Profesionální 5. kapitola
Měla bych přiznat, jak to bylo doopravdy. Myslím s tím mým nadšením pro uniformu knižní policie.
Všechno ve mně vždycky běží tak nějak dvojitě: co dělám a co chci. Jasně, že hlavní je to druhý. Co chci, to už jsem tu na sebe práskla tisíckrát. A aby se mi to splnilo, kývla jsem na to první.
Byla to šance jako hrom!
Máma se zatetelila, že se mě a Oresta na chvíli zbaví, ale já v duchu zajásala, že se konečně na jednu noc zbavím mámy. A zbavit se Oresta, aby mi pořád nevrtulkoval za zadkem, to by teď taky neměl být problém. Jako starší snad budu u knižní policie větší šarže, takže mu zavelím a pomašíruje kontrolovat, jestli má Sněhurka všech sedm trpaslíků. Nebo se domluvím se šéfem Šotkem, ať ho nechá hlídat Brouka Pytlíka. Šotkovi si netroufne odmlouvat. Pořád se ho trochu stydí. Asi i proto, že moc knížek nezná.
Takže když mi blesklo hlavou, že se mi může uniforma knižní policie hodit, hned mi v hlavě i zahřmělo. Blíží se bouřka… Bouřka mých touhou nabitých hormonů… A nejvíc zahřmí, až ze mě ta uniforma spadne na zem! Rozervaná na cáry nějakým něžně drsným zběhem nebo vypadlíkem z knížky, kterého tam já budu chtít jako ve vší počestnosti a služební horlivosti vrátit. Neprokoukne, že mu nadbíhám, nebude to ani trošku vypadat, že se mu vnucuju a tak mi nemůže říct Odprejskni! Budu tam přece služebně!
Dostat se do kontaktu je základ. S tím mívám největší problém. A teď mi náhoda přihrála šanci mít tenhle první těžký krok elegantně vyřešený. Mám úžasné možnosti…
Klidně můžu jít hledat D´Artagnana!
Před chvílí o něm jeden knižní polda tvrdil, že se ztratil ze Tří mušketýrů. Možná chce poznat kuráž nových hrdinů. Můžu ho tedy najít třeba v Černých baronech, v Tankovém praporu nebo jak pochoduje vedle dobrého vojáka Švejka k Putimi a je ze Švejkových řečí na Chocholouška a poprvé v životě nemušketýrsky bezradný. „Pojď,“ řeknu mu, „tady asi nepochopíš, na čí straně máš bojovat.“
A on se mnou půjde a bude mi vděčnej.
Možná se mu moc líbit nebudu, ale z vděčnosti to taky beru. Vděčnost je taky cit. Takže to bude úplně ve vší počestnosti, protože bez citu se to nemá… Jenom aby si nevzpomněl, až mu trochu otrne, na to jejich mušketýrský Jeden za všechny, všichni za jednoho… andělíčku, můj strážníčku, tak to snad radši ne!
Nebylo by lepší hledat hraběte Monte Christa? napadlo mě, když jsem si dopínala poslední knoflík uniformy.
Podívala jsem se na sebe.
„Dědo, promiň!“ zvedla jsem oči nahoru. Děda by mi zmydlil zadek, že bych mohla někomu nejmíň na měsíc pronajmout židli. Kdybych nějakou měla a nebyla knihovní bezdomovec. Nenapráskal by mi za D’Artagnana, ale za to, že jsem na sebe natáhla uniformu.
Děda uniformy nesnášel. Tvrdil, že uniformu nosí jenom ten, kdo nemá vlastní názor. Vykřikoval to všude. Nejen o policajtských uniformách. I třeba o nádražácích. A měl z toho spoustu malérů. Jednou, když čekal v Řevnicích na vlak, který měl hodinu zpoždění, zařval tu svou teorii o nutnosti uniformy při nedostatku rozumu na celé nádraží a výpravčí mu rozsekl plácačkou horní ret. Babička mi při prohlížení rodinného alba nalhala, že ta dědova děsná jizva je vrozený rozštěp horního patra. Radovala jsem se, jaké mám štěstí, že jsem se s tím nenarodila taky, když jsem celá on. Ale máma mi prozradila pravdu a přidala k ní i dědovu definici štěstí: Štěstí je potkávat se co nejmíň s lidma v uniformách.
