Amatérská 5. kapitola

Úvod » Kniha na pokračování

Autor

Vojtěch Úlehla

Po skvělé snídani, k níž byla vajíčka v majonéze, rohlík se salámem, mangový čaj a kus čokolády, Orest odešel opět k počítači. Já jsem začala psát, jak bylo řečeno už v předchozí kapitole, ale nějak mi to nešlo. Svírala jsem křečovitě propisovačku a dumlala v zamyšlení její druhý konec. Poslední text, který jsem napsala, zněl takto: "Had se přede mnou vztyčil a já jen uvažovala, kam schytám uštknutí. Pot mě obléval a už mě ani nenapadlo zachraňovat Exupéryho, jenom to, jak zachránit sebe. Naštěstí můj chytrý, milý, pohotový a chladnokrevný bráška švihl lyžařskou hůlkou, kterou měl v ruce, a had se se syčením odplazil."
Nebylo to tedy moc super, ale jakž takž se mi ta pasáž snad povedla. Nic dál mě nenapadalo a byla jsem z toho celá rozčilená. "Růže zčernaly, liška žíznila a studna vyschla," jsem zavrhla, "Růže byly uschlé, liška vyžíznivělá a ve studně skoro nic nebylo," také, a "Růže už nebyly, liška skoro také ne a ve studně nebyla voda," jakbysmet. Lehla jsem si na stůl a chtělo se mi brečet
Po chvíli se z pokoje ozvalo tlumené nadávání. Běžela jsem za Orestem, protože už mě vůbec, ale vůbec nic nenapadlo, tak jsem se šla podívat, co se děje.
Orest mírně nadával. Nebylo to úplně sprostě, jen to jeho mrmlání a občas malinko neslušné slovo. Brácha není sprosťák. Je asi jako já. Já se v tom zas nevyžívám tolik, jako někteří mí spolužáci, ale ve správnou chvíli holt to něco řeknu.
Na počítači mu svítilo obrovskými písmeny KNIHA MÉHO SRDCE a pod tím menšími KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ.
"Co se děje, Oreste?" zeptala jsem se.
Orest odvětil: "Pořád je to to samé, pořád stejné typy kapitol. Nikdy se to nezmění. V diskuzi jim porotci lezou na nervy, já nejsem výjimka."
"Ale co to je, Oreste?" naléhala jsem
Orest na to: "Taková soutěž na internetu, kde píšou autoři kapitoly. Ovšem ti porotci jsou strašní. Myslí si, že spolkli všechnu moudrost. Nenávidím je."
Vtom zazvonil telefon. Váhavě jsem ho zvedla.
Z telefonu se ozvalo: "Natálie, slyšíš mě, tady tvoje milá babička."
Babička mi sice moc milá nepřipadala, ale odvětila jsem, že ji slyším.
Babička hned: "A máš tam taky Oresta? Ó, loskošný Olestíšek je tam taky, uš ste snídali, dlahoušci, ještli ne, pšiďte teť ke mně do butíku.“
Řekla jsem, že už jsme snídali.
Babička odpověděla: "Nechcete mě tedy aspoň navštívit, nebo aspoň Olestíšek."
Já na to, že ne, a že děkujeme, a že možná odpoledne, a rychle jsem zavěsila, než by mě babička svým přeslazeným hlasem uspala.
Orest tiše dál nadával. Rozhovory s babičkou ho většinou spíš vyděsily než uklidnily a tak se snažil telefonátu si nevšímat. Podle mě si ho tím snažila spíš získat na svou stranu, než že by ho měla nějak moc ráda.
Potom jsem konečně pochopila, o co jde. Píšou se tam nějaké kapitoly. Porotci vždycky vyberou ze všech tři. Orest říkal, že všechny stejné. Z těch pak diváci vyberou jednu. Stálo tam:
1. kapitola Halina Pawlovská
2. kapitola Zdeněk Jarchovský
3. kapitola Radka M. Poslušná
4. kapitola Zdeněk Jarchovský
"Ale vždyť se tam jeden opakuje," pronesla jsem.
"No právě," řekl mrzutě Orest," jsou tam stále ti stejní."
Potom jsem si přečetla další kus textu a málem mi to vyrazilo dech. Psalo se tam o nás a našich dobrodružstvích! "Ale, Oreste," řekla jsem, "vždyť se tam píše o nás."
