Kniha mého srdce → Kniha na pokračování → Amatérská 8. kapitola

Autor

Lucie Dezortová

Dívám se na matku a kroutím nevěřícně hlavou. To přece nemůže myslet vážně! Takový neatraktivní slimejš. Já se bodnu!

Necháváme chlapy spát a jdeme si promluvit do dětského koutku knihovny.
„Mami, ty s ním fakt chodíš?“ s hrůzou vyzvídám.
„No, chodím. To se nedá říct, že chodím. Nechodím v tom tvém slova smyslu. Taky už nejsem puberťačka.“ odpověděla.
„No dovol, mami!“ ohradila jsem se.
„Tak se nedurdi, Natálko. Ty víš ještě hodně málo o tom, jak se ženská cítí, když o ni není zájem. Tedy když vlastní muž o ni nejeví zájem. To bych ti tady musela vysvětlovat do rána a stejně bys to nepochopila, to musíš zažít. Mně tvůj otec vždycky stačil. Nekoukala jsem po jiných chlapech, ani nehledala příležitost, jak okusit jiné „ovoce“, jestli mi rozumíš. Jenomže to asi byla chyba. Kdybych se dívala kolem sebe a neupnula se jen na udržení dobrého chodu manželství a domácnosti, tak bych teď měla víc sebevědomí a nějaká tátova milenka by mě hned tak nerozhodila.“ povzdechla si máma.
„To je jedno, dítě, na to jsi ještě mladá. Ty máš před sebou první lásku a jsi jistě plná iluzí a já ti je brát nemíním. Stejně vím, že se z mých chyb nepoučíš. Mně takhle radila i má matka, když jsem byla mladá slepice. A myslíš, že jsem si z toho něco vzala? Podívej se, jak jsem dopadla. Mládí v tahu a mužskej má mladší milenku. Jak tomu chceš konkurovat? Stala se ze mě stará slepice. To je všechno, co z toho poučování mé matky zbylo.“ odmlčela se.

„Ale mami, to přece nemůžeš myslet doopravdy s tím Karlem. Máš ho jen na to, no na to, víš na co? Řekni, že jo, prosím tě, nebo se zblázním! Já vím, že táta je na nic, vždyť si už ani nás nevšímá, ale představit si pana vedoucího na jeho místě, to se snad radši odstěhuju někam na intr a už nikdy nepřijedu domů.“ popotahuju.
„Ale di ty hloupá, to víš, že ho mám jen na potrápení tvého otce. Ani jsem netušila, že ho to tak vezme. Zajímalo by mě, která dobrá duše mu to donesla.“

„ Já jsem z toho laň, mami.“ svěřuju se.
„Tak už nad tím nešpekuluj a honem na kutě. Jsme tady nelegálně, tak ať nás někdo z venku nezahlédne a neudá, že tu nocujeme. Běž si klidně lehnout. Já to s taťkou nějak vyřeším, neboj se. Ty se tím nezabývej, jistě máš starosti sama se sebou. O tom si, moje milá, taky promluvíme, ale později. Co jsme si my ženský nestačily říct, to probereme. Nemysli si, že mě tvé i Orestovy starosti nezajímají. Naopak. Jen jsem se poslední dobou brodila ve svých trablech a trochu, teda hodně zapomínala na své potomstvo. Tak mi to promiň a jdi do hajan. Zítra je taky den. Všechno prodiskutujeme, slibuju.“ dušovala se mamka.

Nemůžu říct, že by mě mamka uklidnila, ale znělo to děsně mile a chlácholivě. Něco se změnilo. Ani se mi nezdála tak nervózní, jak bývala vždycky. Měla jsem toho plnou hlavu. A ona mi řekne, ať na to nemyslím. Nesmysl. Lehla jsem si k Orestovi a myslela, že si pěkně bezstarostně chrupe, ale chyba lávky. Otevřel oko a mrkl na mě.
„Počkáme, až máma usne.“ zašeptal.

Nenápadně jsme sledovali, jak se mamka uvelebuje a chystá na spaní. Otec naštěstí nechrápal, jen se z něj linuly alkoholové výpary. Ani jsme ho nepřikryli, nebylo totiž čím. Když jsme usoudili, že mamka usnula, tak jsem pro změnu my dva zalezli do dětského koutku.
„Oreste, rozumíš něčemu?“ zeptala jsem se ho.
„Snažil jsem se uvažovat, ale vpád otce, my v tom zase udělal hokej.“ vzdychl Orest.
„Mě tak napadá, Oreste, že jsme se dostali do nějakého časoprostoru, jiného než je naše realita, a tam se dějí věci, které si v hloubi duše nebo v podvědomí přejeme, aby se děly. Není ono nakonec ještě pořád 13.? přemýšlela jsem.