Jestli mě tam shora děda viděl, jak stojím v uniformě knižní policie, tak zaklel, až andělé zrudli a archandělé nejspíš křísí šéfa…
„Dědo, sorry. Těšení není řešení, říká Vanda z béčka. A ta fakt ví, kde visej klíče od života.“
Zatímco já myslela na dědu a řešila náš problém s uniformou mezi nebem a zemí, zjistila jsem, že brácha se v uniformě suverénně zabydlel a rozprávěl se Šotkem jako zatím nikdy. Chlapům uniforma fakt nafukuje sebevědomí. Většinou z toho zblbnou, jak správně říkal děda, jenže bráchu jako by to šouplo opačným směrem.
Tak mi to aspoň připadalo podle toho, co jsem slyšela.
„Veliteli, jak se dá do knih vstoupit?“
Šotek se významně usmál. „To neřeš,“ pravil dnešně. „Říkal jsem, že na to mám dvanáct kouzel, takže to nech na mně.“
„Dvanáct kouzel pro dvanáct knížek – a pak jsme v háji,“ namítl Orest moudře.
Šotek křísnul zapalovačem a zblízka si na bráchu posvítil, aby zjistil, kde se to v něm tak najednou vzalo. To mě zajímalo taky.
„Učitelka jednou vykládala, že vstoupit do knížky stojí za to a že to jde. Říkala i jak, jenže já to už nevím, protože Kotnourovi přišla esemeska a něco jsme řešili.“
Orestův spolužák Kotnour je pako a řeší něco úplně pořád. Samý šílenosti. Puberta mu kroutí snad i palcema u nohou. Ale pro Oresta je to guru. Ale zase je fakt, že když bráchu čapne záchvat astmatickýho dušení, tak se o něj vždycky postará.
Šotkovi bylo jedno, kdo je Kotnour. Šlo mu o to ukázat, že co se týče knížek, neví toho míň než učitelky.
„Tuším, co vám tak mohla poradit,“ ušklíbl se povýšeně. „Ten úplně nejběžnější způsob, jak do knihy vejít. – Čteš a najednou tě chytí věta, která jako by vyprávěla o tobě nebo kterou bys mohl říct i ty. Najdeš stejnou situaci, jakou prožíváš. Objevíš něco, čím si taky lámeš hlavu, co tě trápí, a někdo udělá něco přesně tak, jak bys to chtěl udělat ty, kdyby sis troufal. A už jsi tam! Už tou knížkou žiješ, protože je ta knížka i o tobě.“
To, co Šotek vykládal, nebylo falešný krasořečnění, aby bráchu nějak oblbnul. Opravdu je to, jak říkal. Když jsem četla Mauglího a na konci umřel vlk Akéla, tak jsem bulila stejně, jako když nám umřel pes… Jenom mě udivovalo, že to brácha poslouchá. On – ignorant písmen, knih a slohů!
Starej trpajzlík Šotek zřejmě viděl nejen do knížek, ale i do lidí. A do bráchy v té chvíli víc než já, protože se k němu naklonil a pošeptal mu: „Poradím ti ještě jeden způsob. Pro tvůj věk šikovnější a jednodušší. Do knížky se dá dobře vejít i obrázkem!“
Orest se zavrtěl. „Jenže já kreslit neumím.“
„V knížkách přece už obrázky jsou!“ ťukl ho Šotek do čela. „Stačí, když v některém najdeš něco, co ti přijde známé, a přes to se tam dostaneš raz dva!“
Na bráchovi bylo vidět, že mu to úplně jasné není, tak Šotek uvedl konkrétní příklad: „Uvidíš na obrázku budík, jaký máte doma, kolo, jako máš ty, stejnou poštovní schránku, stejný hrníček, polštář… Nebo se ti bude hrdina knížky něčím podobat!“
„Hm, to jsou zajímavý věci,“ řekl Orest s pohledem upřeným do tmy.
