Otec moravské archeologie

O životě a díle významného archeologa a speleologa Jindřicha Wankela (1973). Režie A. Lowák

Wankel již roku 1854 sestoupil do Macochy a prozkoumal řadu jeskyní a propastí. Roku 1868 šťastně zjistil na Moravě prvního člověka v Býčí skále. Pak neolitického ve Výpustku. Učinil několik významných nálezů a sestavil velké sbírky, ale jednostranně si všímal jen velkých koster, opomíjeje drobnou zvířenu. Nepostupoval v pracích s plánem promyšleným. Měřil povrchně, ojedinělé nálezy zevšeobecňoval. Své sbírky nezachoval Moravě, nýbrž je prodal do ciziny. Rodem Němec byl spoluzodpovědný za rušivé zasáhnutí ve vývoji české vědy. Archeologické záhady řešil disciplínami, které neovládal…

To je několik výňatků z rozsáhlého díla, které, jak se v jeho úvodu praví, podává obraz duchovní české Moravy skutečně kriticky. Tato kritika vyšla v roce 1911, tzn. 14 let po smrti doktora Jindřicha Wankela. Možná vám připadá neobvyklé, že začínáme pořad o člověku negativní kritikou jeho práce. Učinili jsme tak úmyslně, protože nás tato kritika zaujala. Rozhodli jsme se sami zjistit, zda je správná a pravdivá.

Jsou lidé, kteří zasvětí svůj život práci a vytvoří dílo pro společnost. Dílo, které pak má společnost právo posuzovat, kritizovat, hodnotit. Ponechme si i my toto právo a projděme společně znovu celým životem doktora Jindřicha Wankela.

Wankelova rodina pocházela ze Švédska, později přesídlila do Německa. Jeden z jejich členů založil v Čechách nadaci pro nadané chlapce Wankelova rodu. Této nadace využil Jindřichův otec Damián, který v Praze vystudoval práva a pak se tam taky usadil. Oženil se s dívkou českého původu ve Valdštejnské ulici, se v čísle 360 narodil v rodině váženého rady Wankela i náš Kašpar Jindřich. Zatímco jeho bratr Vilém projevil velké výtvarné nadání a učil se malovat, mimo jiné též u Mánesů, Jindřich vystudoval medicínu.

Rok 1847. Novopečený doktor Wankel se rozjíždí do Vídně. Chce poznat špičkovou vědu. Učit se od nejlepších kapacit. Odjíždí s iluzemi, nadějemi, nadšením. Neznáme podrobnosti jeho pobytu v rakousko-uherské metropoli. Jen jeho zápisy v deníku napovídají, že jeho iluze byly naivní, naděje falešné, nadšení nevyplněné. Když nenašel, co hledal, vrací se domů do Prahy.

Nejede přímo – vzpomínka na přítele z Moravy. Z Blanska – krátké zaváhání a mladý muž opouští vlak pár hodin poté, co do něj ve Vídni usedl. Kdybychom chtěli vylíčit dopodrobna, co v těch dalších dnech událo v jeho nitru, museli bychom přečíst mnoho stran vzletných, nadšených slov v jeho deníku. Všechno lze shrnout do jedné věty. Morava mu učarovala. Okouzlila ho. Získala si ho na celý život. Dokonce i štěstí mu zde přeje. Získává informaci o volném místě lékaře Salmových závodů v Blansku, získává i nejasný příslib. Plný dojmů se vrací do Prahy.

Rok 1848 - vlna bouří se rozletěla Prahou. Na barikádách tekla krev. Krev, jež spečetila přátelství těch, kteří jí dávali za vítězství své věci. Mezi nimi mladý doktor Wankel a malíř Josef Mánes. Toto přátelství přetrvalo i potom, co se mladý Wankel navždy rozloučil s Prahou vzletnými slovy: „Vnitřní hlas mi napovídal. Praha se nestane tvým osudem. Musíš daleko, abys došel svého štěstí.“

