Amatérská 2. kapitola

Úvod » Kniha na pokračování

Autor

Renata

Bratrovi oči se určitě zvětšily neskrývaným nadšením„takže ty jsi ten knižní Šotek, co zaměňuje a vynechává písmena a věty v knížkách, jo?!“
„Chm, jako láska páska a místo věty tam jsou květy jo?“ prohodil oproti nám Šotek bezbarvě. „To mě teda podceňuješ hochu a to tykání bych si vyprošoval.“
„To by si nedovolil, brácha se chová k cizím lidem a bytostem vždycky slušně.“ujišťovala jsem okamžitě Šotka. Honem se musím bratra zastat, aby se Šotek náhodou nenaštval na nás oba. Máma by si zřejmě dneska ani nestihla všimnout, že se nám tady něco děje.
„Jednak nejsem cizí, oba dva sem chodíte už dlouho. Aspoň já vás znám, i když na nevšímavost jsem zvyklý. Každej tady nahlíží do regálů, do knížek, čte věty, slova, slova, slova… toho podstatného si všimne jen někdo.“hlas ve tmě zvolna odezněl a najednou zůstalo jen ticho.
„Jak to, že nás znáš a my tebe ne? To přece není možný.“ začal po chvíli do tmy pochybovat bratr.
„Je to možny.“ opravila jsem ho. Nechci aby plácal nesmysly a byla jsem na sebe docela pyšná, že si toho hledím i v tak neobvyklé situaci. A že to neobvyklá situace byla! Už delší dobu jsem se nemohla zbavit pocitu, že kolem nás místo regálů stojí stromy. TEĎ, když začalo SVÍTAT!!! to byla jistota. Nepochopitelná realita zůstává realitou a můžete třeštit oči jak chcete. Byla jsem si jistá, že nespím. Tak brzo bych na cizím místě nikdy neusnula a těžko by mi bratr zarýval ve snu nehty do ruky tak živě. Chudákovi to vzalo slova. Držel se jak klíště a zíral na to svítání mezi regály…teda …skutečnými stromy. Na cestě mezi stromy už byly k rozeznání trsy mokré trávy, pavučiny …a bylo vidět, že je neprošlapaná a dlouhá. Podívali jsme se na sebe, ale taky jsem nemohla mluvit, abych mu řekla, že je všechno v pohodě a že nejspíš jsme jenom podlehli nějaké společné halucinaci.
„Honem, cesta se za chvilku vymaže. Není tady doopravdy napsaná. Jestli nechcete být vygumovaní, pojďte rychle dopředu!!!“ Pobízel nás odněkud Šotkův hlas, vzhledem k našemu stavu docela nevybíravě.
„To přece nemůžete, to není možný.“ Dostala jsem konečně ze sebe spíš sípavě, než slovy.
„Je to možný.“ Honem mě opravil můj učenlivý bratr a na rozdíl ode mě to řekl svým obvyklým hlasem. Na deset je docela statečný, ale spíš si ještě toho tolik neuvědomuje.
Opatrně jsme našlápli před sebe. Orest došlápl, ale pro jistotu mi visel na ruce. Kupodivu nic se neprobořilo, udělala jsem další krok. Lesní cesta mě naprosto reálně studila a kamínky pod trsem trávy tlačily do nohou. Škoda, že jsem si nenechala jako mimořádně vhodný doplněk noční košile i boty. Orest se najednou zaseknul.
„Co mama, mamku to vygumuje!“ bral otočku a natahoval.
„Nesmysl, mamka spí a my nejspíš taky. Viděl si někdy, že by někoho něco vygumovalo?“ ono stejně stačilo, že za námi už cesta nebyla. Šotek měl pravdu, gumovala se! Bylo laskavé, dá–li se to tak říct, že se za námi ztrácela až v okamžiku, kdy jsme pevně došlápli o krok vpřed. Trochu mě to po chvíli uklidnilo. Děsím se myšlenky, jak s Orestem utíkám lesem po mizející cestě, protože určitě to kam jdeme, je stejná úděsnost jako toto. Ještě tam utíkat by na mě bylo fakt dost. Tímhle tempem se to tady dá zkoumat krok po kroku.
