Rozhovor s režisérem Matejem Mináčem

Kdy a za jakých okolností jste se poprvé dozvěděl o záchranné akci Nicholase Wintona, která nemá v novodobé historii obdoby?

Na konci roku 1997 jsem při pátrání po osudech rodiny mé maminky během války, když jsem na základě jejího příběhu připravoval svůj hraný film Všichni moji blízcí, úplnou náhodou v knihovně pražského Židovského muzea narazil na knížku Perličky dětství. Věra Gissingová v ní vzpomíná, jak se jako jedenáctiletá dívka dostala na nečekanou cestu do Anglie, kterou zorganizoval nějaký Brit – Nicholas Winton, a která jí zachránila život. Její rodiče zemřeli v koncentračních táborech. V Anglii se jí ujali adoptivní rodiče a navštěvovala československou školu ve Walesu… Úplně mi naskočila husí kůže. Doma jsem se okamžitě pustil do psaní námětu na film, do kterého jsem zakomponoval také záchranu dětí oním Nicholasem Wintonem.

Jak proběhlo vaše první osobní setkání?

Shodou dalších neuvěřitelných náhod jsem pak získal telefonní číslo přímo na pana Wintona a v únoru 1998 jsem jej poprvé navštívil v jeho domě, v Maidenheadu nedaleko Londýna. Vzpomínám si, že jsem měl velkou trému. Nikdy předtím jsem totiž na vlastní oči žádného hrdinu neviděl, potkával jsem se s nimi jen ve filmech nebo v literatuře. Pak se otevřely dveře a mě přivítal úplně obyčejný muž, který ovšem vůbec nevypadal na to, že už oslavil devadesáté narozeniny. Dlouho jsme si povídali. Byl mi moc sympatický, měl přesně to, čemu u nás říkáme suchý anglický humor. Už při tomhle prvním setkání mi bylo jasné, že nevznikne jenom hraný film. Ozvalo se moje dokumentaristické srdce, které mi napovědělo, že bych měl natočit také dokument o tomto pozoruhodném muži.

Potom jsem Patriku Paššovi pověděl něco, co ho opravdu ohromilo. Nicholas Winton zachránil také britského režiséra Karla Reisze. Nechtěl tomu věřit a ověřoval si, zda je to opravdu ten člověk, který napsal nejslavnější knihu o filmovém střihu. Právě po přečtení této knihy se Patrik před mnoha lety rozhodl pro životní dráhu filmaře, producenta, střihače. Ukázal jsem mu záznam talkshow BBC z roku 1988, kdy se Winton poprvé setkal se zachráněnými dětmi, aniž by kdokoliv z nich tušil, co se vlastně v pořadu bude dít. To Patrika skutečně hluboce zasáhlo a já jsem měl radost, protože jsem rázem získal toho nejlepšího spolupracovníka, přítele, se kterým jsme se rozhodli natočit dokumentární film.

Takže v roce 2002 jste spolu s Patrikem Paššem natočili hodinový dokument Síla lidskosti – Nicholas Winton, který získal International Emmy Award, Christopher Awarda řadu dalších prestižních ocenění na světových filmových festivalech. Ale především vzbudil mimořádný ohlas u mladých lidí. Čekal jste tak jednoznačně pozitivní a silnou reakci? Čím byla, podle vašeho názoru, zapříčiněna?

Především nám vůbec nešlo o to natočit film pro mladé. Měli jsme tehdy jediný cíl: dokud pan Winton žije, odvyprávět jeho příběh a možná přimět svět, aby mu poděkoval. Říkali jsme si, že přece není možné, aby takovýto skutek zmizel v propadlišti paměti, protože tehdy o něm vědělo opravdu jen velmi málo lidí, na internetu například nebyla o panu Wintonovi jediná zmínka… Ovšem to, co se začalo dít po uvedení našich filmů, nás ohromilo. Film Síla lidskosti viděl tehdejší britský ministerský předseda Tony Blair a navrhl, aby královna Alžběta Wintona povýšila do šlechtického stavu. Americký kongres se na základě filmu rozhodl přijmout zákon, kterým byl Wintonův čin „uzákoněn“ jako hrdinský čin záchrany, což je nejvyšší možné americké ocenění. A Winton začal sbírat ceny po celém světě. Stal se celebritou, přijímali a stále jej přijímají hlavy států, královny, ministři…

