Amatérská 2. kapitola
Autor
Markéta Šťovíčková
Nastala dlouhá pauza, ve které jsme si zřejmě měli uvědomit jeho velikost a strach, který bychom z něj měli přirozeně cítit. Jediné, co jsme však s Orestem cítili, byl zatuchlý odér po léta hromaděných knih. Když Šotkovi přišla odmlka už dost dramatická, rozhodl se, že nás zas potěší pohledem na něj v celé své osobité kráse a opět rožnul malý plamínek.
„A co to teda znamená, že jsi Šotek?“ otázal se naivně brácha a já jen inteligentně přihlížela skrz silné dioptrie. Po pravdě mě podobná otázka pálila na jazyku taky, ale neměla jsem odvahu ji vyslovit nahlas.
„Co to znamená… Dítě nešťastný, tys nikdy neslyšel o šotcích? Jsme ty nejhrůzostrašnější stvoření. Loudíme se dětem do snů a děláme v nich nepořádek, taky často zašantročíme věci tak, že je nenajdeš třeba roky, či naopak podstrčíme před tebe něco, o čem jsi ani nevěděl, že to máš. Prostě děláme neplechy, kejkle, špatnosti a naschvály. A teď se podíváme na vás, děťátka!“
Při Šotkově monologu už Orest znatelně sípal a při posledních slovech netrpělivě fouká – hned dvě dávky. Jsem zodpovědná setra, jsem zodpovědná sestra. Opakuju si v duchu a přemáhám strach.
„Šotku, táhni odkud jsi přišel! Brácha je nemocnej a matka v koncích, vem si mě!“ nabízím statečně své tělo k rozcupování na kousíčky po vzoru amerických trháků. Stejně sem hnusná, tak svět o nic nepřipravím. V odpověď mi přejde jen hurónský smích a to už vidím Šotka, jak se válí po zemi a smíchy se popadá za břicho.
„Tys mi na to fakt skočila? Děcka, já jsem hodnej a naopak vám ještě splním 12 přání! Já vím, už je to trochu přežitek, ale tak znáte to. Drží se to ještě od dob starejch pohádek, jenže tehdá lidem stačily 3 přání, dneska už jsme museli navýšit kvóty a rozšířit sortiment. Není to jen tak, dělat vám dobře, když jste tak náročný a zhejčkaný!“
„Takže nás nezabiješ? Neroztaháš naše vnitřnosti po celý knihovně a ani nevymažeš naši existenci z podvědomí lidstva?“
„No neříkal jsem to, že jste náročný?“ rezignovaně zakroutí hlavou, „Obleč si košili, ty už nefoukej, simulante, a jdeme, nemám na vás celou noc!“
Hloupě otevřená ústa s uzarděním rychle zavírám, mrknu na Oresta, jak se cejtí a když vidím jeho nadšenou tvář, už neváhám, oblíkám pyžamo a následuju zakrslého skřítka do oddělení historické prózy.
„Tak obvykle začínáme tady, ale můžete si vybrat dle libosti. To jen aby to mělo nějakej historicky hodnotnej sled.“
Dvou tázavých dětských pohledů visících mu na rtu si zřejmě všimne až teď a klepne se pracičkou do čela.
„Pardon, já asi zapomněl vysvětli přesně, o co tu jde. Dnes je pátek 13. Pro tyhle dny máme speciální nabídku přání, která můžeme vyplnit. Většinou na běžný přání dáváme cenový limit, protože lidi jsou chamtivý, jenže vám nebylo, alespoň dle mýho soudu, ještě ani jednomu 18, takže vám stejně nic hodnotnýho přičarovat nemůžu. Ale máte štěstí, protože v tyhle magický dny je dáno, že přání mohou být obšírnější a komplikovanější, než ‚DVD přehrávač‘ nebo ‚nejnovější model kabrioletu‘. Už jsem tu dlouho nikoho neměl, to víte, lidi v dnešní době málo čtou, ale jak už jsem říkal, na ty pátky tady máme specialitku – provedu vás knižním světem, můžete si vybrat, jakých knih byste chtěli být součástí, jaké příběhy prožít, či jakou pohádkovou krajinu si prohlídnout. Jasně, že většinou děláme exkurze do země Pána prstenů, znáte to, krásná příroda, elfky, lesy, ale co se natočil film, ztratily tyhle procházky svou poezii. Není to, co to bejvalo. Každej má pokřivený vnímání kvůli Novozélandský krajině, přitom když to pan Tolkien psal, vysnil si sovu unikátní jedinečnou zemi, kterou nikde na světě nenajdete. Jen v jeho knížkách, představách a slovech. Teď, když tam někoho zavedeme, diví se a neustále se ptá – kde je ta hora, proč ty nory vypadají tak divně a jak to, že Frodo není vůbec podobnej Elijahu Woodovi? Zkrátka a dobře, nemám to rád. Jak se to zfilmuje, je to špatný. Lidi si udělaj jasnej obrázek a nepředstavujou si svou krajinu. V očích každýho je odlišná a jinak krásná. Filmy nám tu krásu berou, rozumíte?“ probodnul nás přísným pohledem a my, jak poslušní školáčci, zakývaly hlavami na znamení souhlasu. „Ale jestli tam mermomocí chcete, není to problém…“
Pána prstenů jsem nečetla a film jsem viděla, tak po tom dvakrát moc netoužím.
