindřich, Pavel Jirásek, Pavlína Kalužová, Pavol Kešeľák, Zuzana Kiso, Juraj Komár, Lubica K, Vladimír Kunca, Jaroslav Malý, Milan Pauliny, Josef Pavlík, Maroš Peiger, Romana Plačková, Peter Štálnik, Ján Šuvada, Zdenka Trojánková, Slavomír Žídek