"Ano, prosím," řekl Orest a přidal, že to ví. Sice jsem to ještě pořádně nechápala, ale napadlo mě, že by nám mohl pomoci Šotek.
"Naty, ty máš ale nápady," řekl užasle Orest, "Ale bohužel Šotek nemůže do počítače, není to Počítačový Šotek, nýbrž Tiskařský."
"Žádný problém," já na to, "vytiskneme to a hned se do toho dostane."
"Není tu tiskárna," namítl Orest.
"Ale je," já na to.
Orest opakoval, že není.
Já jsem mu tedy řekla, ať si stoupne na židli a pomůže mi sundat tamtu krabici. Orest tak učinil a za chvíli jsme zaprášenou krabici měli dole. Otevřela jsem ji a vyndala starobylou tiskárnu. Dala jsem ji Orestovi na stůl s počítačem a řekla mu, ať koná, že já to připravit neumím, ale on pravděpodobně ano. Orest se činil a já se tam mezitím snažila dát papíry.
"Skvělý, Naty, jdu na to," řekl Orest. Začal rychle klikat a za chvíli se na obrazovce objevilo: TISKNEME DISKUZI. Vyjelo to z tiskárny. Podívám se na to a vidím nejen to, že to je dvakrát a ještě přes sebe, ale také to, že je to nějaká diskuze. Tak jsem řekla: "Ale já nechci diskuzi."
Orest namítl: "Já ti chtěl ukázat, co je to "hovězí". Hovězí je takovýý pojem, který v diskuzi, koukni, tady, říká, že porotci vybírají pořád stejné kapitoly, nikdy se to nezmění."
Já jsem řekla, že dobře, ale ať už honem vytiskne tu kapitolu. Orest tam tedy něco zase naklikal a už tam bylo: TISKNEME 4. KAPITOLU AUTOR: ZDENĚK JARCHOVSKÝ. A zase to vyjelo celé z tiskárny. Ale pořád měla ty své starobylé mouchy a objevilo se to tam zase dvakrát a přes sebe. Nakonec jsme se s Orestem dohodli, že nevadí. A zazpívali jsme Šotkovu písničku: "Já jsem Šotek, já jsem Šotek..."
Šotek se před námi zjevil a řekl: "Tak co by panstvo chtělo?"
Odvětila jsem, že chceme do knihy na pokračování, a Orest dodal, že chceme změnit porotu.
"Ano, panstvo, jak si ráčíte přát," otevřel listy a začal se kdákavě smát. Jeho smích byl čím dál tím tišší a nakonec jsme se vynořili v knihovně.
Bylo nedělní ráno na nic. V knihovně byly dvě děti, jedno malé a jedno velké. Připomněla jsem si to včerejší ráno, jak jsme byli v knihovně. Mé druhé já mezitím uvařilo ze zásob od vedoucí hrnek pořádné kávy a dva čaje a druhý Orest se vrátil od pekaře s čerstvým pečivem. Mé druhé já mezitím uvařilo ze zásob od vedoucí hrnek pořádné kávy a dva čaje a druhý Orest se vrátil od pekaře s čerstvým pečivem. Pak vběhla do dveří teta Anča. Najednou jsme byli v tetině pokoji. Najednou jsme byli v tetině pokoji.
Tak to pokračovalo, viděli jsme se celý den. Tak to pokračovalo, viděli jsme se celý den.
Zajímavé to pak začalo být, až když druhý Orest vstával, aby mi pomohl. Tamtomu Orestovi jsem pak vrazila hůlku. Tedy ne já, mé druhé já. Ten můj Orest pronesl: "Pane jo, to je jak v Harrym Potterovi." Naznačila jsem mu, aby byl zticha.
