Jak (se) dobře digitálně naladit

Televizní historie

Praktický kurz televizního koncesionáře. Připravil J. Pálka

Za svojí více než stoletou historii se v principu televize příliš neměnila. Těchto sto let můžeme nazvat televizní analogová éra. Podstata televize tkví v převodu obrazové informace na elektrický signál, a opětovný převod elektrického signálu na obraz. Na začátku celého tohoto procesu je televizní kamera, která optickým objektivem snímá dění před kamerou. Snímací prvek za objektivem pak převádí množství dopadajícího světla na elektrické napětí. Po jeho zesílení z kamery odchází úplný televizní obraz ve formě elektrických impulsů. Po zpracování na odbavovacím pracovišti se signál přivádí k vysílači.

Spolu s obrazovým signálem putuje na vysílač také signál zvukový. Na vysílači jsou pak oba tyto signály namodulovány na nosnou vlnu příslušného televizního kanálu. Šířka každého z nich je 8MHz, a počet použitelných kanálů je asi 60. Čísla kanálů jsou jednotlivým vysílačům a programům přidělována tak, aby se navzájem neovlivňovaly a nerušily. Vysokofrekvenční signál nesoucí zvukovou i obrazovou informaci je pak prostřednictvím anténního systému následně vyslán do volného prostoru. Přenos obrazu se provádí analogovým způsobem.

Aby bylo možné obraz i zvuk v televizním přijímači zrekonstruovat, je nejdříve nutné televizní signál z vysílače do televizoru dopravit. K tomu slouží především přijímací anténa. Ta má za úkol přijmout elektromagnetické vlnění v prostoru a převést jej na elektrický signál. Ten je pak po anténním kabelu přiveden do televizoru, kde proběhne jeho další zpracování. Výsledná kvalita obrazu a zvuku je pak závislá na tom, jak dokonale dokáže anténa oddělit užitečný signál od jiných, většinou rušivých signálů v prostoru.
Kvalitní a správně nainstalovaná televizní anténa je tak prvním předpokladem pro kvalitní příjem televize Pro dosažení co možná nejkvalitnějšího pokrytí analogovým televizním signálem vybudovaly České radiokomunikace velmi hustou síť televizních vysílačů a převaděčů. Jen pro šíření dvou programů ČT je nutné přidělit několikanásobek počtu šedesáti vysílacích kanálů přidělených televiznímu vysílání. Je tedy nezbytné přidělovat kanály opakovaně v různých místech země tak, aby se navzájem nerušily. Další obdobné příděly vyžadují také komerční televize. V současné době je možné tvrdit, že televizní pásma jsou natolik přeplněná, že další zlepšování pokrytí nebo zvyšování počtu programů je nemožné. Už dnes nastávají situace, kdy se televizní vysílače navzájem ruší, a zhoršují tak výslednou kvalitu signálu.

Na konci dvacátého století tak analogová televize dosáhla svého technologického vrcholu. Její další rozvoj narazil na těžko překonatelné mantinely. Nutnost přechodu na širokoúhlý formát obrazu, vícekanálový stereofonní zvuk, vysoké rozlišení obrazu a další vymoženosti filmového průmyslu vyžadují, aby se i televizní technika přizpůsobila těmto podmínkám. A to prostě analogová televize nedokáže.

Další velkou nevýhodou analogové televize je její citlivost na rušivé vlivy při přenosu od vysílače k přijímači. Jen malé procento diváků má obraz bez viditelných duchů a rušení. Tyto nepříjemné jevy jsou mnohem patrnější na velkých obrazovkách, které dnes zaznamenávají obrovský rozmach. Zbavit televizní přenos těchto neduhů byl dalším důvodem, proč se začal hledat jiný princip záznamu a přenosu obrazu. A tou novou cestou je DIGITALIZACE.

Kořeny televizní digitalizace sahají až do sedmdesátých let dvacátého století. Ovšem až jeho konec přinesl řešení nejsložitějšího problému, a to výrazného zmenšení objemu přenášených dat nutných pro dosažení kvalitního obrazu. Na konci dvacátého století tak poprvé spatřil světlo světa úplný digitální televizní řetězec

Více se dozvíte při sledování pořadu, ať už z vysílání ČT, nebo z internetového vysílání.

Přehrát video

Digitalizace televizního vysílání