„Nemůžeme už být tam, kam jdeme, když stejně ani nevíme, kam že to jdeme.“ spíš brácha říkal, než volal mezi stromy. Jenže bylo ticho, docela vpředu proti nám vysvitl sluneční paprsek. V tomto lese po ránu ptáci zřejmě nezpívají, že je slyšet jenom náš dech, naše kroky a…ještě něco. Tam, odkud se dalo dopředu tušit, kde začíná louka, odtud k nám útržkovitě doléhal zvuk připomínající něco jako lidský hlas.
V paprscích, co víc a ostřeji svítily proti nám, jsme šli najednou oslnění jako do tmy. Najednou, přímo proti mým očím se vynořila lebka. Normální, opravdová, lidská, bílá lebka. Nevisela jenom tak ve vzduchu, držel ji chlap. Měl napřaženou ruku s tou lebkou proti mně, stál nám v cestě a jen se díval. Asi víc na tu lebku, než na mě. Brácha se statečně schoval za mě, ale moc nemohl, protože cesta byla dost blízko za mou patou už vygumovaná.
„Šotku?“ zeptala jsem se nejistě s nadějí, že teď třeba řekne - to jste se báli, co. Co udělá 3D promítačka…nebo tak něco, jenže chlap nic.
„Šotku, co to vyvádíš, chceme zpět do knihovny. A přestaň, protože my se bojíme a tady končí tím pádem veškerá legrace.“zmohla jsem se konečně na delší proslov, který ten chlap buď ignoroval nebo ani neslyšel. Konečně se aspoň jeho oči místo lebky zaměřily na moje čelo.
„Pane, nebolí Vás ta ruka, že ji máte pořád tak nataženou?“ Orest, se zřejmě přece jenom snažil odpoutat jeho pozornost, i když asi nejen odemne. Podle toho, jak mě nenápadně kopal, chtěl v nejbližším okamžiku začít zdrhat. Stiskla jsem mu víc ruku.
„Ani nevím, kde jsme se tady vzali. Jste šotek, nebo ne?“ vlastně jsem ani necítila strach, měl smutný oči.
„Kde jste se tady vzali…ani já nevím kde a proč jsem se tady vzal. Myslíš, že musíte dostat odpověď na všechno, na co se ptáte? Ne, nejsem Šotek. Jsem Hamlet, princ dánský.“
Orest otevřel pusu, já asi taky, ale naštěstí jsem se neviděla.
„Co tady děláte? Vy jste tady doma?“ brácha se na mě otočil, aniž čekal jeho odpověď a radostně mi oznámil, že už ví, kde jsme, protože pokud to nevím, tak jsme v Dánsku. Brácha si vždycky strašně přál jezdit do ciziny, tak jako jeden jeho spolužák, který na rozdíl od nás sice nežije v luxusu, ale jeho rodiče mají kolotoč. Nechtěla jsem mu kazit radost a tak jsem řekla, že to je bezvadny a pořád jsem přitom sledovala prince. Přece jenom…PRINC! Škoda, že už jsem to četla. Vím jistě, že i Ofélii posílá do kláštera. Kam asi teď pošle nás?
„Myslel jsem, že herci mají přijet později, ale vítejte. Vítejte a pojďte se mnou, rád bych si s Vámi zahrál. Kdy přijedou další...?“ najednou měl plno otázek. Chytil mě za mou volnou ruku a spolu s Orestem nás táhl přes louku plnou ranní mlhy k příjezdové cestě, za kterou jsem tušila hrad.
„Vždycky jsem Vám chtěla říct, že pomsta nic neřeší. Opravdu tomu věřím.“ skákala jsem mu neslušně do řeči. Jeho hlas ale začal skřípat.
„Tak neběž, proč běžíš hrát tu hru. Být nebo nebýt, je tvoje otázka?“zastavila jsem se uprostřed louky. Sama. BEZ ORESTA! „Ne, být či nebýt není moje otázka. Kde je Orest?“ Volala jsem tam, odkud skřehotal hlas Šotka.
„Co blbneš, stojím pořád tady.“šklebil se brácha.“Já na žádnej hrad nejdu, chvilku si tady lehneme. Stejně jsme už měli dávno spat.“ buchl sebou do trávy. Abych se uklidnila, udělala jsem to samé. Slunce stoupalo po obloze, pára stoupala ke slunci a my se najednou vznášeli s tou parou.
