Dokument z cyklu Hany Pinkavové o výjimečných mladých lidech

Tomáš měl od dětství problémy s vrstevníky a kolektivem. Dokonce zažil i šikanu a musel hledat pomoc psychiatra. Ostatní děti se bavily, Tomáš se většinou uchýlil ke stavbě nějakých utopických zařízení. Od raného dětství byl veden k manuální zručnosti a vztahu k práci s elektřinou, dřevem i kovem. Měl velké štěstí, že mohl jezdit na venkov k dědovi, který ho do řemeslné práce zasvěcoval.

Tomáš zdědil po rodičích i hudební cit a talent. Táta je pozounistou Brněnské filharmonie a máma byla dlouhá léta sólistkou opery Janáčkova divadla. Tom využíval vrchovatě toho, že mohl s rodiči chodit do divadla jako statista a nasávat divadelní vůni. Miloval hudbu a výborně zpíval, a tak se stal brzy členem a sólistou známého pěveckého sboru Kantiléna. Toužil hrát na klavír, ale vrozená dyskalkulie a dyslexie mu hru a hlavně čtení not znemožnily. Nebyl schopný se naučit jakoukoliv skladbu. Tom i rodiče s tím dlouho bojovali, ale marně.

Když bylo Tomovi 14 let, stal se malý zázrak. Máma dostala po mateřské dovolené místo učitelky zpěvu na Varhanické škole v Brně, kde si mohl Tomáš poprvé zahrát na varhany. Trávil u nich celé dny, seznamoval se s jejich konstrukcí a hlavně v sobě objevil improvizační schopnosti. Nezapomenutelný zážitek byl, když si poprvé mohl před lidmi zahrát na konci mše v Husově sboru. Jeho improvizační schopnosti dostaly křídla.

Brzy pochytil pointu pneumatických i mechanických varhan natolik, že začal ladit a udržovat varhany ve Svitávce, v místě dědova bydliště. Nikdo nevěřil, že ještě půjdou opravit. Tomášovi se to za rok s dědovou pomocí podařilo.

Varhany mu učarovaly. Věděl, že jsou jeho osudem. Přihlásil se na SUŠ varhanářskou v Krnově, kde se velmi rychle stal nejlepším žákem. S kamarádem pečoval o varhany v největším krnovském kostele a za odměnu mohl chodit hrát. Z kostelních improvizací se začaly postupem času stávat tematické a motivické improvizace komponované téměř jako symfonické básně a filmová hudba. Během studia Tomáš zrestauroval několik harmonií a absolvoval stáže u varhanářských mistrů v Německu a Francii. Byly to školy k nezaplacení. Ve druhém ročníku učiliště vyrobil svůj první portativ – nejmenší varhany na světě. Neustále se ve svých varhanářských znalostech zdokonaloval, zajímal se o varhany ve všech dostupných kostelech. S posvátnou úctou vždy vstupoval do brněnské katedrály sv. Petra, kam chodil poslouchat výborného varhaníka Petra Koláře. Okusil i slastný pocit ze hry na svatopetrských varhanách. Tento silný zážitek Tomáše vyprovokoval k tomu, že se začal učit Janáčkovu Glagolskou mši. Ne zpaměti, ale z not. Chtěl překonat svůj velký handicap se čtením not. Po třech měsících se to, co se dříve zdálo nemyslitelné, proměnilo v realitu. Tom se Glagolskou mši celou naučil a poprvé zahrál letos při tzv. Noci kostelů ve Vranovském kostele.

Dva roky s tátou opravoval varhany v malé vesničce Křepice, v místě tátova rodiště. Oba považovali za svůj morální úkol varhany zprovoznit a uvést do původní podoby. Tomáš některé díly doslova na koleně vyráběl v dílně u dědy. Veškeré peníze, které si našetřil ze stáží, dával do nákupu strojů a nástrojů. Děda, který byl v dětství jeho učitelem, se stal Tomášovým žákem a nejlepším pomocníkem. Klapalo jim to výborně. Dokázali vyrobit i ty nejjemnější součástky. Letos, po dvou letech práce, znovu Křepické varhany rozezněly malý kostelíček. Lidé i Tomáš dojetím plakali. Pro Tomáše to byla největší odměna, jakou si mohl přát.

Tomáš je výjimečný mladý muž, který svým nadšením pro varhany – nejen pro jejich stavění, ale i hraní- překonává svůj úděl, který má se čtením not. Zvládá další skladby, na které si netroufnou ani zdatní varhaníci.

Tomáš letos sice teprve na varhanářské škole maturuje, ale už dnes se stává výraznou varhanářskou osobností. Varhany považuje za nebeský nástroj, který mu pomohl harmonizovat duši a dal pocit víry v sebe a ve své schopnosti.

Stopáž22 minut
Rok výroby 2010
 ST
ŽánrDokument