Profesionální 9. kapitola
Mockrát mě napadlo, jaký by to asi bylo, kdybych se nejmenovala Natálie a brácha se jmenoval jinak než Orestes. Na křestních jménech totiž strašně záleží. Například stačí říct Jeníček a Mařenka a je úplně jasný, co vás čeká. Dál než k Perníkový chaloupce nemáte šanci to dotáhnout. Já vím, je to krutý, ale když jste Natálie a bráchu máte Oresta, tak to vůbec není jednoduchý.
Příjmení je samozřejmě taky důležitý, ale s ním až takový problém nemáme. Schwarz je jméno docela normální, proto se za Natálii Schwarzovou vůbec nestydím. Dokonce si myslím, že by k příjmení stačilo přidat pár písmenek jako -enberg nebo -enegger a mohla bych tvrdit, že pocházím z nějakýho slavnýho šlechtickýho nebo filmařskýho rodu.
To by vůbec nebylo špatný, protože když máte za příbuzný celebrity, tak vlastně taky už trošku tou celebritou jste. Vaše jméno se pak nachází v Gothajském almanachu, což je tlustý seznam šlechty a se salámem nemá nic společnýho.
Anebo se vaše jméno nachází na výplatní pásce filmových studií, což je ještě lepší.
Ovšem k takové kariéře bych spíš potřebovala kliku než bráchu. To není nic proti mému mladšímu sourozenci, to je prostě fakt. Jedna rodina totiž obvykle víc než jednu celebritu neunese. Hlavně kvůli skandálům. Diváci a čtenáři totiž nemají rádi, když se jim skandály pletou. Vždycky mají potřebu ztotožnit milovanou celebritu s určitým typem skandálu. Já bych například mohla mít skandálně krásná ňadra. Docela dobře si dovedu představit titulky:
NŇ (NATÁLIINA ŇADRA) OPĚT NA SCÉNĚ!
NŇ Z PROFILU!
NŇ V ROZBOUŘENÉM MOŘI!
NŇ A JEJÍ BUŠÍCÍ SRDCE!
Ten poslední titulek by se výborně hodil k zasvěcenému článku o mé první lásce. Ne že by v něm všechno byla úplně pravda, ale to není zdaleka podstatné. Například vůbec nevyžaduji na svých partnerech francouzské polibky.
Tyto polibky naopak považuji do jisté míry za nehygienické a docela dobře se bez nich zatím obejdu. Ostatně je víc věcí, bez kterých se zatím musím obejít, protože jsem limitována svým věkem a určitou soudností, která souvisí s mým studem. Ano, za svůj stud se vůbec nestydím, naopak si myslím, že u dívek je něco takového docela vhodné.
Pokoušela jsem se do debaty na tohle téma zapojit i Oresta, ale bratr byl vůči mým snahám hluchý až tupý. Je totiž ještě ve věku, kdy mu stud moc neříká, naopak se pyšní tím, že z okna plive nic netušícím chodcům na hlavy. A když se trefí, dokonce jásá.
Mě by na jeho místě hanba mlátila, ale Orest už má takovou povahu. Řekla bych že nekřesťanskou, neboť když křesťanům někdo nafackuje zprava, měli by vyžadovat, aby to přišlo ještě zleva. Jenže brácha nečeká a radši fackuje sám. Znovu musím zdůraznit, že není mým úmyslem nasazovat Orestovi psí hlavu, jen se ho snažím objektivně vylíčit.
Já si totiž myslím, že v posuzování lidí je objektivita hrozně důležitá, ovšem ne každý ji zvládá. Tak například ji nezvládají některé spolužačky, které o mně mylně soudí, že jsem nafoukaná až pitomá.
Taková totiž vůbec nejsem, i když nepopírám, že některé holky nafoukané a pitomé opravdu jsou. Ale s takovými se my, budoucí celebrity, příliš nestýkáme. Už předem totiž tušíme, na co se nás jednou novináři budou vyptávat. Z toho plyne, že máme částečně zkažené a částečně ukradené dětství, protože si už předem musíme nacvičovat odpovědi.
Jak se totiž člověk stane celebritou, tak už se to všechno stíhat nedá.
A ještě k těm jménům. Pořád je lepší jmenovat se Schwarzovi než třeba Dušínovi. To není nic proti Mirkovi Dušínovi, Jaroslavu Foglarovi a Rychlým šípům, i když částečně samozřejmě jo. Pocházet z ušlechtilý rodiny, to musí člověka poznamenat na celej život.