A to já nesnáším!
Tenhle plk nesnáším, nesnáším, nesnáším!
„To jsou zajímavý věci,“ říkal táta poslední dobou, když jsem mu něco vyprávěla. Vždycky stejně, stejným tónem, jako naprogramovanej robot. Bylo mu jedno, co mu povídám, myslel na tu čúzu Majstrovičovou, v programu mých starostí měl stisknutý Delete, a když jsem cvakla mezerníkem, abych se nadechla, tak tu pauzu vyplnil automatickým: To jsou zajímavý věci!
A jak to teď vypadlo z Oresta, tak to úplně rozmetalo moje podezření, jestli náhodou nezmoudřel nebo že chce zmoudřet, a došlo mi, že bych měla myslet na to, co chci já, a že si nesmím nechat krást čas jeho hraním si na intelektuála.
„Pane Šotek, to by stačilo. Myslím, že už by tu měl brácha přestat machrovat, jak má ušlechtilý zájmy. V tomhle je trochu po tátovi… Určitě tu máte něco od Foglara, a jemu by nejvíc prospělo odpochodovat k hochům od Bobří řeky a splnit tam pár bobříků, abych ho nemusela vodit v noci na záchod. To by pro začátek stačilo.“
„Co to mektáš?“ zamračil se Orest.
„Mektám?!“ chechtala jsem se mu zblízka do obličeje. „Říkám pravdu! Víš houby, co bych chtěla a co kvůli tobě nemůžu. Dokaž mi, že se nebojíš tmy. Vyraž zkontrolovat Broučky, jak jim blikají lucerničky!“
Orestovi zmodraly rty. „Ty…“ Nadávka z něj už nevyletěla. Z rozčílení se začal dusit. Ruka se mu třásla, když si foukal dávku Symbicortu, a mně ho přišlo líto. Vím, jak je na tom blbě a jak těžce nese, když ho od sebe odstrkávám, a že v tomhle se na něj musí takticky a opatrně. A já takhle hrrr…
Jsem káča pitomá! Nebo i něco horšího. Bylo by stokrát lepší, kdyby mi to dokázal říct, než aby se z toho dusil.
„Promiň,“ řekla jsem, i když vím, že to v těchhle situacích nefunguje. Zvlášť když je u toho někdo třetí. To dělá uraženýho ještě dýl, než opravdu je, a snaží se mi všechno aspoň trochu oplatit, aby ten třetí viděl, že není srab a ubožáček, co si nechá všechno líbit.
A přesně to se stalo.
Tedy v té chvíli jsem byla přesvědčená, že se mi chce pomstít…
„Chci… Lovce mamutů,“ zasípal.
Musel si fouknout ještě jednou.
„Brácho, neblbni!“ zaškemrala jsem.
„Potřebuje patrně čistý vzduch. A kde by měl najít čistší než v diluviu?“ Šotek se vznesl nad nás, zvedl ruku a ze tmy mezi regály mu do ní přiletěla Štorchova kniha.
Poznala jsem ji, protože se bráchovi válela vedle postele snad rok. Nikdy jsem ho ale neviděla, že by ji četl. Spíš to vypadalo, že mu tam leží jako těžítko. Jenže jak v ní teď listoval, bylo jasné, že ví, co hledá. Mou poslední nadějí zbylo, že v ní sotva najde něco, přes co by se do knihy dostal. Pravěk byly přece jen pazourky, kosti a klacky. Těžko se tam bude povalovat poštovní schránka, kolo, mobil, empétrojky nebo jeho nejmilejší polštář s Patem a Matem…
Přestal s listováním u obrázku, na němž byli dva kluci o něco starší než on. Mobil ani polštář neměli. Jeden se hnal za liškou, druhý se za ním díval, ale koukal tak trochu i z knížky ven. Mamut nikde vidět nebyl, ale věděla jsem, jak hrozivě zvedá chobot na obálce.
