Úvod » Ve stopách doby » 1964

ÚV KSČ přijal usnesení „o opatření k rozvoji národního hospodářství a k zabezpečení životní úrovně,“ které obsahovalo mj. výzvu k posílení „hmotné zainteresovanosti“ pracovníků

(1964)

Počátek šedesátých let se nesl ve znamení mohutné hospodářské a zásobovací krize, která mj. vedla i k naprostému zhroucení původně velmi ambiciózních plánů na třetí pětiletku. Právě v jejím rámci mělo být definitivně dosaženo porážky kapitalismu i v oblasti životní úrovně občanů. Vše ale nakonec dopadlo úplně jinak, projevila se vysoká rozinvestovanost a nízká produktivita práce, na rozvrat zemědělství působila především urychlená kolektivizace ve spojení s různými nepříznivými mezinárodními okolnostmi a také s různými extravagantními a často neúspěšnými zemědělskými experimenty iniciovanými Nikitou Sergejevičem Chruščovem. Navíc Sovětský svaz omezil dodávky zemědělských produktů a některé musely být zakoupeny za „tvrdou“ měnu. Běžní občané se především museli vyrovnat s velkými potížemi v zásobování, především potravinami živočišného původu a naši hrdinové se něco nastáli v dlouhých frontách před obchody. S ironií přitom vzpomínali na výrok prvního tajemníka KSČ a prezidenta v jedné osobě Antonína Novotného, který se po jednom z prvomájových průvodů na otázku týkající se nedostatku masa v obchodech zmohl pouze na slib, že „maso bude vbrzku“. Jen občané nevěděli, kde ten „Brzek“ je. Ale v paměti jim tyto nepříjemnosti příliš neulpívali, zejména Evě ne – byla přece mladá a žila něčím úplně jiným. Režim zůstával v zajetí dosavadní sociální a hospodářské politiky, která byla založena na trvalém poklesu cen a na vysokém stupni rovnostářství. K zdražování přistupoval jen velmi neochotně, zejména v případě základních potravin. Vymýšlel proto nejrůznější kličky, jak se vyhnout zvyšování cen. A tak se naši hrdinové trápili s vodnatým mlékem nebo nekvalitními uzeninami a čokoládou, na jejichž výrobu se vztahovaly nyní různé výjimky z kvalitativních norem. Rozčilovali se i nad „novými“ výrobky, které nahradily staré, přestože hlavní jejich inovací byla vyšší cena. Stejně to nepomohlo a v závěru krize musel režim přistoupit k některým méně populárním krokům jako bylo zvýšení poplatků za závodní stravování, růst nájmů (stále ovšem většinou velmi nízkých) nebo zdražení piva a některých druhů masa. Nejakutnější fázi krize se podařilo s vypětím všech sil překonat, ale bylo jasné, že musí dojít k rozsáhlejším změnám, která zásadnějším způsobem přemění stávající ekonomiku. Hlavním hlasatelem hospodářských reforem se stal tým vedený ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV Otou Šikem, který se do stávající ekonomiky pokoušel vnést první tržní ekonomiky. K tomu patřila i snaha narušit převládající rovnostářství a zainteresovat pracovníky na hospodářském výsledku jejich pracoviště. K tomu, aby pracant Josef starající se i o další své vzdělání vydělal podstatně víc než flákači, však bylo ještě dost daleko. Celá reforma se zaváděla jen velmi ostražitě a pomalu, pak přišla srpnová okupace a vše se postupně rozplynulo do ztracena. Těžko dnes spekulovat, zda by reforma něco opravdu dokázala změnit, nebo by se stala jen kosmetickou úpravou. Nikdy nebyla ověřena plně praxí.Šoty – výběr z let 67-69; Československá televize