„ Na tom něco může být. Šotek možná ani neexistuje, ale díky naší fantazii a přáním se nám nějak zjevil. Buď se nám objeví ve snech, anebo si ho myšlenkově nějak zhmotňujeme. Zkrátka chceme, aby něco takového existovalo, potřebujeme ho. A všechna ta dobrodružství vlastně chceme prožít, ani o tom nevíme.“ zauvažoval Orest.
„Je to zapeklitý, Oreste. Pokud teda je furt 13. a všechno, co se stalo v našem domnělém reálu, se vlastně děje jen v naší fantazii, tak máme na krku podvádějící rodiče a asi budoucí rozvod.“ já na to.

„To bych teď vůbec neřešil. Ptali se nás naši, co tomu řekneme? Neptali. Tak já bych teď chtěl být taky takový sobec a staral bych se jen o sebe a dofantazíroval se až do soboty 14. Já dospělej nejsem a chci si něco užít, když už máme tu příležitost. I když nevím, proč ji máme nebo jak vlastně funguje. Hlavně, že to je. Zkusíme usnout nebo si alespoň lehneme a počkáme, co se bude dít. Pojď, Naty!“ zavelel Orest
„ No, mohli bysme to zkusit, co už. Bolí mě akorát z toho všeho reálného hlava. Jestli se Šotek objeví, tak si vyberu knihu tentokrát já. Nějaký sladkobol, to mi teď pomůže.“ oznámila jsem.
Lehli jsme si, drželi si navzájem rohy přikrývek a hleděli do tmy.
„Nebylo by to krásný, kdyby se ráno objevil někdo a dal všechno do pořádku?“ povzdechla jsem si.

Někde mezi bděním a sněním Orest samovolně zamumlal formulku na vyvolání Šotka a ten se zčista jasna zjevil před náma.
„Šotku, my tomu vůbec nerozumíme!“ vyhrkli jsem na něho.
„Děcka, chcete pořád něco řešit nebo si užívat? Jste horší než dospěláci! Nepátrejte po tom, proč se to děje a jak se to děje. Buďte jednoduše rádi, že se to děje. Bude-li třeba, tak se v pravý čas dozvíte, co a jak. Teď však, věřte mi, to nemusíte vědět.“ rozhořčeně vysvětloval Šotek.

„Kam se chceš podívat , Natálie?“ zeptal se mě.
„Do Paříže, Šotku. Vem mě někam, kde mi bude veselo i smutno, sladko i hořko, prostě sladkobolno. Víš, jak to myslím.“ zasnila jsem se.
„Nevím, jestli tuhle knihu znáš, ale jistě bys z ní mohla jednou maturovat, tak si to vychutnej. Neprozradím titul, nech se překvapit. Orest jde s tebou?“
„No samo! Ať už jdeme kamkoliv. Paříž si nenechám ujít.“ zahartusil Orest.

„Dobře mládeži. Držte si klobouky, zavřete oči, já odcházím a vy vstupujete do děje knihy. Slibuju, že v ní udělám co nejmenší paseku.“ řekl Šotek.
A my se rázem po malém zhoupnutí ocitli v pařížském metru.

„Tady je ale lidí, co Natálie. Kam se hrabe pražské metro.“ komentoval situaci Orest.
Dav nás vtáhl do vagónu a metro se rozjelo.
„Drž se mě ,Oreste, ať tě neztratím.“ starostlivě jsem špitla.
Přelétla jsem pohledem dav lidí, ale ničeho známého, co by mi knihu připomnělo, jsem si nevšimla. Až po chvíli jsem zaregistrovala dvojici mladých lidí, stojící vedle nás a držící se za ruce. Nemluvili. Metro zastavilo a dívka se mlčky odpoutala od kluka a byla ta tam. Kluk se za ní díval takovým pohledem, až mě to bralo u srdce. Orest sebou trhl.
„Slyšelas ten výbuch?“
„Spíš výbuchy, ne?“ opravila jsem ho.