Náhle jsme se ocitli v poušti. Náhle jsme se ocitli v poušti. Nohy nás samy vedly za našimi druhými já. Najednou jsme se zastavili. Naše druhé já taky. Pak Orest číslo 2 švihl hůlkou, a jak jsem si pamatovala, trefil hada. Pak Orest číslo 2 švihl hůlkou, a jak jsem si pamatovala, trefil hada. Pak se ti druzí my sklonili nad Exupérym a chvíli s ním mluvili. Pak jsme šli k tomu hnusnému a najednou jsme se objevili u nás doma. Pak jsem jako mé druhé já usnula. Pak jsem jako mé druhé já usnula. Pak jsem se probudila a cestovala jsem se svým druhým já za druhými dvěma Oresty. Chvíli mé druhé já diskutovalo s druhým Orestem a pak s Šotkem, který se nám nečekaně zjevil před očima. Pak jsme se druzí my nadlábli a já začala psát propisovačkou. Pak jsme se druzí my nadlábli a já začala psát propisovačkou. Pak jsme najednou vylétli jako předloni, když jsem se zřítila v plné rychlosti z tobogánu do bazénu. Bylo mi tehdy potom celý den špatně...
Najednou jsme byli u stolu, kde seděli mladí lidé, tři porotci a dvě porotkyně. Četli texty v papírech a přežvykovali hovězí. Občas některý z nich vzal jiné lahodné pokrmy jako smažený řízeček, svíčkovou, palačinky, a s těmi pokrmy i jiné příběhy. Avšak vždy je štítivě opět odložili a dále přežvykovali hovězí a stále četli "hovězí" příběhy. Nehodlali se jich vzdát. Nenapadlo je, že by mohli jíst jiné dobrůtky či že by mohli vybrat jiný text. Nebyl na to hezký pohled. Jedna z porotkyň pronesla: "Karle, že je ten řízek hnusný?" Karel na to odpověděl: "Jistě, Katko."
Ke svému překvapení jsem se najednou ocitla v knihovně. Ovšem v místnosti, kam smí jen pracovníci knihovny. Právě tam zřejmě přebýval Šotek. Teď tam byl také. Překvapilo nás, že je tam i teď, ve dne. Šotek pronesl: "Tak tak to zatím je, ovšem vy chcete, aby to bylo jinak.
"Moment" zadržel ho Orest," proč se tam něco opakovalo?"
Šotek na to ale jen: "Copak já za to můžu, že máte tiskárnu, která tiskne dvakrát a přes sebe. Teď už se ale připravte, pozór, teď"
Opět jsme byli mezi žurnalistickými porotci, kteří si mysleli, že spolkli všechnu moudrost, aspoň to Orest říkal. Teď ale "hovězí" příběhy nechali a baštili dobrůtky a louskali ty jinačí příběhy. Orest jen zářil spokojeností, když to viděl. Bylo vidět, že je už nenapadalo, že by měli jíst pouze hovězí a číst pouze "hovězí". Musím uznat, že po tom, co jsme viděli předtím, to byl krásný pohled. "Katka pronesla: "Karle, že jsou ty palačinky výborné?" Karel odvětil: "Samozřejmě, Kaťuško."
A byla jsem opět v knihovně, u Šotka, v místnosti knihovníků. Šotek pronesl: "Povedlo se, má to ovšem jeden háček."
Zeptala jsem se jaký. Šotek odvětil: "Když jste minule čarovali s věky, dostal jsem za to od Vrchního Šotka vynadáno, ale ještě to bylo vcelku dobré. Nemyslete si, pro nás dobré by bylo pro vás, rozmazlené lidi, nesnesitelné. Teď si dám pozor, abych zase něco neprovedl. Stane se to až ve výběru šestých kapitol. Nesnažte se mě přemlouvat, nepomůže to!"
Šotek ani nedomluvil a už se začala objevovat záře, jaká ho obklopuje, jenže tahle záře neobklopovala jeho, ale pidimužíka většího než Šotek. Užasli jsme, netušili jsme, že jsou i další Šotci. Natož že jsou Šotci větší než Šotek. Vsadila bych se o cokoli, že oč je tenhle Šotek větší, o to je taky větší lump. A o co byl tenhle Šotek větší, byl také ošklivější. A hned zhurta spustil: "Pane Čerte, co to tu vyvádíš, vždyť ty vůbec nevíš, co děláš! Myslíš, že v tom bordelu, co jsi nadělal, se někdo vyzná? Nevyznala se v tom ani nejchytřejší Šotka úřednice prvního stupně Klára! Teď nikdo nepochopí, co je skutečnost a co je knížka! Ty jsi šílený, ty jsi to všechno zamotal, vždyť ty jsi ale naprosto zašmodrchal dokonce i sám sebe!"