Kniha mého srdce → Kniha na pokračování → Amatérská 12. kapitola

Autor

Libor Kabelka

Vzduchem to zajiskřilo a cosi mihotavého proletělo nad našimi hlavami.
Nebyl to Šotek, jak jsem si zprvu myslela, ale máma v těle světélkujícího přeludu.
„Co to slyším, Jaroslave?“ spustila na tátu.
„Ale já, já přeci…,“ koktal jako malej a zrudl, až jsem o něj dostala strach.
„To je jasný, ty jsi nás prodal, že je to tak?“ supěla máma.
„Tak dost!“ zařval otec jako tygr. Matka sebou překvapeně trhla a její zář znatelně pohasla.
„Já nikoho neprodal. A svojí vlastní rodinu už vůbec ne,“ trval na svém.
„Dobře tati, tak co se stalo?“ vložila jsem se do toho, protože bylo jasný, že tak úplně
bez viny nebude.
„A nemohli by jsme to dořešit doma? Mně se tady před tou ženskou špatně mluví,“ namítnul otec a nenápadně kývnul směrem k maceše ležící na podlaze.
„Tak jo, já už bych taky ráda domů. Teda jestli je to ještě náš domov,“ neodpustila jsem si štiplavou otázku a otec se káravě zamračil.
„Ale já nikam nejdu,“ postavila si hlavu máma. Těžko říct, jestli trucovala, nebo se jí role průsvitného přízraku tak zalíbila.
„No tak mami, něco jsi mi slíbila,“ domlouvala jsem jí.
„Řekni mi Natálko, proč bych se měla vracet do světa tam venku? Tak zlého a nespravedlivého. Do všech těch problémů, do intrik a podvodů? Do vztahu s tvým záletným otcem?“ při posledních slovech si dala ruce křížem a lehce vystrčila bradu, abychom všichni pochopili, že stávkuje.
„A co Orest a já? Co slib, který jsi mi dala? Co láska a odpovědnost a..a…“ došli mi argumenty. Naštěstí to máma vzdala a řekla větu, na kterou jsme všichni čekali.
„Dobrá, vrátíme se domů. Ale ještě nemáš vyhráno, Jaroslave,“ kynula otcovi výhružně prstem. Ale já věděla, že už jsme za vodou.

Vyskočili jsme z knihy rovnou do pokoje a mně se kapku ulevilo, protože dělat Popelku byla opravdu dřina srovnatelná s Barunkou v Babičce. Můj pocit úlevy ale netrval dlouho.Orest po mně z ničeho nic skočil a vzteky do mě tloukl pěstičkami.
„To si děláš srandu? Dvakrát za sebou ze mě udělat holku,“ křičel a nic platné nebyly moje omluvy, že za to nemůžu a nezabralo ani chlácholení, že v ráji byl přece sám za sebe. Nebýt zásahu mámy, asi by mě dal co proto.
Zbývalo jen dořešit problém s bytem, se kterým bylo něco v nepořádku, jen se nevědělo co.
Tiše jsme si sedli do půlkruhu kolem táty a napjatě poslouchali, co se stalo.