Vylezli jsme na povrch a spatřili Paříž. Ach Paříž! Ale jakou Paříž! Žádná kavárenská idylka v Café de Paris. Rozbombardovaná ulice!
„Šmankote babičko, my jsme ve válce, Oreste!“ zakvílela jsem.
„ Ve které?“ vyhrkl.
„No, podle oblečení lidí, člověče, asi v té 1. světové.“ já na to vyjeveně.
„To mě potěš! Co budeme dělat?“ ptal se Orest.
„Najdeme nějaký vhodný úkryt a tam to přežijeme. Anebo just ne! Nebudeme se schovávat, vždyť je to jen kniha. Příběh je už napsaný a o nás to není, tak se nám snad nic nestane.“ rozhodně jsem dodala.
„Seš si jistá, že to není o nás, Naty?“
„No teda, nezlob se, brácha, ale sourozenecká romantika v Paříži za 1. světové války, to by snad ani Rolland nevymyslel. Šmarjá, Rolland!“ šrotuje mi v hlavě. ,,Víš, v které knížce jsme, Oreste.“
„Ne, neříkej mi to, Naty, já se nechám překvapit. Schválně, jestli to v sobě udržíš a nepodřekneš se.“ posměšně dodal.
„Tak dobře. Ale já se teda moc těším, co bude dál.“ já na to.

Došli jsme na seinské nábřeží a nahlíželi do knih u stánku. A v tom jsem ho uviděla. Zase ten kluk z metra. Šeptnu Orestovi do ucha.
„Sleduj toho klučinu tady vedle nás. To je Petr.“
„No a co má být?“ šeptá mi nazpět Orest.
„Počkej, sleduj ho.“ uklidňuju ho.

Petr zvedl oči od knih, podíval se před sebe a najednou spatřil Lucii. Rozběhl se s jiskřičkami v očích k ní. Oba tam stáli jako opaření, nic si ani nestačili říct a už se zase rozcházeli.

„To je ta pařížská romantika?“ zatahal mě za šos Orest ,, To je dost nuda, ne? Už se dvakrát viděli a ani nepromluvili.“
„Ty seš ještě malej a hloupej a hlavně chlap. Ničemu nerozumíš. Raději dávej bacha, aby nás to bombardování nezaskočilo. Víš vůbec, jak se chovat, až to vypukne?“ ptám se ho.
„Co bych mohl vědět? Tohle jsem na netu nikdy nehledal. Jak postupovat při bombardování v Paříži krok za krokem. Tuhle příručku jsem fakt nechal doma.“ opáčil sarkasticky.
,,Na to mám tebe, svou starší a zkušenější sestru. Tak se mě furt neptej. Buď ráda, že tu jsem s tebou.“ dodal.

„Jé, podívej, prodávají zajíčky a malovaná vajíčka. Tak to máme velikonoce.“ nadšeně říkám.
„Zajdeme tady do kostela. Jdu se podívat, jak se jmenuje.“ Orest odběhl.
„ Chrám Čisté Matky boží. Jé, já umím francouzsky, to je co? Pojď se tam podívat , Naty.“ dychtil Orest.
„Cože? Chrám Čisté Matky boží? Stát ani krok! Ani se nehni, Oreste!“ zaječela jsem.
„Proč, krucinál, hysterčíš?“ ptal se vyjeveně.
„Vím, co se tam stane.“ odpovím.
„A co se stane, Natálie? Tak mi to řekni! Jestli je to nějaké neštěstí, tak tomu zabráníme.“ vyzvídal na mně.
„To nemá cenu, kniha je už napsaná. Víš, jak to bylo s Antoinem. Nepomohlo nic.“ rezignovaně vysvětluju. ,, Za chvilku tudy asi projde Petr s Lucií. Však uvidíš."

Dívali jsme se na dvojici kráčející k vstupním dveřím chrámu. Vzala jsem Orestovu ruku, ten se na mě udiveně podíval. Já se ani nepohla a dívala se na ně. Těsně před vstupem do chrámu se Petr s Lucií otočili, vyslali k nám dlouhý pohled a světe div se, s úsměvem nám zamávali a vstoupili ruku v ruce dovnitř.

Slzy se mi koulely po tváři. Sevřela jsem Orestovu ruku. Nechal mě, neprotestoval, i když zřejmě nic nechápal.

„Tak a teď nás, Šotku, rychle odtud dostaň pryč nebo ještě Natálka žalem skočí do Seiny.“ zaprosil Orest.