A i na nás se usmálo štěstí. Získali jsme nejvyšší ocenění v oblasti televizní tvorby v USA – International Emmy Award za nejlepší zahraniční dokument, a co je docela zábavné, HBO, jako náš koproducent, nás také nominoval na další Emmy – za nejlepší americký dokument a dostali jsme se v nominacích mezi poslední čtyři. Film se promítal na neuvěřitelných 89 festivalech!

Tohle všechno bylo ničím ve srovnání s reakcemi dětí, mladých lidí. Film se pouštěl doslova milionům dětí od Afriky až po Ameriku, v oblastech, kde nikdy ani o „nějakém Hitlerovi“ a 2. světové válce neslyšeli, a přesto malé děti, vysokoškolští studenti… všichni byli dojatí. A mnozí začali pod jeho vlivem konat dobro, dobré skutky. Zřejmě jsou ve Wintonově příběhu nějaké tajemné ingredience, které ve výsledku způsobují tento neuvěřitelný zázrak. Můžete mít jiné, racionální vysvětlení, ale já věřím, že jsou v tom příběhu nějací skřítci, jejichž kouzlo na lidi působí.

V reakci na náš film Síla lidskosti se rozjely vzdělávací programy, jejich českou mutaci vede Zdeněk Tulis, americkou Charles Gelman a český honorární konzul ve Philadelphii Petr Rafaeli (jenom v USA film vidělo milion studentů). Film a kniha Loterie života s příběhem Wintona a „jeho“ dětí byly rozdány do deseti tisíc britských škol a podobně tomu bylo v Německu, Austrálii, Rakousku, Francii, Kanadě, na Novém Zélandě a na Slovensku. V současné době se vzdělávací program spouští v Dánsku, kde ho propaguje český velvyslanec v Kodani Zdeněk Lyčka. Úžasné je, že projekt běží i v tak vzdálených koutech světa jako je Dominikánská republika, celkem jde o třicet zemí. A ze všech míst jsme dostávali zprávy, jak studenti začali konat „dobro“, dělat malé i velké věci. Uvědomte si, že když jsme dokončovali Sílu lidskosti, vůbec jsme nepřemýšleli o dětech a jejich reakci.

To byl tedy ten rozhodující impuls ke vzniku filmu Nickyho rodina, který jste začali natáčet v roce 2006? Proč jste se rozhodli použít formu dokumentárního filmu s hranými rekonstrukcemi?

Při práci na Wintonových filmech se my, tvůrci, stáváme sami diváky a jsme překvapení, co se to vlastně děje. Když měl v New Yorku premiéru film Síla lidskosti, pořadatelé neskrývali obavy. Premiéra se totiž konala v Symphony Space na Broadway s kapacitou 1100 míst, a oni si byli jistí, že takhle velký sál se nikdy nemůže zaplnit, a tak všechny vstupenky dali do přímého prodeje. Jenže v New York Times vyšla velmi dobrá kritika s tím, že se premiéry zúčastní sám pan Winton. Za dvě hodiny se po vstupenkách jen zaprášilo a pořadatelé najednou neměli lístky pro velvyslance, exprezidenta Billa Clintona a starostu New Yorku Michaela Bloomberga. Nikdy nezapomenu na ten vítězoslavný výraz, když mi oznámili, že vyřešili problém, co s Bloombergem – strčí ho na místa hasičů, kam se vejde i se svou ochrankou. Z těch míst sice není nic vidět, ale aspoň sedí, nemusí stát… To víte, když mají pořadatelé takové starosti s vaším filmem, je to pro vás rajská hudba. Hlavně, když natočíte malý film, se kterým jste nespojovali sebemenší očekávání.