Otec si dramaticky odkašlal a pak ztuha a pomalu začal.
„Už je to pět let, co to všechno začalo. Bylo to tenkrát, když se u nás v práci povyšovalo a ředitel Janotka šel do důchodu. Přišel za mnou a povídá, Jaroslave, odcházím do důchodu a chtěl bych, aby to tady po mně převzal někdo schopný. Třeba jako ty. Úplně jsem zazářil a samým štěstím jsem mu slíbil hory a bohužel i doly. Jenže když jsem funkci převzal, přišel velký audit a zjistil, že ve firmě chybí půl milionu. Janotka mezitím umřel a všechno padlo na mě. Co čert nechtěl, nastrčil mi osud do cesty Renátu. Teda Majstrovičovou,“ otec se rychle opravil, protože matka sedící naproti v křesle znervózněla a začala klepat nohou do podlahy. Pak si usrkl ze šálku studené kávy, co stála na stolku v obýváku už od včerejška a pokračoval.
„Byla moc pěkná, to jo, ale já neměl vůbec zájem a přehlížel jsem ji, jak jen to šlo. Když ale přišla s nabídkou, že mi ty peníze půjčí, aby se všechno ututlalo, neodolal jsem. Ve chvíli, kdy jsem podepsal smlouvu, ve které jsem ručil naším bytem, mě měla v hrsti. To byl začátek mého konce,“ otec se odmlčel a matka zbledla. Oba vypadali na infarkt. Nakonec se otec vzchopil a vyprávěl dál.
„Pak se firma zvedla a začala vydělávat a já jednoho dne za Renátou přišel a nabídl jí splátku dluhu. Místo toho se jen zasmála a řekla, ale myšáčku, vždyť ty už jsi můj stejně jako ten byt, tak jakýpak vracení dluhu. A já vůl tomu zase uvěřil. No a pak jsem se zamiloval jako puberťák a zahodil všechny jistoty a budoucnost a vlastně i lásku, kterou mi nabízela vaše maminka“.
Orest jen koulel očima a z pusy mu úplně samovolně vyplulo: „Ty jsi ale pako, tati.“
A otec mu ani nevynadal ani ho netrestal pohlavkem, protože věděl že má pravdu.
Matka tiše plakala a brácha k tomu neměl daleko.
Jen já jsem se s takovým osudem nehodlala smířit.
„To tu chcete jen tak seděl, fňukat a čekat, až nám nějaká Majstrovičová rozvrátí rodinu a sebere byt?“ rozkřikla jsem se a do pokoje vešla babička.
„Ona přijde Renátka?“ zeptala se div u toho nešišlala. Otec nervózně vstal a vykázal ji z pokoje se slovy: „Řešíme něco moc důležitého a potřebujeme klid.“
To mě přesvědčilo o tom, že táta chce rodinu zachránit. Jen jsem nevěděla, jestli to chce i máma a už vůbec jsem netušila, jak se vylhat z té smlouvy o bytě. Bytem zavládlo ticho a beznaděj.
V tom jsme s Orestem jako na povel vyskočili na nohy a zvolali: „Šotek! Šotek nás zachrání.“ Bylo to jako telepatie, osvícení nebo co já vím.
Oba jsme se svých vlastních slov kapku lekli a čekali, co řekne ten druhý. Pak jsme si sedli vedle sebe na zem a se zkříženými prsty začali na střídačku předříkávat: „Já jsem Šotek… Šotek…Dej pozor…Na můj dotek…dotek.“
Pokojem to zajiskřilo a už tu byl.
Matka přestala natahovat a otec zvedl hlavu od podlahy, kam jí stočil studem.

