Kniha mého srdce → Kniha na pokračování → Amatérská 3. kapitola

Autor

Radka M. Poslušná

Máma nám udělala hodinovou přednášku na téma, vzácnost a jedinečnost knih, kterou zakončila slovy: „A teď ten brak narvěte zpátky do polic!“
Orest, který se konečně dostal ke slovu, namítnul, že nebude uklízet něco, co sám nezpůsobil.
„A kdo to tedy způsobil? Natálie? Nebo snad já?!“ už skoro křičela máma.
„Tiskařský šotek,“ řekl Orestes a byl vzápětí za pravdu exemplárně potrestán pár pleskanci na zadek. Po exekuci se rozjetá máma zeptala: „Co mi k tomu řekneš ty, Natálie?“
„Že to jdu uklidit?“ zkusila jsem odhadnout správnou odpověď.
„Přesně tak! Je sobota, za chvíli se bude otevírat.“

Orestes se pomstil tím, že nacpal naučnou literaturu mezi dobrodružné romány, sci-fi mezi kuchařky a příběhy o medvídkovi Pú, oslíkovi a prasátku do politické literatury faktu. Když jsme byli hotovi, rozhodla matka, že je nemožné, aby nás tu hned ráno někdo viděl, a že máme tak na hodinu vypadnout. Odebrali jsme se na lavičku s „romantickým“ výhledem na magistrálu a začali probírat svoje noční zážitky se šotkem.

„Třeba se nám to jen zdálo,“ řekla jsem, protože od člověka racionálního se takový druh pochybnosti prostě očekává.
„Až na to, že jsem poštípaný od tropických komárů,“ namítnul Orestes a hned mi názorně ukazoval zarudlé pupínky.
„Třeba tam vlítli oknem a nebyli tropičtí ale čeští,“ napadlo mě.
„Každopádně byli nenažraní,“ shrnul debatu Orestes. Pak se vytasil s trumfem: „A kdo rozházel ty knihy?“
„Zemětřesení? UFO? Duch našeho dědečka?“
„Anebo tiskařský šotek,“ řekl brácha.

Měl pravdu a já už nevydržela předstírat, že nevěřím tomu, co se stalo. Byla jsem sice rozumná brýlatá ateistka, jenže občas jsem o své víře v nic měla pochybnosti.
„Myslíš, že se dneska v noci zase objeví?“ zeptal se Orestes.
„Určitě,“ řekla jsem rozhodně. „Když teď víme, jak ho přivolat.“

Za hodinku jsme se vrátili do knihovny. Bylo tam už pár čtenářů a mámina kolegyně Lída, která nosí brýle jen proto, že si myslí, že to patří ke knihovnické uniformě. Ze stejného důvodu nosí drdol a nehezký puntíkatý plášť. Máma tvrdí, že kdyby se ta ženská upravila, byla by z ní kočka, která by tátovu Majstrovičovou strčila do kapsy. Nejsem si jistá, jestli by se jí tam vešla.

Máma se nás hned ve dveřích zeptala: „To už vás táta pustil ven?“
Něco jsem zahuhlala, aby mi nebylo rozumět. Máma se toho hned chytla: „Vidíte, Liduško, jak je ten můj chlap nezodpovědný, pošle sem děti hned po probuzení a ani ho nenapadne, že je tu magistrála a v metru úchyláci.“
Pak nás posadila, strčila nám každému knihu, mně povídky o krtečkovi, Orestovi erotický román a šla se nenápadně vybrečet na toalety.

Den se strašně vlekl, čekala jsem, že se objeví táta nebo alespoň babička, ale nikdo nepřicházel. Máma byla nervózní, očekávala to samé. Táta si měl po včerejším výstupu uvědomit skutečné hodnoty, odprosit velkorysou ženu, přivinout k srdci milující děcka a bídnou svůdnici poslat do patřičných míst. Jenže táta to hloubání asi pojal jinak, na jednu misku vah položil prsatou mámu a svoje děti a na druhou dobrý sex, vlastně vůbec nějaký sex. Vítěz byl předem jasný.

K večeru už byla máma totálně mimo. Zákazníkovi, který chtěl něco romantického s pěkným koncem, doporučila horor. Na námitku slečny Lídy, že by snad byla vhodnější nějaká červená knihovna, zařvala, že ten horor je volným pokračováním všech romantických blábolů, kde se nějací dva volové vezmou.
S Orestem nám bylo jasné, že je máma zralá na psychiatrii. „Co kdybychom jí vzali sebou do nějaké knihy?“ napadlo Oresta.
„Bude nás buzerovat, omezovat a ještě nás ztrapní,“ namítla jsem věcně. Přesto mne ten nápad zaujal.

Večer jsme museli na oko před slečnou Lídou opustit s mámou knihovnu. Obešli jsme několik bloků a vrátili se zadním vchodem. K večeři jsme dostali lentilky, chipsy a k tomu kedlubnu. O půl osmé mámě zvonil mobil, ale byla to jen teta Anča, která se ptala, jestli už ji odprosil. „Jo volal, ale já mu to nezvedla, tohle ho bude stát víc námahy,“ lhala máma a přitom brečela.