A proč jsme se pustili do třetího wintonovského filmu? Asi jsme opravdu jen diváky a vývoj událostí nás samotné překvapuje.

Všechno začalo naším rozhodnutím, že Wintonovo téma ukončíme druhým filmem (já osobně celý život toužím natáčet komedie á la Woody Allen a Winton je jen odbočkou v tom, co mě baví dělat, tedy zábavné filmy). Jenže… Naše předcházející wintonovské filmy spustily řetěz událostí. Objevily se neuvěřitelné nové příběhy, objevily se desítky nových „Wintonových dětí“. Jak už jsem říkal, mladí lidé pod vlivem Wintonova příběhu začali konat dobré skutky, začali se objevovat novodobí Wintonové. Navíc, pan Winton se příští rok dožívá 102 let a možnost získat jeho reakci na to všechno, co se děje, je vzrušující. A byl v tom i čistě filmařský důvod. V roce 2002 jsme film Síla lidskosti promítali v New Yorku, Harvey Weinsteinovi ve studiu Miramax. Ten prohlásil, že tenhle film musí vidět všichni a že jej bere do americké distribuce. Hned se začalo pracovat na smlouvě, ale ukázalo se, že věc má malý háček. Náš film byl jenom hodinový a na kinodistribuci jsme potřebovali 90 minut. Když jsme se film snažili jakkoliv rozšířit, jeho kouzlo nějak přestávalo fungovat. A tak jsme se s americkým HBO nakonec dohodli na televizní distribuci. No a pak se staly všechny ty zvláštní věci a my si uvědomili, že teď máme vzrušující materiál i na dva celovečerní filmy. Hrané rekonstrukce jsou způsob, jak se dnes v dokumentární tvorbě pracuje, a já navíc rád natáčím hrané filmy.

Takže filmem Nickyho rodina chceme celý Wintonův cyklus konečně uzavřít. Chceme definitivní obraz všeho, co se stalo, dostat do kin po celém světě.

Jak na tento nápad reagoval sir Nicholas Winton?

S panem Wintonem spolu s Patrikem Paššem máme velmi přátelský vztah, vždy má radost, když nás vidí. Ale byl by radši, kdybychom s sebou neměli kameru… Myslím si, že ho těší, kolik nových „Wintonových dětí“ se našlo a že jeho příběh inspiruje mladé lidi. To ostatně uvidíte ve filmu.

Ve filmu Nickyho rodina jsou zveřejněny dosud neznámé peripetie unikátní záchranné akce a také osudy nově objevených „Wintonových dětí“. Jak se vám je podařilo shromáždit?

Je to dobrodružství pracovat na objevování. Ale na rozdíl od hledání věcí dávno mrtvých tady narazíte na věci, které žijí, existují a dokonce přímo ovlivňují budoucnost. Když se najde nové zachráněné dítě, tak zpravidla následuje jeho setkání s panem Wintonem. Vzhledem k tomu, že „Wintonovy děti“ během války většinou přišly o nejbližší příbuzné, stává se pro ně dnes už téměř 102letý Winton symbolem jakéhosi čestného otce a pro jejich děti a vnoučata zase čestným dědečkem. A Wintona to dost často tak trochu otravuje. Mnohokrát mi říkal: „Matěji, když jsi spískal, že teď tolik lidí o mně ví, stále mi píší, když se jim narodí vnouče, když mají problémy, když se jim žení syn… Měl bys mi platit nějakou sekretářku, která by tu obsáhlou korespondenci vyřizovala.“ Ale věřím, že uvnitř, v hloubi srdce, je to pro Wintona velká radost a obohacení života.

