Zdivočelá země II.

Martin Dejdar: Stárnul jsem a moudřel

„Odehrál jsem třicet dílů, dostal hlavní roli, každopádně je to moje životní role. Mám ji rád a vážím si jí, protože je to role o něčem a nese poselství. Nese velkou část historie téhle země a zvlášť historie, která je pořád zahalena nejistotami, křivdami, lidskou nenávistí, zrůdností komunistického zřízení. To téma tíží nejen komunisty, ale jakoukoli vládu od roku 1990, protože ani vlády ani nikdo další se k bývalým politickým vězňům nepostavil čelem, nikdo se nikomu neomluvil a nikdo neřekl, že byly zničeny tisíce životů, potažmo miliony osudů. To všechno ten seriál připomíná. Jsem velmi rád, že se v sérii a v další časové ose pokračovalo s natáčením příběhů o tom, co bylo dál v sedmdesátých letech,“ říká Martin Dejdar o své životní roli.

To, co jste točili, alespoň v první a druhé řadě seriálu, jste nezažil. Musel jste si o té době něco nastudovat, přečíst?

Ani ne, jen jsem se ptal. S odborným poradcem seriálu a někdejším muklem Františkem Zahrádkou jsem prožil během natáčení celé roky. Hodně jsem o všem mluvil s režisérem Hynkem Bočanem a samozřejmě se spisovatelem Jiřím Stránským. Taky mi moc pomohl Srdcerváč, velký knižní rozhovor, který s Jiřím Stránským sepsal Jan Lukeš. Je to rozhovor o celém jeho životě. Ještě předtím, než jsem otevřel první stránky, jsem si myslel, že Jirku Stránského tak trochu znám. Ale pak jsem poznal, že jsem o něm nevěděl zhola nic. A pochopil jsem, co tenhle člověk, jeden z lidí téhle země, zažil. Že to bylo šílené, neuvěřitelné, a zároveň fantastické.

Je Martin Dejdar ve Zdivočelé zemi trochu Jiří Stránský?

Trochu samozřejmě je. Uvědomil jsem si to a pocítil na vlastní kůži, když jsem se s některými lidmi, o kterých Jiří Stránský píše, setkal po letech v reálu. Čekal jsem, že budou třeba zapšklí, pomstychtiví, zlomení, ale oni nejsou, alespoň většinou ne. Mají jednoho společného jmenovatele. Všechny mrzí, jak se od nich distancovali politici. Zřejmě proto, že ve všech partajích jsou pořád bolševici, a ti dobře vědí, že bývalí političtí vězňové mohou ukázat prstem na lidi, kteří je odsuzovali, zavírali a mlátili...

Jak jste se těšil po jedenácti letech na první klapku závěrečné řady?

Drželo mě to a byl ve mně velký optimismus. Těšil jsem se na lidi z placu, se kterými mi bylo při natáčení předchozích epizod dobře. Vlastně jsem ani nějakou dlouhou pauzu necítil, protože jsem mezitím s Hynkem Bočanem natáčel seriál Poslední sezona. Ale vrátit se ke Zdivočelé zemi bylo skvělé!

Zajímavé je, že jste seriál točil ve stejném věku jako hlavní hrdina seriálu Antonín Maděra. Rozuměli jste si?

V každém detailu, v každém slově, gestu.

Kolik je vám teď?

V březnu mi bylo čtyřicet tři. Všichni říkají, že je to nejlepší věk, ale já to tak nevnímám. Za deset let řeknou, že nejlepší je padesátka. No, uvidíme...

Když se ohlédnete zpátky na přípravu, studium scénářů, vlastní natáčení...

Senzační téma, bezvadní lidé na place, pro mne samotného zajímavá herecká práce i dlouhodobé natáčení, tedy herecká perspektiva... Velmi mě to bavilo. Podepsal bych to všechno znovu...

Jak to bylo

Otec Jiřího Stránského, advokát a funkcionář Sokola, byl za války v koncentračním táboře. Jiřího strýc pak odsouzen k trestu smrti. Ovlivněn pohnutými rodinnými osudy napsal Jiří Stránský (*1931) v sedmnácti obsáhlý román. Později o něm řekl: „Nikdy se neobjevil a neobjeví, protože byl plný nejhorších prohřešků proti psaní. Jen jsem si chtěl vyzkoušet svou schopnost fabulovat, a dost jsem to přehnal...“

Určujícím momentem pro Stránského psaní byla až setkání se spisovateli Janem Zahradníčkem, Františkem Křelinou, Josefem Knappem, Jiřím Muchou a Karlem Peckou. Ovšem, to už byli zmínění spisovatelé a Jiří Stránský ve vězení. Stránský dostal po vykonstruovaném procesu v roce 1953 osm let. Psal si poznámky, anonymně je posílal domů, po propuštění napsal povídkovou knížku Štěstí (vyšla 1969). Pobyt v komunistických lágrech včetně jáchymovských uranových dolů mu byl inspirací pro první verzi Zdivočelé země. Ve vězení poznal také svého románového Maděru, českého válečného pilota RAF. Nikdy o této dominantní románové figuře příliš nehovořil, ale sem tam alespoň naznačil: „Mnohokrát jsem prohlásil, že ani příběhy ani jejich postavy si nepotřebuji vymýšlet, protože jsem je potkal. Maděra se podobá svému skutečnému předobrazu, ale kdysi jsem mu slíbil, že jeho totožnost nikdy neprozradím. Nic na tom nemění ani fakt, že je už po smrti...“ Další příběhy pro své největší románové dílo načerpal Jiří Stránský už jako mladíček ihned po válce, když navštívil se svým otcem na poměrně dlouhou dobu krušnohorské pohraničí a byl v Sudetech svědkem zásadních národnostních, společenských i politických změn.

Tak vznikla Zdivočelá země. V konečné verzi vyšla až v roce 1991 a stala se námětem úspěšného televizního seriálu.