Šotek si nás chvilku zkoumavě prohlížel a pak řekl opovržlivě: „Vy jste ale rodinka. Jeden si prohlíží sprosťárničky v časopisech místo, aby studoval,“ podíval se vyčítavě na Oresta. „Pak je tu mladá holka, co si pod tíhou komplexů pořád nalhává že není vůbec hezká,“ mrkl na mě. „No a rodiče, to je kapitolka sama pro sebe.“ Při posledních slovech se otec zakabonil a matka hlasitě zafňukala.
„Ale pomůžu Vám, protože vás mám ….,“ nedořekl, jakoby se za to styděl.
„Rád? Máš nás rád?“ radoval se Orest a Šotek, ač nerad, přikývl.
„Tak ukaž, kde máš tu smlouvu,“ vyzval otce a ten se překvapeně zašklebil poněvadž mu nejspíš vadilo, že mu takový pidižvík tyká. Asi by mu sklaplo, kdyby tušil kolik Šotkovi je.
„Jaroslave? Jestli chceš mít u mě alespoň malinkou šanci…,“ ozvala se matka a otec se rychle zvedl a šel hledat papír, znamenající naše bytí a nebytí.
Když se vrátil, položil jej na stůl před Šotka a čekal, co sním ten textařský kouzelník svede.
Než se však Šotek pustil do práce, šmátla po smlouvě matka a dychtivě četla každičký řádek.
Dočetla a nevěřícně zakroutila hlavou.
„Taková pitomost,“ utrousila, ale zároveň se na otce zlehka usmála a dala mu tak najevo, že mu věří a že to s ním chce ještě zkusit.
Šotek jí lejstra vytrhl z ruky a zavrčel: „S dovolením milostivá, mám tady nějakou práci.“
To nás s Orestem rozchechtalo.
„Klid prosím,“ okřikl nás a my zmlkli jako pěny.
Pak list pohladil a hned věděl, co je na něm napsáno. Trochu potměšile se usmál a když jej pohladil podruhé začali písmenka i slova v textu zběsile přeskakovat po papíře a věty se měnily doslova před očima.
Nikdo ani nedutal. Jen hodiny na stěně líně a bezstarostně tikaly svoje tik-tak, tik-tak. Jakmile bylo po všem, Šotek se vznesl až ke stropu a vítězoslavně prohlásil: „To není obyčejná šotkovina. To je skvost, veledílo.To je… všechno, co pro vás mohu udělat,“ utnul náhle svoji samochválu a zmizel dřív, než jsme mu stačili poděkovat.
Smlouva se změnila v panfled, v němž měl Jaroslav Švarc navrch v každém ohledu a Renáta Majstrovičová neměla jedinou šanci.
Zbývalo jediné. Donutit tu vyzáblou, bezcharakterní mrchu podepsat Šotkovo veledílo a
po srovnání dluhu vrátit naší rodině co její jest.

Byla sobota a naše rodina s napětím očekávala příchod Majstrovičové, původce i řešitele našeho trápení. Máma protentokrát požehnala tátovu setkání s Renátou, protože to bylo pro dobro věci a taky proto, že se táta zapřisahl na smrt svojí matky, že už mámu nikdy nepodvede.
Opustili jsme společně s Orestem byt a vydali se na okružní procházku městem spojenou s návštěvou cukrárny, abychom otcovo obchodně diplomatické jednání nerušili. Matka šla do knihovny a babička obrážela obchody s otcovými penězi, které jí dal se slovy, že každá sranda něco stojí.
Nedošli jsem ani na první křižovatku a můj zrak spočinul na papučích s bambulkami zdobící moje nohy.
„Do pr...kvančic,“ zaklela jsem nad svojí roztržitostí a mazala se domů přezout. Za dveřmi mě přivítaly boty Majstrovičové a otec se v obýváku právě pokoušel odrazit její milenecké vábení. Tichounce jako myška jsem proklouzla do pokojíku a skrze pootevřené dveře poslouchala, jak to všechno dopadne.
„Ale Jaroušku, od kdypak jsi taková netykavka?“ zkusila to znovu.
„Nechme toho! Dnes jsi tu kvůli něčemu jinému,“ zvýšil otec hlas, snad aby si dodal odvahu.
„Opravdu? A co máš na svém velkém štědrém srdci?“, zakňourala protivně, až to tahalo za uši.
Cosi plesklo. Znělo to jako facka. Ale od táty ? Takového gentlemana?
„Tak to jsi přehnal. Byli časy, kdy ti tohle nevadilo“, ječela.
„Promiň, jsem teď ve velkém stresu,“ omlouval se nuceně.
„Dobře, tak o co jde?“ přestala cukrovat a konečně přešla k věci.
„Chtěl bych ukončit tuhle věc,“ vysvětloval.
Bylo ticho, jen tu a tam zašustily listy prohlížených papírů.
„Co, co to je za podvod?“ vykoktala překvapeně.
„Co by. To je přece ta naše smlouva,“ kontroval otec.
Zase bylo ticho. Asi to četla znova a znova. Představovala jsem si, jak se u toho asi tváří .
„Tak tohle jsi podělal. Na tohle mě nedostaneš,“ procedila mezi zuby.
„Mám doma v trezoru originál a tohle…tohle je největší svinstvo, co jsem kdy viděla,“ řvala nepříčetně. O tom, kdo tohle svinstvo začal, asi nepřemýšlela.
„Dobře, sejdeme se zítra. A jestli chceš můžeme to ukončit“, řekla najednou smírně, ale otec mlčel.
„Zavolám“, štěkla ještě a pak následovalo hlasité bouchnutí dveří. Byla pryč.
Vyšla jsem ze svého úkrytu a zamířila k otci. Seděl na pohovce s hlavou v dlaních.
Sedla jsem si vedle něj a položila mu ruku na ramena.
„Tak to bychom měli,“ řekl suše.
„Neboj tati, něco se Šotkem vymyslíme,“ utěšovala jsem ho.
„Hm, chtělo by to rychle nebo nám udělá ze života peklo,“ povzdechl si a vytáhl z baru láhev slivovice.