Obec Jedovnice. Doktor Wankel sem přišel v roce 1849 jako nově jmenovaný hutní lékař Salmových strojíren. Později, když se oženil s Eliškou Šímovou, se přestěhoval do blanenského zámku a později do podzámčí, kde dostala rodina prostorný byt. V kočáře, ale často také pěšky, navštěvoval Wankel svoje nemocné. Denně vyjížděl do krajiny a brzy tu znal důvěrně každou píď, každý kámen. Byl dobrým, obětavým lékařem. Ovšem zdejší lidé ho nezajímali jen jako pacienti. Stejně jako mu učarovala krajina, tak si zamiloval i lidi. Nejen že nebyl povýšený, naopak choval ke zdejším lidem nesmírnou úctu. Obdivoval je pro jejich moudrost, pro přímé jednání, pracovitost. Tedy pro vlastnosti, kterými on sám bohatě oplýval. Sedával s nimi v místních hospůdkách a naslouchal vyprávění o starých zašlých časech. Naslouchal pověstem, které se tu tradovaly z generace na generaci. A slyšel taky vyprávět o nálezech v jeskyních, kterými zdejší kraj tolik oplývá.

Tato vyprávění mu byla vodítkem při řešení nejedné záhady, před kterou byl postaven při své budoucí práci. Našel v nich novou inspiraci. Důvody k zamyšlení. Ale nejčastěji využíval volný čas k tomu, aby se toulal po krajině. Hrad Holštejn zaměstnával fantazii místních obyvatel po celá dlouhá staletí. Ochotně a rádi předávali svému doktorovi svoje vědomosti o loupeživém rytíři, o sténání odsouzených obětí v hladomorně atd. „Proč jenom báje, proč pověsti,“ pomyslel si Wankel. Prozkoumal jeskyni Hladomornu, někdejší ponor Bílé vody, a hle. Našel díru ve stropě, kudy byli do jeskyně spouštěni odsouzení. Našel lidské kosti, zbytky pancířů, hroty šípů. Že je to pouhá bezvýznamná epizoda? V našem vyprávění hraje svou důležitou roli. Ukazuje na všestrannost, vnímavost a důslednost muže, jehož osudy sledujeme.

Otec moravské archeologie – tak si mu lidé navykli říkat. Jenže on byl i dobrým paleontologem, geologem, speleologem. Všímal si a zapisoval. V okolí Ostrova třeba toho, že zde vápenec přechází do úplně jiné horniny, která tvoří mocná souvrství břidlic. Zaměřil se i na podrobné zpracování detailů i menších oblastí. Například krajiny mezi Olomučany a Rudicí, odkud obohatil své sbírky o četné paleontologické nálezy.

Každá návštěva nemocného, každé posezení s místními obyvateli byly podnětem k další práci, k novým poznatkům a objevům. Jeho práce lékaře se prolínala a doplňovala s prací vědeckou a vůbec výzkumnou. A proč k tomu nedodat, že na jeho nadšení a práci se podílela i jeho rodina. Obětavá žena a spolupracovnice Eliška a 4 dcery.

Wankelovi chodívali večer do Klepáčovské hospody. Scházeli se tu s ostatními blanenskými občany. Společně zpívali, bavili se. Z jejich společných besed vzešel pak jednou návrh na vytvoření kulturního vlasteneckého spolku Rastislav. V rámci čtenářsko-pěveckého spolku pak pořádali besedy, hráli šachy, divadlo, zpívalo se, recitovalo, besedovalo. Návrh na spolkový prapor pro spolek nepořídil nikdo jiný než dávný a stále milý přítel Mánes.

Jaká vůbec byla Wankelova společenská a vlastenecká činnost? O zhodnocení jsme požádali profesora Kopeckého: „Svou společenskou a vlasteneckou činnost rozvinul Wankel především na Moravě. Ale my nesmíme zapomínat ani na jeho působení v Praze v době jeho studií. Tehdy se stýkal s Havlíčkem, ten byl jeho spolužákem. Wankel sdílel s Havlíčkem a dalšími vrstevníky odpor k Habsburské monarchii. Odpor k jejímu absolitusmu. A ten odpor vyjádřil svou účastí na barikádách v revolučním roce 1848.“