„Oreste, nejanči!“ vzala jsem ho za ruku. „Před chvílí jsem ti říkala, že nechci na žádný pustý ostrovy, nestojím o cesty do vesmíru ani o lovení mamutů! Proč mi to děláš?“
„Mamuty lovit nebudeš. To je práce pro chlapy,“ ušklíbl se s takovou tou shovívavou chlapáckou převahou, kterou každý kluk okamžitě nasadí, když holka přizná, že má z něčeho strach.
Normálně mi to vadí, ale teď jsem Orestovi dopřála, ať si to vychutná. Když ho vytočím a začne se dusit, dala bych mu pak všechno na světě. K tomu patří i to, že jsem upřímnější než obyčejně, a tak jsem přiznala: „Bráško, chci, aby se do mě už konečně někdo zamiloval. Nebo aby to jako láska aspoň na chvíli vypadalo…“
„Vždyť jo! Hele, jak na tebe ten kluk kouká,“ ukázal Orest na obrázek. „Tam budeš za hvězdu.“
Podívala jsem se na toho prakluka víc zblízka. Měl oči stejné jako Orest. A možná i jako já! Oči plné velkých očekávání.
A už jsem tam byla…
Omotaná kusem jelení kůže jsem vedle sebe držela za ruku Oresta v zástěrce ze sviště. Na druhé straně údolí tábořila tlupa stejně oděných individuí. V přesličkovém porostu u našich nohou se válely cedule VĚSTONICE 2 KM, VÍTEJTE NA PAVLOVSKÉM VINOBRANÍ a ZIMMER FREI, neuklizený bordel z budoucnosti… Ti dva kluci byli kousek od nás.
„Kopčem a Veverčák,“ řekl Orest a usmál se. „Kopčem tu lišku nechytí.“
Pochopila jsem, že ten, co se na mě dívá, a jehož očima jsme do knihy vstoupili, je Veverčák.
Brácha na ně přátelsky kývnul a pak zvednutou rukou pozdravil tlupu tábořící v údolí. Neuvědomil si, že v ní drží inhalátor.
„Hej-uá-ó! Polykač větru!“ zamával mu oštěpem jeden z lovců.
„To je Mamutík, nejsilnější z lovců,“ poučil mě Orest. Bylo mi jasné, že všechny zná. „Ale nejlepší je Kopčem. A ty se mu budeš líbit,“ dodal tiše.
Nechápala jsem, proč to říká. Má někdy tak puberťácký řeči, že je lepší se s ním o těchhle věcech vůbec nebavit. Ale že se chce každá holka líbit, a pokud možno vždycky a všude, to je fakt. A že mně se to moc nedaří, to je fakt ještě větší. A on to ví. A ví, jak mě to štve a jak nesnáším, když mi to někdo předhazuje nebo si na tohle téma dělá srandu.
V táboře byl klid po lovu.
Muži se pohodlně rozvalovali kolem ohně, sytí a mastní, umazaní blátem a krví zubra, kterého zabili v močálu. Ženy s dětmi se držely stranou. Teprve dojídaly zbytky masa, které jim lovci hodili, ale některé už spěchaly pro dřevo, aby neuhasl táborový oheň.
Nechci bráchovi křivdit, možná nějaké odstavce v knize přeskočil, ale cestou do údolí se mi ani slovem nezmínil, že povinností žen v tlupě je kromě tahání dřeva a tisíce jiných prací taky žvejkání kůží. Aby zvláčněly a dalo se z nich kostěnou jehlou něco spíchnout. Na to zapomněl. On, kterej z jednoho chlupu v polívce zvrací!
Básnil jenom o tom, že jednou si bude hovět mezi nejlepšími lovci nejblíž ohně. Zatím tam nesmějí sedět ani Kopčem s Veverčákem. Ale až se stane Kopčem náčelníkem, bude mít hned vedle něj místo i on, Polykač větru.