Součástí filmu jsou také záběry z cesty dobového vlaku, Winton Trainu, který vyjel z pražského Wilsonova nádraží 1. září 2009 a vezl několik zachráněných dětí do Londýna, kde je očekával sám Nicholas Winton. Jak složité bylo zorganizovat takovouto mimořádnou akci?

Winton Train jsem neorganizoval já, ale především pan ing. Zbyněk Honys z Českých drah. Ten se po zhlédnutí Síly lidskosti tak nadchnul, že roky se svými spolupracovníky připravoval jízdu vzpomínkového vlaku, který nakonec opravdu vyrazil 1. září 2009 z Prahy do Londýna a symbolicky se stal tím posledním vlakem, který před sedmdesáti lety s 250 dětmi neodjel, protože vypukla válka. Winton Train byl uctěním památky těchto dětí, stejně jako jejich rodičů. Krásný byl samotný příjezd vlaku do Londýna – na nádraží to vypadalo, jako by se Michael Jackson sešel se svými fanoušky. Všechna hlavní světová média, televize, stovky reportérů, pokrývali tuto událost. Když si uvědomím, že kdybychom před lety nenašli Wintonův příběh a nezveřejnili jej, nic podobného by se neuskutečnilo… možná přeci jen má filmařina nějaký smysl.

Kolik času zabrala realizace a jak složitý proces to byl? Vybavíte si v této souvislosti nejradostnější nebo naopak krušný zážitek?

Když jsem byl malý, chtěl jsem se stát archeologem. Chtěl jsem jako Heinrich Schliemann objevit Tróju a zajímavé je, že ve filmu se mi to opravdu podařilo. Wintonův příběh byl pro mne jako otevření Tutanchamonovy hrobky a stále zůstává mnoho neprobádaného. Ještě nevíme, kde se nachází 400 dětí ze seznamu, které se nám zatím nepřihlásily.

Docela přesně si vybavuji okamžik, kdy mi „přeběh mráz po zádech“. V září 2008 jsme se s vedoucí produkce a mou pomocnou režisérkou Janou Gospičovou připravovali na natáčení hraných scén filmu Nickyho rodina. Jedna z těch nejdůležitějších se odehrává na Wilsonově nádraží v roce 1939, když se děti loučily navždy se svými rodiči. Předlohou pro nás byla legenda, podle které se jedna z maminek nedokázala se svým dítětem rozloučit a těsně před odjezdem vlaku ho vytáhla ven, objímala ho, plakala a pak, v poslední chvíli před odjezdem, dítě do vagónu vrátila, a tím mu zachránila život. Tehdy mi zavolal kameraman Martin Kubala, se kterým moc rád točím, má ovšem jednu chybu – nikdy nemá čas, ale tenkrát zrovna měl volné tři týdny, tak jsme ještě narychlo vyrazili do USA, natočit povídaní s několika americkými „Wintonovými dětmi“. Začali jsme Alicí Masters ve Washingtonu. A ona mi vypráví: „Moje máma na nádraží vytáhla mou mladší sestru přes okno vagónu, sestra moc plakala, máma také a já jsem vykřikla: Tak si ji nech, nech si ji! V tom zapískal výpravčí na píšťalku a vlak se dal do pohybu. Bezradná máma běžela i s mojí sestrou za vlakem, nevěděla, co má dělat, a v poslední chvíli mi sestru vrátila přes okno kupé zpátky…“ Rozumíte, normálně mě zamrazilo. Ten příběh, který jsem dosud znal jen jako legendu, najednou ožil a byl ještě dramatičtější! Jakého lepšího scenáristu, než je sám život, by napadlo, že ten vlak se začne rozjíždět, čímž rozhodnutí matky dostalo přímo apokalyptický rozměr, v mnohém mi to připomínalo Sophiinu volbu. Hned jsem volal Janu Gospičovou, celou scénu jsem jí popsal, aby jí připravila podle absolutně autentické reality.