Na Moravě, kam potom přechází, jsou 2 významná národní centra. Brno a Olomouc. Blízko toho prvního žije Wankel většinu života, ve druhém žije na konci svého života. Přitom situace v Brně a na Brněnsku je složitější o to, že je zde blízká Vídeň, která germanizuje. Germanizuje i prosté venkovské tovaryše, kteří přicházejí za prací do tohoto města. V této situaci si buditelé na Moravě uvědomují, že v důsledku germanizace je ztracena šlechta. Že se germanizaci velmi poddávají města. A že existuje pouze venkovský lid, který se jí brání. A dokonce příslušníci tohoto venkovského lidu, pokud přicházejí do měst, do rodícího se průmyslu, způsobují ve městech počešťování zezdola. Proto se národní obrození na Moravě opírá o venkovský lid, o jeho tradice a o jeho nosnou bohatou kulturu. Za organizační základnu pokládají buditelé spolky. Wankel spolkovou činnost provádí nejen v Brně, nejen v místě svého působení, ale také v Olomouci.

Zvláštním problémem Wankelovy činnosti je forma jeho děl. Napsal je většinou německy. To ovšem neznamená, že by nemyslel a necítil jako Čech. Tenkrát v archeologii a dalších disciplínách bylo používáno němčiny a němčina byla pokládána za nejvhodnější jazyk také z toho důvodu, že jejím prostřednictvím bylo možné v cizině sdělovat poznatky a výsledky bádání. Dílo, které bylo německé, nemuselo být pociťováno jako obsahově nečeské. O Wankelově vlastenectví svědčí jeho těsné styky s některými moravskými buditeli, například se známým utopickým socialistou a filozofem Klácelem, s historikem Nappem a dále jeho styky s Františkem Palackým, s politikem Riegrem, s přírodovědcem Presslem a s některými jinými předními vlastenci žijícími v Čechách.

Z Wankelova deníku poznámek i dalších písemností je vidět, že to byl muž romantického založení. Není tudíž divu, že ho lákala tato krajina kolem, zejména jeskyně, opředené fantazií a bájemi místních obyvatel. Musel být na druhé straně i velmi vnímavým a dobrým pozorovatelem. Při svých toulkách si všiml, že v jeskyních je řada kostí. Začal je sbírat, později kopal a nacházel další a další kosti. Nosil je domů a pokoušel se je sestavovat.

Tady jsme narazili na záhadu. Odborníci dobře vědí, jaká je to práce sestavit z nalezených kostí kostry zvířat. Wankel jako lékař sice musel dokonale znát anatomii lidského těla, ovšem to mu nemohlo stačit. Zdá se tedy, že byl navíc obdařen nesmírnou vytrvalostí a pílí. Domníváme se, že si opatřil příslušnou literaturu a studoval pilně zoologii. Zaujalo nás zejména to, že se mu prokazatelně podařilo sestavit i kostru jeskynního medvěda. Zdálo se nám, že to byl mimořádný počin, a proto jsme se o posouzení obrátili na odborníka. Je jím docent doktor Rudolf Musil, doktor věd. „I v dnešní době rekonstrukce jeskynních medvědů, posledních vyhynulých zvířat, je věc značně obtížná. Znamená to, že člověk, který tyto věci dělá, je hluboko odborně vzdělán, zná jednotlivé kosti, zná jejich stáří, dovede je určit, zná přesnou anatomii jednotlivých koster nejen vyhynulých zvířat, i současných zvířat. Opírá se tedy o současnou zvířenu. V tehdejší době, kdy doktor Wankel dělal kostru jeskynního mědvěda, to byla věc značně obtížná. Musíme si představit tehdejší dobu. Doktor Wankel působil v Moravském krasu sám. Jako osoba, jako odborník. Nebyly k dispozici žádné atlasy jako dnes. Tehdejší vědomosti byly na mnohem nižším stupni. A jistě neměl k dispozici, jako máme dnes, kosti lecentních zvířat, tzn. nemohl je srovnávat. Tzn. nápad, který ho napadl a který nakonec uskutečnil jako první, že sestavil kostru, která byla s úspěchem přijata, vyžadoval velké anatomické znalosti. Ty měl jako lékař, ale vyžadoval i velkou píli, aby se zapracoval do úplně jiného oboru. Aby se zapracoval tak, aby kostra mohla být s úspěchem sestavena.