Mluvil tiše, protože Kopčem s Veverčákem nás pořád sledovali.
„Kopčem bude dobrej náčelník,“ pronesl Orest schválně hodně nahlas. A o to tišeji mi špitnul do ucha: „Zamiluje se do tebe!“
„Jak jsi na to přišel?“
„Měl moc rád svou matku a ty jsi taky ten typ.“
Vyprávěl mi, jak Kopčemova máma zaplatila životem synův souboj se zubrem. Zemřela, aby Kopčema před smrtí zachránila. Jmenovala se Niana. Kmen ji uctil jako statečnou členku tlupy. Bez nářků a bez slzí, jak bylo zvykem. Jenom Kopčem plakal.
„Děti mají jen matku, otcem je tlupa,“ řekl Orest.
To je snad ještě horší než jeden za všechny a všichni za jednoho, proletělo mi bůhvíproč hlavou, ačkoli ten příběh byl o úplně jiný lásce a bylo mi z něj smutno. I proto, že my s bráchou teď máme taky jenom matku. Táta patří k tlupě, kterou baví jen lov…
„Ale Njan,“ pokračoval Orest, „Nianin druh a nejspíš Kopčemův pravý otec z vděčnosti Nianu vymodeloval.“
Měla jsem pravdu, vděk je taky cit, pochválila jsem se.
Jako zajíc vyskočil těsně před námi z vysoké trávy Kopčem. „Přinesu ti ji ukázat.“ Podíval se na mě, pak se otočil a pelášil dolů k táboru.
Příběh o Nianě a Njanovi mě dostal. Dívala jsem se za Kopčemem a říkala si, že na ty poměry je to kluk z dobrý rodiny.
A najednou klid v táboře byl tentam, muži byli rázem na nohou – jak se píše ve starých dobrodružných knížkách.
Vylezli jsme si s Orestem na velký kámen, kterých bylo v době kamenné všude dost, a rozhlíželi se, co se děje. Z kamene byl dobrý výhled na všechny světové strany i na stranu 191 do kapitoly Uloupená dívka.
Had, lovec z cizí tlupy, unesl Mamutíkově tlupě Lasičku. Dívka se bránila, ale Had ji omráčil kamennou sekerou. Viděli jsme, jak muži z Mamutíkovy tlupy surovce dostihli a omráčenou Lasičku i spoutaného Hada přinesli do tábora.
„Víš, jak to dopadne?“ zeptal se mě Orest.
„Ne.“
Pootočil mě, abych z našeho šutru viděla na stránku 203.
Praštěná Lasička byla už zase čilá. Připlížila se ke svázanému Hadovi, pazourkovým nožem mu přeřezala ne žíly, jak jsem čekala, ale kožená pouta. A utekla s ním!
„Láska?“ zakroutila jsem nad tím hlavou. „Láska na první pohled?“
„Láska na první ránu,“ opravil mě Orest.
„Tak tohle je má matka Niana.“
Kopčem stál před námi a podával mi malou sošku ženy se širokými boky a velikým poprsím.
„Tohle je… to je Věstonická Venuše,“ vykulila jsem oči.
„Ne. Niana. Má matka,“ opravil mě Kopčem. Nedíval se do mých vyjevených očí, ale o patro níž a zafuněl: „Ty budeš jednou taky tak krásná. Jsi urostlá a silná.“
„Neříkal jsem ti to?!“ zajásal brácha. „Říkal jsem, že tu budeš hvězda! Jsi šťastná?“
Šťastná, urostlá a silná. Pro žvejkání kožešin, tahání dřeva a kdoví pro co ještě… Napřáhla jsem ruku, abych bráchu praštila. Orest uskočil a jelení kůže se mi smekla z ramene. Stalo se mi přesně to, co Janet Jacksonový na koncertě s Justinem Timberlakem.
Jacksonová tím zdivočela celou Ameriku, já jenom Kopčema, přestože mi toho vyklouzlo podstatně víc. Oči mu chtivě zasvítily.