Chvíli mi ještě trvalo než jsem si vzpomněla na chudáka Oresta stepujícího před domem.
Nesl nezdar naší společné akce celkem hrdinně. Jen trochu zbrunátněl a marně hledal po kapsách foukadlo, které už nějaký čas nepoužíval. Pak se vzchopil a se vztyčenou pěstičkou prohlásil: „Jen počkej, ty…ty Majstrovičová jedna.“
V duchu mě to rozesmálo, ale nepohnula jsem ani koutkem. Naopak jsem se ho snažila povzbudit.
„Neboj bratříčku, my tu potvoru dostaneme,“ řekla jsem aniž bych tušila jak.

Truchlivá nálada provázela celý zbytek dne.
Matka vzdychala v kuchyni, otec v ložnici a Orest v obýváku u televize.
Jen babička netušila co se děje a rozjařena nákupy pořádala ve svém pokoji soukromou módní přehlídku spojenou s ochutnávkou nekvalitních avšak velmi laciných vín.
Já se zavřela v pokojíčku a přemýšlela co s tím.Uzavřena ve změti vlastních myšlenek jsem si ani nevšimla Šotka, který se tiše zjevil v koutě a mlčky mě sledoval. Po chvíli jsem ho objevila a vylekaně sebou škubla.
„Jsi tu dlouho?“ zeptala jsem se překvapeně.
Odpověděl otázkou: „A je to podstatné? Proč si tady všichni lámete hlavu nad takovou pitomostí? Vždyť řešení je tak snadné,“ rozhodil rukama a v očích mu zazářily dva podivné plamínky.
Nechápala jsem.
„Co jsem ti říkal kdysi v knihovně?“ zeptal se a já pokrčila rameny.
„Chceš-li si přečíst něco pořádného, musíš si to napsat sama. A co když to platí i obráceně? Co když chceš prožít něco pořádného, musíš si to prvně napsat?“ očka mu zablikala, ale já byla totálně natvrdlá.
„Napadlo tě, že kniha je bránou poznání a může člověku změnit život? Co kdybys ale tou bránou někoho nechala projít a pak od té brány zahodila klíč?“ pokračoval a mně začalo svítat.
„Myslíš jako, že by jsme poslali Majstrovičovou do knížky a už jí nepustily ven?“ vyvalila jsem na něj oči.
„Chytrá holka, pochopila. Jen to trvalo kapánek dýl,“ posmíval se.
„No jo, ale co když vyleze někde jinde jinou knihou,“ namítla jsem.
„To je právě ten fígl. Ta kniha musí být jen jedna. Jedinečný originál,“ skřehotal a úplně se rozohnil, jakou měl radost.
„Ty brďo. Co kdybych použila svůj příběh o Antoinovi? Mohlo by to stačit?“ přemýšlela jsem nahlas.
„Jen si to představ. Vychrtlá Majstrovičová bloudí nekonečnou pouští a cesta zpátky už není,“ řehtal se Šotek a znělo to ďábelsky.
Ano, byla to ďábelská lest, ale já ji hodlala uskutečnit stůj co stůj. Vždyť šlo o mojí, vlastně o naší rodinu.
Celou noc jsme spolu s Orestem dumali nad tím, jak tu mrchu donutit, aby se začetla alespoň do jednoho jediného řádku mého příběhu. Nakonec ve tři ráno Orest prohlásil: „Už to mám…“