V kritice na počátku vyprávění jsme slyšeli, že si Wankel všímal jen koster velkých zvířat, že opomíjel drobnou zvířenu. Wankelova zásluha je v tom, že viděl, jaké množství kostí je nenahraditelně odváženo do cukrovaru. Zasáhl, aby tyto kosti zůstaly, protože to jsou nenahraditelné ztráty, jakmile tyto věci zmizí. Při svých speleologických výzkumech dělal hlavně ty jeskyně, které jsou velké a jsou to typické medvědí jeskyně. Jako typické medvědí jeskyně nazýváme ty jeskyně, které sloužily jeskynním medvědům. Přezimovali tam, žili tam. A které obsahují z 99 % právě materiál kostí těchto jeskynních medvědů. A tyto jeskyně Wankel prokopával a v sedimentě se ty nálezy nacházely. Je tedy přirozené, že věnoval první pozornost tomu, co tam bylo. Ta malá fauna v těchto jeskyních skoro nebyla.“

V roce 1850 se v Adamově konala slavnost u příležitosti 100. výročí narození geologa Wernera. Na tuto slavnost, kterou pořádal Wernerův spolek v Brně, byl vypraven z Brna zvláštní vlak. Účastníci měli možnost vidět výsledek Wankelovy dlouhodobé práce. Kostru jeskynního medvěda, kterou z Wankelova bytu neslo 12 horníků. Jako jeden z bodů slavnosti byla Wankelova přednáška o jeho dosavadních objevech. Wankel nastoupil na místo v roce 1849, tedy za pouhý rok si získal takovou vážnost u odborníků, že ho požádali o přednášku.

Kromě kostry medvěda, podařilo se Wankelovi sestavit i kostru jeskynního lva, hyeny, rosomáka, soba a mnoha dalších zvířat. Jednoho dne však narazil Wankel na část lebky jeskynního medvěda. Upoutala jej na ní jedna stopa. Nebylo pochyb, šlo o poranění. Jaké vzrušení se ho muselo v tom okamžiku zmocnit. Horečně hledá dál. A hle. Těsně vedle lebky leží opracovaný kamenný hrot oštěpu. Před jeho očima se zvolna vynořuje scéna plná dramatického napětí. Čas se posunul o celé věky zpět. I ráz krajiny se změnil. Odkudsi se ozývá křik a supění štvaného zvířete. Lovci se připravují k poslední ráně. V posledním okamžiku se podaří zvířeti uniknout. Ticho. Dlouhé ticho. Přejdou věky a stojí tu on, Wankel, a drží v ruce svědectví té dávno minulé chvíle. Lebek jeskynních medvědů se v Moravském krasu nacházela spousta. Desítky a desítky lebek. A je s podivem, že doktor Wankel okamžitě rozeznal její význam. Že se ta lebka neztratila a doktor Wankel si všiml, jaký má význam. V tehdejší době se totiž nevědělo, jestli žil člověk současně s jeskynním medvědem, nebo nežil a najednou se tady objevil nález, který jasně prokázal současnost tehdejšího člověka s jeskynním medvědem. Mohlo se jednat o jedinou věc. Že při lovu jeskynního medvěda vymrštěné kopí uvázlo v lebce, odlomilo se a ten medvěd ještě delší dobu s kamenným hrotem žil. Jedná se o zcela unikátní věc, která se neopakovala, která je svým způsobem jedinečná a dodnes, ani na území Moravského krasu, ani na území střední Evropy, kde jsou jeskyně, nebylo nic podobného nalezeno.

„Nesmazatelně ve vzpomínkách zůstanou mně a mé rodině hodiny, které jsme zde s přítelem Mánesem prožili. Jeho představivost vytvářela obrazy, malované barvami jeho přebohaté fantazie, zaváděla nás do pohádkové říše, kterou on s krásami údolí přiváděl v souzvuk, oživovala čirou vodu s vodními vílami, stinné lesy se skřítky a tmavé jeskyně s podivnými trpaslíky. Poutník nahlíží dlouho na hladinu ponuré, příšerné tůně, bloudí zrakem přes hladinu do záhadné temnoty. Jeho fantazie maluje mu velké prostory a síně, překrásné krápníkové jeskyně a toužebné přání se ho zmocňuje, proniknouti do tajností podzemí.“ V místech, kde ponorná říčka Punkva vyvěrá z podzemí, v místech, které si zamiloval malíř Mánes i romantický badatel Wankel, spolu sedávali. Byla to místa, která už dnes ztratila půvab samoty a romantiku divočiny těch dob.