Orest ho nadšeně plácnul do zad: „Tohle máš, jako kdyby sis zadal na internetu vévévé…“ Zavřela jsem mu pusu fackou, protože už bylo jedno, co mi ještě spadne.
„Proč říká veveve? Chce snad říct Veverčák?“ zavrčel Kopčem. „Chce říct, že ty a Veverčák…?“ Jiskřičky vzrušení v jeho očích se změnily v ohně zlosti. Sevřel sošku maminky jako pěstní klín. „Já tě chci! Veverčáka přemůžu v čestném boji. A tobě,“ ukázal na bráchu, který se hrůzou přikrčil, „tobě dám za ni kůži z medvěda!“
„Mně není zima,“ zakoktal Orest přidušeně, ale kupodivu si nemusel fouknout.
Později tvrdil, že se bál jen o Věstonickou Venuši, protože by mu bylo líto archeologů, kdyby kvůli němu v roce 1925 pod Pálavou nic pořádného nevykopali.
„Řekla bych, že jsme v maléru.“ Zvolila jsem nejmírnější výraz, aby se Orest nezačal dusit.
„Myslel jsem to dobře…“
„Hm. Dík.“
V dálce zahřmělo. Vypadalo to na bouřku. Tentokrát opravdovou.
Přitiskli jsme se vedle sebe ke skalní stěně pod převis. Ztraceni v počátcích snažení našeho lidského rodu, zbloudilí sami v sobě i jeden v druhém.
Už jsem Oresta nepodezřívala, že mě sem zavlekl ze msty. Věděl, co hledám, a přál mi, aby mě někdo obdivoval a zamiloval se do mě. A znal jenom jednu knihu, o které si byl jistý, že mi obdiv a lásku pomůže zažít. Nebylo proč se na něj zlobit, jen mi přišlo líto, že podle něj jinou šanci nemám.
Ale jaká jsem já? Taky z něj často dělám malý dítě a jeho šance tím srážím…
Blýsklo se, ale silněji než hrom se ozvaly výkřiky Kopčema a Veverčáka.
Bojovali. O mě i o čest. Byli proti nám nebezpečně dospělí.
„Asi už můžeme jen doufat, že se někdy ještě jednou narodíme,“ vzdychla jsem. Přála jsem si to, i když mě děsila představa, že v příštím životě budu vypadat ještě hůř než teď i než děda. Pěstní klín nebo kamenná sekera udělá mnohem větší jizvu než plácačka výpravčího…
„Musíme se dostat ven,“ prohlásil Orest s nečekaným odhodláním.
„Jak? Dostali jsme se sem Veverčákovým okem a nevím, jestli se jeho okem můžeme dostat zpátky.“
„Ne! Dělá se mi blbě i v kině, když vidím, jak mají mrtvoly kalný oči,“ otřásl se. „A Kopčemovi bych se do očí taky už dívat nechtěl…“
„Snad se tedy ještě jednou narodíme,“ zadoufala jsem smířeně.
Orest vzal šutr a vyryl vedle mě něco do skály.
Šotek nad námi visel s lampičkou a my s Orestem seděli vedle sebe u stolku v mámině temné knihovně. „Narodili jsme se podruhý,“ otřela jsem si skla brejlí a podívala se na desku stolku. Byl na ní vyrytý obrazec… „Oreste, za tohle tě máma zabije!“
„Neječ! To není to, co si myslíš. To je voko.“
„Čí oko?“
„Tvoje.“
„Ty… ty jsi fakt příšernej pubiš!“ Zakryla jsem tu nestydatou rytinu rukama, protože se na ni Šotek pořád koukal.
„Není to kosočtverec, i když to tak vypadá. Ale víš, že kreslit neumím. A zkus rychle vyrejt oko šutrem do skály, když ti jde o všechno…“
Šotek přestal mrskat nožkama ve vzduchu a přistál na židli. Orest vstal a zasalutoval: „Veliteli, v Lovcích mamutů je všechno v pořádku. Jen… jen některý kresby na skálách jsou trochu nejasný.