Den D (2/13)

Prvním, kdo v druhé řadě Dne D žádal o nejvyšší možnou investici, byl mladý podnikatel Jiří Kolaja. Za účast na projektu QR kódy míří do Česka nabízel 15 procent za 1 500 000 korun. QR kódy jsou dvoudimenzionální čárové kódy, které podle pana Kolajy primárně zvyšují dostupnost informací a jejich využití je libovolné – od propagace po posílání dárcovských sms bez nutnosti vyťukávání. QR kódy na trhu ovšem nejsou žádnou novinkou a investoři, kteří se na poli informačních technologií dlouho pohybují, je dobře znají. Jiří Kolaja svůj software nabízel již několika reklamním agenturám, ty ho ale pokaždé odmítly. Na otázky Tomia Okamury, co se změnilo od doby, kdy jim produkt nabízel, pan Kolaja nebyl schopen odpovědět. Když navíc i Marta Nováková, která na prodeji softwaru zbohatla a v této oblasti se nejvíce vyzná, dala ruce pryč (a v diskuzi po prezentaci projekt označila za blbost), QR kódy to měly zpečetěné. Na jejich masovější využití v ČR si budeme asi muset ještě chvíli počkat…

Jan Petr přišel s nápadem vysouvací garáže, která je schovaná v zemi a pojme více aut naráz. Pan Petr měl dokonce s sebou i funkční vysouvací model, jenž investorům ochotně předvedl. Ti ale pro snaživého vynálezce měli samé smutné zprávy – podobné a mnohem technicky propracovanější garáže již sami dávno využívají a ve vysouvací garáži pana Petra nevidí žádnou převratnou inovaci. O investici neměli zájem. Znovu se tak ukázalo, že průzkum trhu je nedílnou a podstatnou součástí každého úspěšného podnikatele.

Petr Fomenko s kolegou zaujali investory hned zkraje velmi efektním příjezdem. Mnohonásobný mistr republiky v mototrialu Mirek Lysý předvedl jízdu na speciální elektrické enduře, jejíž cena se pohybuje přes 200 000 korun. To ji rázem staví do pozice jedné z nejdražších motorek na trhu. Pan Fomenko chtěl zřídit multifunkční motopark v Praze, ve kterém by jedna patnáctiminutová jízda stála 400 korun. Tomio Okamura na elektrické motorce nikdy nejel a nebál se ji vyzkoušet. Při své jízdě sice málem proboural do Doupěte nový vchod, uvolnil tím však atmosféru, kterou Petr Fomenko chtěl využít k přesvědčení investorů. V další části prezentace se mu to ale moc nevedlo – park by zčásti chtěl financovat ze státních dotací, což investoři vždy neradi slyší. Michael Rostock navíc nevěřil, že by podnikatelé chtěli dělat primárně byznys – podle jeho slov byli pánové především hračičkové. A tak byť Marta Nováková s Ondřejem Bartošem označili projekt za jeden z nejpřipravenějších z obou řad Dne D, kvůli osobním důvodům, resp. kvůli malosti celého projektu (ambiciózní Ondřej chtěl parky vidět po celé Evropě, nejen v Česku) nakonec neinvestovali.

I druhá série Dne D nabídne řadu zlepšováků a nových nápadů, které mají usnadnit a zefektivnit práci. Jedním z nich byl i naviják šňůry k sekačce na trávu Jaroslava Elnera. Podle jeho slov se tráva sekala, seká a sekat bude, tudíž v poptávce po produktu by neměl být dle jeho slov problém. Pan Elner ale bohužel patřil k té sortě vývojářů, jež sice umí něco vymyslet a vytvořit, neumí to ale vůbec prodat a o byznysu má malé povědomí. Kromě toho, že základem byznysu je zisk, se navíc investoři s Jaroslavem na ničem neshodli. Jeden po druhém se tak rychle vzdali možnosti investovat a zanechali naviják jeho vlastnímu osudu.

Podnikat lze v každém věku, důležitá je jen vůle chtít. Nejstarší účastník Dne D, čtyřiaosmdesátiletý Jiří Steklý, byl toho pádným důkazem. Na svůj věk pan Steklý působil neuvěřitelně vitálně a na rozdíl od jiných podnikatelů měl připravená čísla i vizi. V byznyse s čokokornoutky však udělal zásadní chybu – s nápadem přišel nejdříve za zmrzlinářskou firmou, která bez jakékoliv dohody nápad převzala a kornoutky nyní vytváří sama. Díky nedostatečnému právnímu ošetření navíc investoři moc nevěřili, že by se čokokornoutky pana Steklého dokázali na trhu také uchytit. S prázdnou tak odešel i nesmírně charismatický nejstarší podnikatel, jaký kdy ve Dni D byl. Pětice investorů na něj však rozhodně jen tak nezapomene…