V neděli odpoledne k nám zavolala Majstrovičová a ve vzrušeném telefonátu otci sdělila, že se s ním chce sejít v kanceláři a ať s sebou vezme dekret na náš byt. Ač nerad vložil otec dekret do desek, desky do aktovky a chystal se vyrazit na schůzku, na níž by za normálních okolností nikdy nešel.

„Teď nebo nikdy,“ zavelel Orest a rozjel akci na jejímž konci měl být konec všech problémů.
Než se otec oblékl, seběhl dolů před dům a vypustil jedno kolo u našeho auta. Pak se schoval za popelnice a číhal na otce, který po zjištění defektu nadával tak hlasitě, že jsme ho s matkou slyšely až do našeho bytu ve třetím patře. Nakonec položil aktovku na sedadlo spolujezdce a jal se kolo měnit. Na to ale čekal ukrytý Orest. Rychle sáhl po aktovce a jakmile jí měl, dal mi signál a já mávla na taxík. Ve chvíli, kdy otec měnil prázdné kolo za rezervu, jsme se už blížili k jeho kanceláři a dolaďovali naši akci, kterou jsme nazvali „Jak chytit Renátu“.
Kupodivu to šlo snadněji, než jsme mysleli.
Majstrovičová se sice prvně divila, proč táta poslal místo sebe zrovna nás děti, ale tolik dychtila po našem bytě, že to nakonec přešla slovy: „Je to prostě srab“ a otevřela tátovu aktovku. Tam na ní číhala místo dekretu moje miniknížečka.
„Co to je?“ zavrčela nabroušeně a začetla se do prvních řádků příběhu.
To byla Šotkova chvíle. Jen se tiše zasmál a než se Majstrovičová stačila vzpamatovat, už letěla do Samarské pouště za Antoinem. Sotva zmizela, listy samovolně padly k zemi. Na nic jsem nečekala a rychle po nich skočila.
Pak jsem se svou knihou přistoupila ke skartovačce a se slovy : „Sbohem Renátko, sbohem“, změnila svoje minidílno v hromádku bílých proužků. Ani jsme se s Orestem nemohli pořádně radovat s úspěchu naší mise, protože před kanceláří tátovy firmy zastavilo naše auto a my se kvapem vytratili.

Když se otec vrátil celý popletený domů, strašlivě se divil, proč Majstrovičová nepřišla na schůzku, když ji sama chtěla a už vůbec nechápal, jak se doma ocitla aktovka s dekretem na byt, kterou osobně odnesl do auta.

Přešel týden a pak i měsíc a pátrání po zmizelé Majstrovičové pomalu utichalo.
Zasedli jsme k večeři a spokojeně vychutnávali rodinnou pohodu, která se k nám zase po čase vrátila. Jen Orest se na své židli pořád ošíval a vrtěl a nakonec to už nevydržel a řekl: „Co kdyby jsme si společně někam vyrazili? Už jsme dlouho nebyli v žádný knížce,“ žadonil.
Otec a matka nebyli proti, jen mě se to moc nezdálo.
Po chvíli jsem neochotně souhlasila a Orest vytáhl zpod stolu malou knihu a položil ji na stůl.
„Ty zrádče,“ vykřikla jsem. Na obalu se na mě zubilo pět kluků a já přemýšlela, jestli bude horší být Červenáčkem nebo Rychlonožkou.