Vzpomínám si ještě na jeden příběh, který ve mně vzbudil silné emoce. Prvních dvacet pět dětí odletělo do Švédska, a tak jsme hledali švédské zachráněné děti. A opravdu jsem jedno „Wintonovo dítě“ ve Švédsku našel – Hanuše Webera. Byl jsem moc rád, domluvili jsme natáčení a Hanuš začal vyprávět o matce Ilse Weberové, o jejích pohádkách, byla totiž skvělá dětská spisovatelka, o tom, jak v Terezíně skládala pro děti písničky, protože to bylo to jediné, jak jim mohla pomoci. A když její děti z dětského bloku zařadili do transportu do Osvětimi, dobrovolně se i s Hanušovým mladším bratrem přihlásila, tak se o ně bála. Po příjezdu do Osvětimi je hned poslali do plynu. Když se svlékali, ve vězeňském komandu, které mělo na starosti odklízení mrtvol, pracoval jejich rodinný přítel. Ten paní Weberové řekl: „Toto je plynová komora. Prosím, až budete uvnitř, sedněte si do kouta a začněte zpívat, při zpěvu se více nadýcháte plynu a zemřete rychleji, a ne s takovými bolestmi.“ A ona s dětmi v té plynové komoře začala zpívat Wiegalu – ukolébavku, kterou napsala v Terezíně. Za dramatických okolností, po válce, se tahle skladba v Terezíně našla. Potom mi Hanuš ukolébavku své mámy v interpretaci Liv Migdal pustil. A já se přestal ovládat, došla mi slova, zůstaly jen slzy… Ta nádherná hudba a text, to byla skutečná zpráva z pekla.

Během natáčení na Slovensku, v České republice, Kambodži, Kanadě, Izraeli, Dánsku a Maďarsku vzniklo 450 hodin filmového materiálu. Jak náročná byla práce ve střižně, kdy jste museli vybírat z mnoha záběrů ty nejlepší?

Práce ve střižně byla doslova strašná. Kdybych kolem sebe neměl tým skvělých střihačů – Robka Cupríka, Alenku Spoustovou a především šéfstřihače Patrika Pašše (který je také producentem a spoluscenáristou filmu a stříhal takové filmové skvosty jako Tisícročnú včelu, Perinbabu), tak bych se v tom množství materiálu doslova utopil. Dalo by se z něj postříhat několik dalších filmů o Wintonových dětech, o jejich zážitcích z komunismu atp. Ale asi to už bude beze mě…

A ještě trochu faktických čísel: Točili jsme 6 let, a když počítám i starší vstupy, tak je to celkem 10 let. Ve střižně a zvukovýrobě se film zpracovával neuvěřitelných 4000 hodin!

Která fáze vás osobně nejvíce baví – psaní scénáře, vybírání lokací a herců, samotné natáčení…?

Baví mě všechno, protože jinak by člověk ten filmařský život nemohl vydržet. Pořád jste v časovém presu, pořád si říkáte, kdyby tak na to či ono bylo více času, jak by se to dalo skvěle udělat… My filmaři v podstatě pracujeme pod tlakem pomyslného biče, což jsou termíny dokončení. Na druhou stranu vlastně právě termínům vděčíme za to, že se filmy vůbec dokončí.

Jak moc se s přibývajícím natočeným materiálem proměňovala původní verze scénáře?

Původní nápad, který se zrodil v letadle, když jsme se s Patrikem Paššem vraceli z Londýna od Nickyho Wintona, se vlastně nikdy nezměnil. Od začátku jsme chtěli ukázat, jak z tragických událostí, padesát let kompletně zapomenutých, může vzniknout příběh pro současnost, který bude lidem pomáhat tvořit budoucnost.

Podle jakého klíče jste vybírali herecké obsazení do hraných scén filmu?