„Já bych osobně navrhoval Staré pověsti české, jestli teda chcete znát můj názor.“ Tázavě zvedná obočí Šotek. „Jirásek, to byl klasik panečku. A ty ženský tam – krev a mlíko!“
Historie není zrovna moje silná stránka, ale Orest nadšeně přikyvuje.
„Tak teda jo, ale jen na skok! Děják fakt k smrti nesnášim!“ opovržlivě odfrknu.
Skřítek se jen šibalsky usměje a luskne prsty. Jakoby odnikud se najednou zvednou oblaka dýmu, pokoj se plní hvězdami a kouřem, všechno se točí, ztrácím pevnou půdu pod nohama, závrať!
„Upálit! Upálit! Upálit!“ slyším z dálky hlasy rozlíceného davu. Konečně cítím pevnou půdu pod nohama a vedle mě se v zápětí ocitá jak Orestova rozčepýřená hlava, tak i Šotkovo drobounké tělíčko.
„Kde to jsme?“ šeptám skřítkovi tiše do ucha, protože se krčíme u stěny starého hradu a já nejsem schopna posoudit, co se to tu děje.
„V pověsti O Křesomyslu a Horymírovi. Právě se chystají odsoudit Horymíra k smrti.“
„Ale proč? Vždyť vypadá nevinně! Proč to ty lidé dělají?“ ptá se brácha a z jeho odpovědi dedukuju, že evidentně ignoruje povinnou četbu.
„Buď zticha a všechno zjistíš!“ uhodím na něj autoritativně.
„A oni nás vidí?“ táži se polohlasně.
„Jistě, mohou nás vidět, můžeš s nimi mluvit, můžeš jim i ublížit a oni tobě samozřejmě taky.“
„A můžu si pokecat s Libuší? Chci se jí zeptat…“ odmlčím se, protože je to trapný, říkat to týhle nadpřirozený bytosti. Ale proboha, ještě mi není patnáct, pusu jsem dala jen jednomu klukovi a ani se mi to nelíbilo. Slintal, měl rovnátka, z úst mu páchla ryba a byl menší než já. Musím se jí zeptat, jestli potkám prince na bílým koni. Jestli na mě taky někdo čeká. A kdy už to bude. Jsem skoro dospělá! Můj život je tak depresivní a prázdnej. Musím se jí, zeptat, jestli se líbím Petrovi z béčka. Šotkoj nic neřeknu, jen ať mě k ní přivede…
„Já ho zachráním!“ volá Orest, což je pro mě impuls k návratu do reality. To už si to ale bratříček štráduje k Horymírovi, alespoň dle ‚bujného oře‘ soudě.
„Vrať se! Oreste!“
„On se zbláznil! Co to dělá?!“ vříská Šotek.
Uháníme k němu, ale to už se jezdec rozjíždí a kůň se rozbíhá proti hradbám.
„Chyť se!“ natahuje ke mně Šotek ruku. V poslední chvíli se chytil koňského ocasu a teď za ním plápoláme jak mokrý handry. Celý nádvoří překvapeně kouká na ten výjev a ti, kterým to už došlo, se rozbíhají s kopím a burácí „Zastavte ho! Stůj! Nesmí nám utéct!“
Horymír se otáčí a všem přítomným jen ironicky zamává. Tohle v knížce určitě nebylo! Vtipálek. Ale co se stane teď? Je možný, že si to nepamatuju? Ne, co to udělal… co udělal… Kdybych tak víc poslouchala učitelku literatury. Přece se nechystá… Ne… to ne!
„Ááááááá“ křičíme sborově a pěkně z plných plic. Šemík zvedá přední odráží se a…
Hvězdy, prach, kouř, nevolnost, vlákna sešlapaného koberce v knihovně. Konečně.
„Blázníš?“ koulí Šotek oči na Oresta. „ Kdybych věděl, že to s váma bude takhle těžký, vůbec bych nevylejzal! To nemůžete jen němě přihlížet? Nasávat atmosféru, pozorovat dějiny a když už teda neznáte ty notoricky známý příběhy počkat, jak se děj vyvine sám, bez vašeho přičinění?!“
„No na mě nekoukej!“ bráním se a nenápadně ukazuju na bráchu, abych na něj svalila vinu dle zvyku z ranného dětství. Ten pošuk se ale usmívá jak měsíček na hnůj.