Jakmile se setmělo, zkřížili jsme s Orestem prsty a spustili: „Já jsem šotek, šotek, dej si pozor na můj dotek …“
Ozvalo se prásknutí, zasršely jiskry, světlo zhaslo a stál před námi. Vypadal úplně jinak než včera, nepřipomínal dědu ale tátu, když je ožralý.
Máma zděšeně zaječela. Pak se vrhla mezi nás a šotka, rozhodnuta bránit nás vlastním tělem.
„Mami klid, to je náš kamarád, říkal jsem ti přeci o něm,“ řekl Orest.
„Kamarád?“ podivil se šotek a docela ho to označení potěšilo.
„Přáli bychom si….,“ začala jsem.
„Vaší nervní matku přivézt na jiné myšlenky, že?“ řekl Šotek.
Já i Orest jsme souhlasně přikývli. Šotek poručil, abych poslepu vytáhla nějakou knihu. Hmátla jsem za sebe hned na kraj police s klasickými autory. „Teď ji otevři.“ Poslechla jsem. „Vybrala jsi dobře, alespoň se pořádně najíte.“

V knize se právě chystala večeře, kuchařka i hospodyně měly oblečení tak z devatenáctého století a pilně se činily. Odkudsi z domu se ozval nepříjemný ženský hlas: „Děvčata, rychle se jděte projít, pan Bingley projíždí nedaleko našeho domu!“ Obě služky se na sebe výmluvně usmály a daly oči v sloup. „Mary, tak si pospěš, Lydia a Kitty už jsou u vrátek. Jane, Elizabeth snažte se také trochu, už máte věk na vdávání, milé zlaté, a vhodných mužů je tak málo!“

Vytáhla jsem hlavu z knížky. „To je přeci Pýcha a předsudek, rodina Bennetových.“
„Tak rychle dovnitř, než vám všechno snědí,“ ozval se šotek.
Máma něco namítla, v tom směru, že bychom neměli jíst takhle na noc. Zavřela jsem oči.

Když jsem je znovu otevřela, seděla jsem u prostřeného stolu, v nádherných šatech, jejichž živůtek byl krásně plný. Vedle mě seděl Orestes, bylo mu asi dvacet, byl z něho švihák jak z historického velkofilmu. Naproti nám seděla máma, byla fakt krásná, usmívala se na všechny strany a konverzovala s Wickhamem. Dále u stolu seděly tři z pěti slečen Bennetových a jejich rodiče. Hospodyně a kuchařka právě podávaly jídlo, sice celkem prosté ale domácí a nešizené.

„Ó, ta nevychovaná děvčata se zase zdržela,“ prohlásila paní Bennetová, tlustá matróna s mírným tikem v levém oku.
„Stále jim říkám, jen si běhejte, ale u večeře musíte být včas, obzvláště když máme tak vzácné hosty. Váš syn, madam Blacková (tím myslela naší mámu), má jistě již vyhlédnutou nějakou inteligentní, šikovnou a krásnou nevěstu, že?“ štěbetala dál.
Máma se udiveně podívala po Orestovi, pak jen zavrtěla hlavou a dál koketovala s Wickhamem. Snažila jsem se jí kopnout pod stolem, abych jí mohla upozornit, že si zase nevybrala toho pravého. Ostatně jako vždycky, na chlapy měla prostě smůlu. Jenže jsem nakopla Mary, které spadla knížka do polívky, a ta ohodila Jane.

V tom se dovnitř vřítily Kitty a Lydia, obě se smály a o překot vyprávěly, co měl pan Bingley na sobě. „A na mě se usmál,“ trumfovala Kitty. „A přede mnou smekl,“ nedala se Lydia.
„No tak dívky,“ řekla očividně potěšená stará Bennetka, „jak se to chováte, máme přeci hosty. Drahý, řekněte jim také něco, jen mlčíte a kaboníte se.“

Hned vedle mne seděla Elizabeth, skutečně jí to slušelo. Přemýšlela jsem, jak ji oslovit. „Máte hezké šaty,“ řekla jsem, když mne nic jiného nenapadlo.
„Děkuji,“ řekla slušně.
„Ó, Elizabeth by nejraději chodila jako divoška, nebýt mne. Má i tolik divných názorů,“ ozvala se Bennetka vlezle.
Elizabeth vzhlédla a řekla: „Myslím si, že se mají lidé brát z lásky a ne z rozumu.“
„S tím souhlasím,“ vyhrkla jsem a Bennetka se na mne pohoršeně zadívala, „dokonce si myslím, že by se lidé neměli brát vůbec, protože si stejnak časem začnou lézt na nervy, podvádět se a nesnášet.“
„Máte prazvláštní názory, mladá dámo,“ pravila Bennetka, „Váš bratr ovšem zajisté bere svatbu jako cíl svého života, že?“
Orest pokrčil rameny: „Co bych dělal s holkou?“
„Manželi, slyšíte to? Dnešní mládež vůbec nezná způsoby, to je skandál!“
Pan Bennet se ušklíbnul: „Nejen mládež má problémy se způsobností, drahá.“
„Nemohu snést, aby se takové nemravnosti říkali v našem domě a před našimi dcerami, kdyby se pan Bingley dozvěděl, jak se mluví v tomto domě, určitě by v neděli nepřišel na oběd.“