Chtěl jsem obsadit ne moc známé tváře, aby diváci, když vidí Wintona, věřili, že je to Winton, když vidí rodiče, věřili, že jsou to rodiče, a ne naše herecké celebrity. V jednom případě jsem se velké herečce nevyhnul – Kláře Issové, která hraje matku do poslední chvíle osudově váhající, zda vrátit své dítě do už odjíždějícího vlaku nebo ne. Abych byl upřímný, neumím si v Čechách představit nikoho jiného, kdo by se téhle role zhostil tak bravurně, jako právě Klára Issová.

Rodina zachráněných „Wintonových dětí“ a jejich potomků se stále rozrůstá, s kolika z nich jste v kontaktu?

V kontaktu jsem asi s padesáti z nich a díky práci na filmech dnes asi vím nejvíc o jejich příběhu. Pokaždé, když se objeví nové „dítě“, máme velkou radost. Jeden takový případ byl velmi emotivní. Na festivalu v San Diegu v USA jsem po projekci filmu Síla lidskosti jako obvykle diskutoval s diváky. Jeden z nich se mě ptal, že on také jako půlroční v roce 1939 odjel vlakem do Anglie, ale vlastně o tom nic neví a jestli bych mu neporadil, kde by mohl získat nějaké informace. Řekl jsem mu, že něco můžeme zjistit hned. Otevřel jsem Wintonův seznam a opravdu tam našel jeho jméno, datum narození a řadu dalších údajů. Jakmile jsem je přečetl, mužova tvář zrudla a on najednou jako šílený vyběhl z místnosti. Sešli jsme se až druhý den při obědě, omlouval se mi, že to pro něj bylo obrovské překvapení a on nechtěl před diváky plakat jako malé dítě. Zavolali jsme Nickyho Wintona, kterému pán poděkoval za svou záchranu a početná Wintonova rodina se zase rozrostla…

V čem vy sám spatřujete zásadní poselství příběhu, který ve filmu vyprávíte?

Nemám rád slova, jako je poselství, protože to zavání patetismem. Filmaři příliš často více přemýšlejí o poselství, než o samotném příběhu. A přitom jsem si všiml, že každý dobrý příběh má v sobě poselství zakódované. Podívejte se na biblické příběhy, například o Adamovi a Evě a prvotním hříchu. Můžete jej interpretovat tisíci způsoby, ale příběh je skvělý a bude lidi inspirovat donekonečna. Takže pro mě ten oblouk ve filmu, že Wintonův příběh žije i dnes a motivuje lidi, jak tvořit budoucnost, je především dobrým příběhem a věřím, že lidé si v něm najdou inspiraci.

V souvislosti s odezvou na Wintonův čin mluvíte o „viru dobra“, který nakazil touto krásnou infekcí spoustu lidí. Který z konkrétních skutků vám nejvýrazněji utkvěl v paměti?

Víte, dobro se nedá měřit. Když děvčátko věnuje své vlasy na paruku pro děti trpící rakovinou anebo mladí lidé zachrání děti v zemích třetího světa před jistou smrtí, co je víc? Každý dobrý skutek se počítá a vás naplňuje, že to, co děláte, má smysl.

Ještě bych rád zmínil jednu podstatnou věc. Když si pustíte televizní zprávy, nahrne se na vás plno negativních informací. Ze všech stran se na vás valí, jak jsou lidé zkažení, zlí… Myslím, že je to do značné míry falešný obraz. Většina lidí je dobrých a chce dělat dobré věci. Většina lidí vám pomůže vstát na ulici, když upadnete. Lidé jsou ve své podstatě víc dobří než zlí, jenže je tady určitý problém. Tím, že mladí lidé z médií neustále slyší, že všichni jsme zloději a lumpové, zákonitě ztrácejí ideály, jsou znechucení a ničemu nevěří. A proto si myslím, že je potřebné vystoupit proti tomuto trendu. Natáčet takové filmy, po jejichž zhlédnutí nemáte chuť spáchat sebevraždu (to jsou ty velmi umělecké a strašně depresivní), ale dělat filmy, které nás v životě budou posilovat, naplňovat nadějí a odhodláním.

Všechny koprodukční filmy České televize