„Teda, to beru.“ jásal Orest. „Tady je fakt možny uplně všechno! Už si na to Šotku zvykám!“ volal někam dolů k louce. Já si zase začínala zvykat, že je lepší zůstávat v klidu. Začínala jsem tušit, že Šotek je pořád někde poblíž. Co že to říkal, proč běžím hrát tu hru? Záleží teda na mě, co teď udělám? Co kdybych se rozhodla slítnout dolů? Ta myšlenka mě neměla napadnout, už jsem letěla dolů prudce a přímo. V tu chvíli tomu už nešlo zabránit, najednou nešlo změnit směr.
Tak, tak, že jsem se nepraštila o zábradlí balkonu. Na balkoně stála holka, asi tak stará jako já. Bez všech pochyb Julie.
„Ahoj, Julie.“(naštěstí jsem se nepraštila, spadla jsem do křoví u balkonu, ale rachot to musel byt strašný…nemohla si nevšimnout, tak spíš proto jsem pozdravila jako první. Ne, že bych jí chtěla rušit. I tuto hru jsem bohužel četla). Byla zvědavá i překvapená najednou. Čekala asi někoho jiného než zrovna mě.
„Známe se snad?“ zeptala se mě a já jen zakroutila hlavou. Znám jenom já tebe, pomyslela sem si. Ty neznáš ani příští den a já…já vlastně taky neznám ani kousek z příštího dne. Vlastně jen Orest by jistě věděl, že jsme v té Itálii. Myšlenka na bráchu mě začala táhnout zpátky. Stoupám kamsi vzhůru a ani jsem Julii neřekla, že si opravdu myslím, že sebevražda je blbost. Stejně bych to nezměnila a už by to asi nebyl tak známý příběh, kdyby se vlastně „dohromady nic nestalo“. Jenže k čemu jim to bylo. Divím se Šotkovi, že s tím za ta staletí nedokázal nic rozumného udělat. Stačilo změnit kousek příběhu.
Pokud se stropu dá říkat konec oblohy, byli jsme zrovna někde na konci oblohy a před námi se rozprostíralo nebe.
OREST seděl mezi tou tmavě modrou a černou a evidentně byl rád, že mě vidí.
„No konečně, už jsem si myslel, že se nedostaneme dál. Nutně potřebuješ se prolítnout vesmírem, je to fakt bezva.“ Nebyla jsem si jistá tím, že je to fakt bezva, ale hlavně, ani mě najednou nenapadala žádná knížka, kde se lítání mezi galaxiemi řeší bez kosmické lodi.
„Asi není napsaná žádná knížka, která takovej výlet dvou sourozenců už má velkoryse napsaný“ namítla jsem mu, ale zaslechla jsem, jak se Šotek tiše chechtá.
„Tak ji napiš.“ radil mi pohotově brácha. Budu to asi muset udělat, jenže dneska už to nestihnu. Proto jsem mu docela nezvykle a na můj vkus lehkomyslně řekla, že ať si s tím neláme hlavu, že zkrátka poletíme jenom tak.
Odpíchli jsme se od toho stropu a už letěli k té nejjasnější hvězdě.
„Asi bude dost daleko. Ono se to nezdá, vidíš jak je pořád malá.“namítl překvapivě a skoro až po hodině (teda, až jsme se nejdřív dodivili z barev vesmírné tmy a světla) Orest.
„Kdo nemá kousek vesmírného kamene, tomu je všechno daleko.“ zašveholil hlásek, skoro andělský. Jenže skřípavý dozvuk ho prozradil.
„Jak to myslíš, vesmírného kamene?“zeptal se mě Orest.
„Nic jsem ti neříkala, ale slyšela jsem to taky.“
„Můžeme mít nebo si někde půjčit něco takového?“pomysleli jsme si a Šotek nám jakoby přímo uvnitř hlavy odpovídal, že zaprvé se to neví a zadruhé musíme předem vědět, k čemu by nám takový kámen byl.
„Byli bychom rychleji tam, kde chceme.“ namítal brácha pohotově a musím říct, že logicky, když nám to Šotek prozradil už předem.
„Nic jsem vám neprozradil.“ opravil mě hned někde uvnitř čela. Docela zřetelně bylo slyšet, jak říká, že vesmírný kámen je z našeho pohledu strašně zajímavá věc, protože s ním se dá projít jak po proudu tak proti proudu času, hmotou i antihmotou, být super malí nebo naopak a ještě o hodně víc dalšího. Načež brácha řekl“Jo. To znám. To už bylo na internetu.“ čímž asi knižního Šotka na chvíli uzemnil.