Divadelní a filmový režisér, bývalý ředitel Teatro Argentina, italské obdoby našeho Národního divadla (2000). Připravili: A. Trangoni a P. Linhart
Neapolský rodák Mario Martone si díky rodině a prostředí, ve kterém vyrůstal, přinesl do života praktický pohled na lidovou Neapol a zároveň fascinaci její tradiční kulturou. "Jako kdybych měl dvě duše, které nejsou v harmonii. Jedna je niternější, druhá je cizincem ve vlastní zemi," říká. Filmový a divadelní režisér, narozený 20. listopadu 1959, má prý v sobě - protože se narodil ve znamení Štíra - určité destruktivní napětí. Přesto už v patnácti letech založil první divadelní skupinu. K "Falešnému hnutí" (název byl inspirován filmem Wima Wenderse) postupně přibyla další dvě seskupení. Z nich v 80. letech vznikla Spojená divadla (Teatri uniti). Jejich desetiletá činnost, ve které se střídaly krize s velkými úspěchy (inscenace Žiletky, filmy Smrt neapolského matematika či Válečné divadlo), skončila v okamžiku, kdy Mario Martone dostal nabídku řídit Římské divadlo (Teatro di Roma). Jeho zásluhou přibyla k historické budově Argentina (v jednom z nejkrásnějších divadel italského typu na světě měl v roce 1816 premiéru např. Rossiniho Lazebník sevillský) druhá scéna - divadlo Indie. Vznikla z bývalé továrny a představovala i znovuvzkříšení celé čtvrti, styků s městem, jeho klimatem i konflikty. Vytvořil se také nový vztah s publikem. "Byla to práce více než na plný úvazek, zcela mě pohltila," říká Martone, jehož trápí složitý problém emigrace a imigrace, který by Itálie měla urychleně řešit: "Italové jsou národem vystěhovalců, ale na to se zapomíná. A krátká paměť přináší v dějinách často katastrofy." Osobitý je i jeho pohled na spojenou Evropu: "Vzniká v období stagnace, nejistoty a vratkosti, tedy v rozpacích. A jaká může být unie vzniklá z rozpaků? Na to nedokážu odpovědět."
