Krajan G. M.

Zdeněk Mahler: Domicil Gustav Mahler

Je pěkné podzimní odpoledne. Otevřeným oknem proudí do břevnovské pracovny Zdeňka Mahlera vůně babího léta. Spisovatel, úspěšný scénárista a bystrý moderátor je i ve svých jednaosmdesáti krásně neposedný. Mluví, a mluví samozřejmě i rukama, očima, gesty, celým tělem. Vykládá se zaujetím, jeho věty jsou vystavěné a květnaté. Myšlenka mu nikdy neuteče nikam jinam. No a jak povídí, tak píše. Před pár dny dokončil knížku, a šikovné vydavatelství Sláfka ji už stačilo vydat – Krajan Gustav Mahler... Souběžně vznikaly scénáře sedmidílného televizního cyklu Krajan G. M., který od 31. října potěší diváky sobotního podvečera.

Vycházel jsem především z toho, že jeho muzika je krásná. A jeho život zajímavý, pohnutý a inspirativní. Nechtěl jsem přehánět, co o něm bylo už napsáno a vyzkoumáno, chtěl jsem hlavně udělat jeho domicil, snažil jsem se doložit jeho vztah k rodné zemi, doložit, jak je jeho dílo svázáno s námi. Zpracovat to, co jsem cítil jako náš český dluh. Ale zároveň jsem si dával pozor, aby to nemělo provinční charakter.

Dlouho a marnotratně jsme ponechávali Mahlera jiným. Ostatně, on to vnímal podobně, protože „kafkovským“ aforismem připomíná... „Celý můj život je vlastně touha po domově. Cítím se jako trojnásobný vyhnanec: jako Čech mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci, jako Žid na celém světě. Všude vetřelec, nikde vítán...“.

Je překvapivé, že Gustav Mahler byl jedním z nejúspěšnějších interpretů Richarda Wagnera. A dobře věděl, co byl Wagner za děsivou povahu, za mystika, za apologetu pangermanismu, za antisemitu (a Mahler byl Žid a než konvertoval, měl s tím zpočátku ve Vídni velké potíže). Ale Wagnerova muzika byla pro něj krásná, a to bylo pro Mahlera podstatné.

Jako Čech se cítil a jako Čech se prezentoval. Vazby k domovu neustále oživoval. Jeho rodina pocházela od Blaníku, v Kališti se narodil, žil v Jihlavě. Když chtěl na konzervatoř, nebylo zbytí, to už musel do Vídně.

V mnohačetné rodině se o malého Gustava nejvíc starala služka. Mahler o ní později vyprávěl, jak krásně zpívala. „Pátral jsem po té osůbce, která se zasloužila o inspiraci jeho české zpěvnosti, ale prostě zmizela. Až jednou jsem dostal z jihlavského archivu sčítací arch z té doby, kde byli všichni – rodiče, děti a personál v domě, a pak najednou koukám – služka Marie Cihlářová. Bylo to jasné, ona na něj mluvila česky a zpívala mu česky, on žil v dvojjazyčném prostředí a češtinu ovládal.

Celá řada faktů z jeho pozdějšího života spolehlivě dokazuje, že své češství vnímal. V operních divadlech, kde působil, se zpravidla obklopil českou družinou. Například v Americe to byla Ema Destinnová, Karel Burian, Leo Slezák.

V Hamburku nastudoval čtyři Smetanovy opery, ve Vídni Dalibora, zmlsanému publiku v newyorské Metropolitní opeře předvedl Prodanou nevěstu s Mařenkou Emy Destinnové. Přizval z Prahy šest tanečních párů a objednal kostýmy. Všechno dělal zodpovědně. Navíc sledoval mladého Dvořáka, Oskara Nedbala, Josefa Suka.

Při světové premiéře Mahlerovy 7. symfonie se do Prahy sjel takový jeho „fanklub“. Intendanti předních evropských divadel, slovutní dirigenti, přátelé, na premiéře byl Max Brod a s ním přišel pravděpodobně Franz Kafka, protože inspirován Mahlerovou hudbou napsal originální esej.

Práce na sedmidílném televizním cyklu Krajan G. M. byla dost originální. „Rozhodl jsem se, že před kameru už nepolezu, připravil jsem si spoustu materiálu, replik, poznámek a pak to natočil na zvukový pás. No a režisér Jiří Nekvasil a jeho tým ten grunt začali potom oblékat obrázky a doplňovat hudbou. Muzika zabrala dost času, takže z toho textu bylo možné vzít jen něco. Byla škoda ty věci vyhodit, tak jsem ještě připsal další detaily, poznámky a zajímavosti, a knížka byla na světě. Ale natáčení před kamerou jsem se stejně neubránil, protože jsem musel natočit úvodní vstupy a sem tam něco glosovat v obraze.“ Mahler byl známý tím, že si ve svých sídlech vždycky nechal postavit u lesa nebo u vody altán a tam tvořil. „Kus takového altánu pro mě vyrobili ve studiu na Kavčích horách. Bylo to inspirativní i pro mne samotného.“

„Gustav Mahler byl vlastně takový potulný tovaryš,“ glosuje na závěr život svého jmenovce Zdeněk Mahler. „Prošel mnoha štacemi od Evropy až po Ameriku. Svým významem přerostl hranice, je nejproslulejším evropským dirigentem. Přesto se celým jeho životem táhne linka touhy po domově. Domov považoval za nejintimnější, za nejdražší. Ke své legendární Písni o zemi si napsal verše sám a říká v nich: „...Chci navrátit se v kraj svůj rodný, víc cizinou už nebloudit...“

Text: Jiří Moc, foto: archiv
Převzato z časopisu ČT+