Ani jsme nevěděli jak, a už jsme všichni tři stáli na zahrádce před zavřenými dveřmi domu Bennetových. Hospodyně a kuchařka nás pozorovaly oknem a něčemu se smály. „To jste nemohli mlčet,“ ozvala se máma, „ten důstojník Wickham byl tak milý.“
„Je to podvodník,“ namítla jsem.
„Aťsi, já bych ho změnila.“
„Jako tátu? Ze záletníka a lháře na záletníka a lháře,“ řekla jsem a hned toho litovala, protože si máma vzpomněla na všechno svoje trápení a zas měla na krajíčku. Objala jsem jí: „Nezlob se, mami. Pojď, projdeme se na čerstvém anglickém vzduchu.“

Ušli jsme sotva pár kilometrů malebnou krajinou, když se zatáhlo a začalo lejt. Úhledná cestička mezi polnostmi se rázem změnila na dno bahnité stružky. Všichni jsme byli urousaní a pramálo elegantní, když jsme postřehli v dálce jezdce. Hned jsem ho poznala, byl to herec Colin Firth, totiž pan Darcy. Zastavil u nás a zdvořile se ptal, zda nám může nějak pomoci.
„Ano,“ zvolala máma, „jsem tak vyčerpána, že brzy omdlím,“ a s dávkou ucházejícího herectví se začala kácet. Darcy zachytil její bezvládné tělo těsně nad bahnitou stezkou. Vysadil jí na koně a odvedl nás do svého sídla.

Až na tomto zámku jsme poznali, co je to skutečný přepych. Takové interiéry nemají ani v Lednici. Jako u vytržení jsme hleděli na všechno to zlato, mramor, obrazy i sochy. Bylo toho tolik a přesto vkusně sladěno.
Darcy položil mámu něžně na gauč a hned jí uvolňoval tkanice živůtku, aby mohla snáze dýchat. Možná měl i jiné důvody.

Honili jsme se s Orestem chodbami a klouzali se po parketách. Pak jsme vyjedli misku s ovocem, propíchli obraz královny Alžběty a porazili brnění.

Zrovna jsme koukali z okna, když se na nádvoří objevil svalovec s šátkem ve vlasech a se samopalem v ruce. „To je za mojí ženu!“ zařval a sejmul pár překvapených komorníků. „A to za moje dítě!“
Rychle jsme utíkali za mámou a Darcym, jenže pokoj byl zamčený. Chvíli jsme bušili na dřevem vykládané dveře a křičeli. K našim nohám doputovalo cosi lepkavého, byla to krev nevinných. Otočila jsem se, stál tam ten šílenec se zbraní.
„To je omyl, vy sem nepatříte, tady nikdo nezná vaší rodinu!“ křičela jsem. Orest se ke mně vyděšeně tisknul a sípavě dýchal.
Svalovec pozvednul zbraň, zrovna se chystal vystřelit se zvoláním „A tohle je za mýho psa,“ když dveře za našimi zády povolily a my padali a padali.

Vyskočila jsem na nohy, zase jsem byla v knihovně, máma si rukou upravovala rozcuchané vlasy a vesele si přitom prozpěvovala. Orestes se krčil na pohovce a inhaloval z foukadla.
Přivolala jsem šotka. „Jak se vám líbilo u Bennetových?“
„Tohle teda taky nebylo vtipný!“ řekla jsem.
„Co jako, o čem to mluvíš?“
„No ten Rambo, který tam přišel a všechny postřílel.“
„V Pýše a předsudku?“ divil se šotek nelíčeně.
„Tos nebyl ty?“ divila jsem se. Zvedla jsem knihu, která zůstala ležet vedle Oresta na pohovce a našla příslušnou stránku. Nějaký malý vandal tam přes písmena nakreslil postavičku Ramba. „Blbec, kdyby tak věděl, co způsobil,“ rozčilovala jsem se.
„Ale mámě ten výlet prospěl,“ špitl Orest, který už se mezitím vzpamatoval.

Šotek byl taky pěkně naštvaný, že mu nějaký nevychovanec takhle nevkusně fušuje do řemesla. „Však já ho najdu podle evidence zápůjček a pak se bude divit, co se stane jeho oblíbenému hrdinovi z komiksu,“ mumlal si.

Zatím si máma lehla do postele tak, jak byla a spokojeně usnula. „Až se zítra probudí, bude si myslet, že se jí to jen zdálo, ale bude mnohem spokojenější a to jsme přeci chtěli, ne?“ povídám.
Orest souhlasně přikývnul.