Luboš P. Veselý
Pavel
V Poutech hrajete Pavla, sofistikovaného umělce, disidenta, který je současně i policejním donašečem. Jak vy sám vnímáte osobnost Pavla?
Neodpovím hned úplně přímo. Vzpomínám si na tu dobu docela dobře. Vzpomínám si také na dobu Cibulkových seznamů a paniku, kterou vyvolaly. Mám mnoho přátel, kteří takzvaně spolupracovali a vedle toho dělali výborně práci ve svém oboru. Mnohokrát ta práce byla na hraně legálnosti vůči tehdejším zákonům a moci. Mnoha lidem dodávala sílu a optimismus a smysl nebo návod k žití v tom šedivém pachtění. Sám jsem měl tu čest pobýt několikrát na „Bartolomějské“ a samozřejmě jsem vždy podepsal záznam z výslechu. A pak si představte, že by mi po těch několika hodinách sezení někdo podstrčil něco, co bych si nepřečetl a já to podepsal a později by se tenhle podpis objevil na něčích seznamech... Je jasné, že co se týká této věci, jsem sám před sebou čistý. Ale představa, že to někomu budu muset vysvětlovat... Mnoho lidí bylo ke spolupráci krutě dohnáno. Často i pod pohrůžkou kriminálu nebo jiné likvidace a nejen jich samotných. Ano, měli volbu a ta volba nebyla snadná. Na to se někdy zapomíná.
Tyhle zkušenosti mých přátel a známých musely ovlivnit i můj přístup k roli Pavla. Takže jsem si do jeho minulosti dosadil vážné „prohřešky“, na které ho StB utáhla. Pak se snažil to ukočírovat tak, aby nikomu neuškodil. Způsobem jemu vlastním se mu v tomto tanci na ostří začalo i líbit. Největší trest ho však teprve čeká. Tomu se brání a nepřipouští si ho. Není to trest odsouzení společností, ale trest ztráty sebe sama. Byla to jeho volba a on za ni zaplatí...
Tvůrci zdůrazňují, že Pouta nejsou filmem politickým, totalitní doba, ve které se odehrávají, pouze vyhrocuje dilemata, která musí hrdinové řešit. Vnímáte to stejně?
Ano, naprosto.
Jak se vám hrálo v kostýmech, kulisách 80. let minulého století?
Jo, dobře. Mám rád „dobovky“. Jen mě překvapilo, že už je to vlastně dávno, kdy jsme s maminkou pašovali z NDR dederonky a záclony omotané na holém těle. Kdy jsme si s klukama vyměňovali kalendáře Sazky s polonahotinama... Nebyla to moc pohodlná móda. Každý na bony neměl, ale snad v každé domácnosti byl šicí stroj.
Vaše filmografie je pestrá výčtem filmů i režisérů, se kterými jste spolupracoval. Jak vzpomínáte na natáčení Pout?
Je to první film, do kterého jsem byl obsazen na základě kamerových zkoušek. Do té doby a ani po tom jsem nikdy nebyl tak „úspěšný“, co se týká obsazení.
Všechno se vším souvisí a to, že se Pouta točila téměř rok, se nakonec ukázalo jako dobré. Po nocích jsme dopisovali a měnili scénář, zkoušeli jsme před i během natáčení a všem šlo o nás samotné, na pití taky vybyl čas... Já si v tom vlastně ještě pořád frčím a čekám, že mi zítra Lukáš zavolá a „pokračujem“! Ale asi už je to hotové, že jo? Na tuhle spolupráci nezapomenu. Bylo to víc než dobré!!!
Jste často obsazovaný divadelní i filmový herec. Kde se cítíte přece jen o něco lépe – na divadelních prknech nebo před filmovou kamerou?
Jak malej kluk! Vždycky toužím po tom, co zrovna nemám. O něco lépe se cítím tam, kde se cítím o něco lépe...