„To byla paráda! Lepší než kdejaký počítačový hry. Já chci další! Pojďte. Tohle je ten nejlepší den v mým životě!“
Ironie osudu? pomyslím si, ale nahlas radši neřeknu nic.
„Při představě, že bych vám měl vyplnit ještě jedenáct přání, mi běhá mráz po zádech. Ale je pravdou, že jsem vás s tím, co se vlastně uvnitř takového příběhu děje a jak se zachovat, moc neseznámil. Navrhuju zkusit to ještě jednou, tentokráte poněkud méně dramaticky, třeba k Libuši, jak si tady mladá slečna přála.“ máchne rukou v předpokládaném směru mé drobné bytůstky. „Tohle vám samozřejmě do přání počítat nebudu, byla to trochu i moje chyba, takže teď už s příkazy: Žádné rozepře s pohádkovými bytostmi, žádné ničení klasických zápletek a vytváření vlastního děje a především, žádné suvenýry! Jak by vypadala třeba taková Karkulka bez košíčku se svačinou pro babičku? Co by donesla tý chuděrce nemocný? Nebo bez červenýho kloboučku. Vždyť by ji ani nikdo nepoznal!“
„Ano, Šotku“ přisvědčíme sborově poslušnost a já už osnuju plány na setkání s Libuší.
„Uvidíme teda prosím Libuši, že jo?“ žadoním spěšně, protože Šotek se už připravuje k dalšímu lusknutí.
„Dle vašeho přání!“ lusk. Oblaka, hvězdy, mlha. Opět stejný scénář.
Pod nohama cítím pevnou zem, motá se mi hlava. Tohle literární cestování mi nedělá dobře.
„Dnes budu věštit z kávové sedliny“ pokřikuje Libuše na prostorný sál, „v úterý z lístků růže. Sežeň mi zítra , Alžběto, čerstvé rudé růže, ať na nich k ránu ještě září kapky rosy. Teď mi prosím přines šálek horké kávy. Uvidíme, co nás čeká.“
„Ta Libuše byla renesanční, co? Z čeho všeho ona neuměla vyčíst budoucnost!“ podivuju se nahlas nad jejím umem. „Myslíš, že se jí můžu a něco zeptat?“
„Bude-li ti ochotna odpovědět…“ odpoví mi naprosto neurčitě Šotek.
Opatrně vylézám zpoza sloupu a moje přítomnost věštkyni pohodlně rozloženou na velkém trůně evidentně příliš nepřekvapí.
„Již jsem tě očekávala!“ oznamuje mi, k mému upřímnému překvapení.
„Jak to? Vždyť ani já ještě před hodinou nevěděla, že by se podobná věc vůbec kdy mohla stát a ty jsi už věděla, že odrazím?“ nechápu.
„Zajisté. Myslíš, že jsem uznávanou věštkyní jen tak pro nic za nic? Ostatně pravděpodobně bych to vyslovila i kdybych tvůj příchod nečekala. Zvyšuje to důvěryhodnost v mé předpovědi!“ mrkne na mě s šibalským úsměvem.
„Chtěla jsem se tě zeptat..“
„Zadrž!“ nenechá mě ani dokončit větu. „Chceš vědět, jak dopadne vaše pouť, zajisté.“
„Ani ne…“
„Já si to myslela! Dorazíte šťastně zpět a vše bude v naprostém pořádku, jako dřív.“
„Ale tohle já nechci vědět. Chci...“
„Ne, počkej! Já to vím, jsem přece vědma. Chceš vědět, jak to bude s Prahou. Vidím město veliké, jehož sláva..“
„Slečno Libuše, nechte toho laskavě. Já chci vědět, jestli se líbím Petrovi z Béčka!?“
„Komu? Je to nějaký zemědělec? Řemeslník? Neznám ho, proč po mě chceš takové věci?“
„Vy o věštění vůbec nic nevíte, že ne?“ teď už jsem ale vážně naštvaná, zase zbytečná návštěva.
„Co si to dovoluješ? Já? Ooo! Stráže! Stráže! Odveďte tu drzou hloupou holku! Znevažuje mé vědění, za nímž chodí lidé z celého světa!“
Do dveří vráží stráže v železných brněních. „Ne, to si vykládáte špatně! Já jen chtěla vědět….“ Argumenty zanikají v dusotu těžkých bot Libušiných ochránců, táhnoucích mě ze sálu ven. „Pomóc! Šotku! Oreste! Pomozte mi!“
Prach. Hvězdy. Dým. Opět. „Měl jsem tě nechat víc vydusit. Takhle mluvit s Libuší! Božínku děti, proč já?? Proč já dostal na starost zrovna vás…?!“