Wankel prozkoumal celou řadu jeskyní. A nejen prozkoumal. Taky pečlivě zmapoval a přesně změřil. Ovšem největší a nejdůležitější byly práce, které prováděl právě zde. Píše se rok 1857. Toho roku bylo neobvyklé sucho a to rozhodlo. Hladina Punkvy se snížila. Wankel a s ním několik dalších spolupracovníků proniká za pomoci primitivních vorů do temného nitra jeskyní u vývěru Punkvy. Vleže, za blikavého světla loučí, se plaví až do míst, kde nikdy nikdo před ním nebyl, a kam proniknou až o mnoho let později jejich následovníci. Pronikli až do míst, kde světelné paprsky zabarvily krápníkovou výzdobu dozelena, a vytvořily tak podivuhodné světelné efekty, které ještě nikdy nikdo nespatřil. Dál se nedostali. Ale to již rok před touto událostí sestoupil odvážný Wankel na dno Macochy. „Pohled na Macochu zespodu jest ohromující a opravdu velkolepý. A vzdoruje všem popisům. Kol dokola zdvihají se částečně přechýlené stěny skalní do nebetyčné výše, jako by se nahoře chtěly spojit a přísně hrozíce a tísníce jako by nás chtěly utlačit. Ze skalních stěn splývají tkaninám podobné jako draperie a koberce tmavozelené lykopodia až na samé dno. Na balvanech bují monstrózní zduřelé mechy a mezi škvírami balvanů divoké křoví a kopřivy s výší muže. Vše se mísí mezi sebou chaoticky a dodává obrazu mimořádně divokého vzhledu. K tomu přistupoval dojem úplné odloučenosti, osamělosti v této horské strži a naplňoval nás tesknotou, když jsme se v tomto hrůzném, otevřeném žaláři rozhlíželi.“ Jako první provedl Wankel přesné měření hloubky propasti. Všiml si zde jevu, který ho zaujal tak, že ho později dovedl k odvážné myšlence. Tím jevem byl citelný průvan na dně propasti. A myšlenka, teorie, která ho napadla? Wankel na základě celé řady pozorování vyslovil domněnku, že musí existovat cesta na dno propasti jeskyněmi. Tato myšlenka se ukázala jako pravdivá až daleko později. Ale byla základem k dalekosáhlému průzkumu jeskyní a vyvrcholila v objevech, které byly učiněny až v tomto století.

Roku 1867 navštívili manželé Wankelovi Světovou výstavu v Paříži. Wankel se odsud vrátil nesmírně vzrušen. Příčinou tohoto vzrušení byla prohlídka nálezů z místní jeskyně. V tu dobu měl Wankel důkladně prozkoumanou severní, střední a jižní část Moravského krasu. Znal také dobře oblast Sloupu a Holštejna. A začínal se zabývat výzkumem jeskyně, před kterou stojím. Je jí Býčí skála. Představme si, že se to událo kteréhosi dne po jeho návratu z Paříže. Hlavou mu letí staré, dávné zkazky. „Pohřbívají se tam živé oběti. Ozývaly se výkřiky hrůzy a bolesti. Z jeskyně šlehal oheň. Obětovali tam pohanským bohům.“ Wankel hledal. Prokopával zem. A našel. Obrovské žároviště. Zbytky vozů. Nádoby, které byly kdysi plné obilovin. Pozůstatky něčeho, co bývalo nádherným šatem, skvostnými látkami bohatými rouchy. A taky zlato, šperky, bohatě zdobené předměty denní potřeby. Předměty svědčící o bohatství toho, kdo je vlastnil. Ale také 2 útlé dívčí ruce, useknuté nad zápěstím. A další kosti a kostry obětí, i zemřelého. To vše, co objevil, bylo vyvrcholením jeho činnosti. Wankelův výzkum Býčí skály prokázal 2 nesmírně důležité a zajímavé skutečnosti. Zaprvé, že se tam nachází halštacké pohřebiště, že tam byl pohřben velmož s obrovskými nádhernými šperky, s celou doprovodnou družinou. To je věc, která je významná a neopakovatelná v celé Evropě. Za druhé to byla věc taky důležitá, že v jižní odbočce se nachází kosti dávno vyhynulých zvířat současně s nástroji člověka. Tento nález byl první nejen na Moravě, ale ve střední Evropě vůbec, který prokázal současnost tehdejšího člověka s jeskynními medvědy, s vyhynulými koni, s nosorožci apod.