Ale nám to určitě nehrozí, nám naopak pomáhá Šotek. Dokáže nás přemísťovat v čase a prostoru, a tak mě samozřejmě napadlo, co on je vlastně zač. Zajímalo to i Oresta, a protože brácha netrpí žádnými zábranami, klidně se ho zeptal: „Poslyš, co ty jsi vlastně zač?“
Skřet na nás upřel svůj zvláštní pohled. Tím zvláštním pohledem chci říct, že se na nás díval úplně stejně jako Nicolas Cage. Někomu takový pohled může připadat smutný, někomu ironicky pobavený. Mně osobně připadal pouze zvláštní.
„Jsem úplně stejný jako vy, jen vzhledem ke svému věku jsem poněkud menšího vzrůstu.“
„Kolik ti vlastně je?“ pokračoval ve výslechu Orestes.
„A vším, čím jsem byl, tím jsem byl rád,“ zamluvil to rychle Šotek. „Ono se to s těmi velikostmi někdy dost přehání. Tak například Karel Čtvrtý, pověstný Otec vlasti, byl dost malý, ovšem takový Golem, kterého stvořil rabín Löw, známý jako Maharal, ještě menší. A právě v Golemově kůži jsem se cítil asi nejlíp.“
„Proč?“
„Tři důvody,“ prozradil Šotek, „a jeden lepší než druhý. Chcete je znát?“
Pochopitelně jsme chtěli.
„Tak na prvním místě byl samozřejmě elixír věčného mládí,“ vypočítával Šotek. „Jako každýho normálního člověka mě totiž už od dětství drtila představa, že jednoho krásnýho dne umřu. Vás nic takovýho neděsí?“
Jak Šotek mluvil, pomalu se nám měnil před očima. Dalo by se říct, že se propadal v čase. Než dokončil svou úvahu o smrti, stál před námi malý Golem.
Já tedy můžu srovnávat jen s filmem, ale Císařova pekaře – Pekařova císaře jsem viděla už několikrát, protože to v televizi celkem pravidelně opakují. Takže Golem byl opravdu Golem, jen holt o něco menší. A že by se v jeho očích daly najít stopy Nicolase Cageho, to tedy ani omylem.
Ovšem ty řeči o smrti se mně ani bráchovi moc nezamlouvaly.
„My přece nemůžeme umřít,“ ohradil se Orestes. „Lidi umírají až starší. Mnohem starší.“
„A co nehody? Co když se třeba zabiješ při bouračce v autě?“
„To je sice teoreticky možný, ale statisticky nepříliš pravděpodobný,“ odmítla jsem.
„A vůbec,“ doplnil mě brácha, „proč bysme měli myslet na to, že umřeme?“
„Nemusíte na to myslet,“ řekl Golem, „tedy alespoň ne pořád. Ale čas od času nezaškodí si podobné myšlenky připomenout.“
„Proč?“
„Aby si člověk života vážil. Aby si vážil času, kdy ještě může něco vykonat.“
Malý Golem nám hrozivě rostl před očima. To, co říkal, se zrovna moc dobře neposlouchalo. Myslím, že jsme to s bráchou pociťovali stejně. Také on se tvářil dost stísněně.
„Pojďme se bavit o něčem jiným,“ navrhla jsem. „Na elixír mládí stejně zatím nikdo nepřišel. Ale jen o něj alchymistům přece nešlo.“
„Správně,“ přikývl Golem, „šlo taky pochopitelně o výrobu zlata. Ta císaře hodně zajímala. Kdo měl dost zlata, mohl si dovolit nakupovat drahé a krásné věci. A Rudolf Druhý byl velký milovník umění.“
V duchu jsem si okamžitě představila, jak to tehdy na císařském dvoře asi vypadalo. Ponuré laboratoře alchymistů, baňky, křivule a pomalá transmutace látek. Rubínová krev, protékající trubicemi a výsledně se měnící v matný žlutý kov…
„Jenže umělá výroba zlata zůstala taky takovým nenaplněným snem.“
„Bohužel,“ souhlasil Golem, „nebo možná bohudík. Co by se s tím vzácným kovem stalo, kdyby se dal vyrábět na tuny? Minimálně by ztratil na ceně. Jenže umělá výroba zlata nebyla ani zdaleka to poslední, čím se alchymisté zabývali. Co třeba takový kámen mudrců? Ten zvláštní endorfin štěstí?"
Ani já, ani brácha jsme si nebyli jistí, jestli zrovna v tomhle se něco podařilo. Každopádně jsem ale věděla, že se právě kvůli tomu podívám na Net a tím si s Orestem náš výlet do rudolfinských časů ještě prodloužíme.
Golem nám před očima bledl a znovu se stával Šotkem.