Vedle koster lidí a zvířat, vedle nejrůznějších předmětů, např. sošky bronzového býčka, byl nalezen i prstenec, který vyvolal úplnou válku ezi odborníky. K tomu je nutné dodat, ža tato válka v podstatě neskončila. Jelikož tento železný prstenec, jehož vnější průměr je 42 milimetrů, vnitřní 20 milimetrů, je pravděpodobně prstenec, který je litý. Tzn. jedá-li se o litinu, je to nejstarší litý předmět, který vůbec existuje. A není-li litý, tak můžeme říct, že na základě tohoto prstence, který je dutý, můžeme usuzovat, že technologické přepoklady stály vysoko u těch lidí, kteří prsten vyrobili.

Wankelovy rozsáhlé sbírky představovaly na 30 tisíc nejrůznějších archeologických, osteologických a antropologických předmětů a je škoda, že sbírky nezůstaly zachovány v Moravském muzeu. Abychom pochopili tuto skutečnost, musíme se vrátit do doby, ve které doktor Wankel a jeho rodina žila. Do doby, kdy k tomuto aktu došlo. Víme, že doktor Wankel si zamiloval Moravský kras. Že jako jedna nit se vine celým jeho životem láska k Moravskému krasu. Láska k podzemním prostorům a co tyto prostory obsahují. A že proto věnuje veškerý svůj volný čas a všechny finance, které má, k tomu, aby v Moravském krasu pracoval a tyto sbírky získal. Je pochopitelné, každý člověk, i doktor Wankel, by si přál, aby sbírky zůstaly tam, odkud pochází. Ať už v Moravském muzeu v Brně nebo v jiném muzeu v okolí. Ovšem víme taky, že doktor Wankel narazil na řadu potíží. Jednal jak s muzei v Brně, tak v Praze, i s jinými institucemi a nebyl schopen dojít k nějakým závěrům. Nebylo možné nějakým způsobem uspět. A poněvadž doktor Wankel odchází do důchodu, odstěhuje se do Olomouce, nemůže zůstat v Blansku, potřebuje peníze pro svou rodinu, pro sebe, je nucen své sbírky zpeněžit. Proto zbývá jediná možnost. Nabídnout je hlavnímu městu Vídni, kde tyto sbírky jsou.

Wankelova práce v tu dobu již přesáhla místní charakter a její význam se rozšířil na celou Evropu. Wankel studuje a učí se nejen doma, ale podniká řadu studijních cest. Do Egypta, Palestiny, Turecka a jiných východních zemí. Jeho nálezy jsou vystavovány na odborných sympoziích, je zván na kongresy a vědecká shromáždění. Jmenujme kongres archeologů v Kostnici, přednáškové turné ve Švýcarsku, archeologický kongres v Kyjevě, kde uzavřel přátelství s předsedou ruské archeologické společnosti Uvarovem. Stal se dopisujícím členem moskevského a washingtonského antropologického spolku. Později, když byl nucen odejít na odpočinek do Olomouce, spoluzakládá tam muzeum a Vlastenecký muzejní spolek.

A pak přišel rok 1897. Toho roku se ve zlaté Praze objevila tato zpráva: V pondělí dne 5. dubna o 4. hodině ranní dokonal v Olomouci svůj život doktor Jindřich Wankel, slavný vzdělavatel prehistorie moravské, jeden z předních badatelů a učenců českého národa. „Třiatřicet let pobytu v této vlasti, která se mi stala druhým domovem. Učil jsem se nejen jako lékař znát obyvatele a milovat je, ale jako přítel přírody znát a zkoumat krajinu.“