Amatérská 9. kapitola
Autor
Libor Kabelka
Byla neděle a i když jsem měla spousty restů do školy na rozdíl od Oresta jsem po týdenní pracovní kůře na zámku a v podzámčí ležela a spala jako Šípková Růženka.
Vstala jsem až před obědem a zpitomělá spánkem a návštěvou několika knih tupě zírala kolem sebe. Trvalo dlouho něž se má mysl vzpamatovala. Orest dopsal svůj elaborát do školy a vychloubačně mi ho předložil k nahlédnutí.
„A kdybys po mě náhodou něco nepřečetla nezapomeň, že za to můžeš ty!“, řekl nabroušeným tónem a myslel tím ztrátu všech těžce vydobytých vymožeností utopených v návratu na Samarskou poušť.Kajícně jsem se chytila za hlavu.
Pak jsem si ale uvědomila že mi Orest nemá co vyčítat , protože na tomhle průšvihu nesl stejnou vinu jako já. Chtěl do „Šotkovi“ knihy s Harrym a Frodem a jaksi zapomněl že součástí týhle slátaniny bylo i mé dílko o setkání s Antoinem.
„Nech toho bráška a radši poraď jak z toho ven“, řekla jsem smírně a on se zamyšleně zatočil dokolečka na naší společné kolečkové židli.
Po chvíli pokrčil ramena a s očekávanou samozřejmostí to zase všechno nechal na mě.
Byt byl prázdný a tichý a to mi připadalo více než podezřelé. „Počkat, v neděli po ránu se táta už léta neholil“, řekla jsem nahlas a zašklebila se až se Orest lekl.
Zašla jsem do koupelny abych dopřála svému tělu trochu ranní , spíše skoro polední, hygieny. Za dveřmi na mě čekala bomba v podobě směsice pánského i dámského parfému, laku na vlasy a kolínské. Málem mě ten puch srazil k zemi. Pootevřela jsem okénko ventilace a šla raději do kuchyně vyzvědět od babičky co je nového.
„Nic nevím nikdo se mi nesvěřuje“, řekla uraženě a to jsem stačila říct jenom: „Babi prosím tě…“
K obědu byli vajíčka s knedlíkem a okurkou a já zuřila, protože jsem myslela, že jsem téhle u mě velmi neoblíbené krmi unikla. Naopak Orestes se cpal jak pitomej a mlaskal až mi to přišlo k smíchu. Když se babička nedívala shrnula jsem mu do talíře i svoji míchanici a s nafouklými tvářemi předstírala, že právě dojídám.
„Měla jsi dost? Nechceš přidat?“, zeptala se překvapeně babička a já musela dohrát svoji etudu až dokonce a měla jsem co dělat, aby mi na talíři nepřibyla další naběračka s přesoleným lepkavým fujtajblem.
Jakmile mě babička propustila od stolu na nic už jsem nečekala a vyběhla ven ve snaze zjistit kam a proč zmizeli moji drazí rodičové. Chtěla jsem přijít na to co bude dál s naší rozvrácenou a teď za nejasných okolností poslepovanou rodinou. Taky jsem měla neblahé tušení, že v tom má zase prsty Šotek.
Po chvíli marného bloudění ulicemi jsem zamířila do cukrárny kousek od máminy knihovny v Řeznické a tam u poháru zmrzliny přemítala kam ještě zajít. Byla jsem od toho lítání uhnaná až se mi při první lžičce té mražené lahody orosili brejle. Když se znovu odmlžili stál před mým stolkem se zmrzlinou černovlasý klučina asi tak starý jako já a po očku si mě prohlížel. Pak se trochu zmateně rozhlédl kolem, snad aby se ujistil, že jinde místo nenajde a tichým stydlivým hlasem se zeptal: „Ahoj, máš tu místo?“
Trochu mě překvapilo, že mi tyknul, ale docela se mi líbil a tak jsem z toho nedělala aféru a kývla, že si může přisednout.
Mlčky s lehkým cinknutím položil svůj talířek s čokoládovým dortem na stůl a hned vedle malou knížku s bílým přebalem. Potom se usadil a než se pustil do toho voňavého slaďoučkého dortu, který si tu taky ráda dávám, podal mi svoji trochu studenou ruku a špitl: „Jsem Karel, ale říkají mi Kája“.
„Jako Kája Mařík?“, zažertovala jsem , ale bez většího úspěchu.
„Já jsem Natálie a občas mi říkají….Naty. Já vím“, přerušil mě a já zůstala ohromeně zírat.
„Znám tě s knihovny. Tvoje máma tam dělá, ne?“, řekl aniž by ve svém hlase projevil jakoukoliv náklonnost.
Zato ve mně to začínalo jiskřit a když jsem si odmyslela ty jeho strašný plachťáky, který mu na hlavě příroda nadělila, přitahoval mě jako magnet.
„To je zajímavý, že jsem tě tam ještě nikdy nepotkala. Škoda, docela se mi …sympatický“, zakoktala jsem a zrudla studem.
„Taky se mi líbíš“, vyhrkl a jeho tváře se zbarvili do červena jako ty moje.
Začala jsem se chechtat, abych prolomila tu hloupou chvíli a Kája se rychle přidal.
Povídal o tom jak žije sám se svojí matkou na kraji Prahy, jak se bojí trapasů, které přináší ty jeho velké uši a jak miluje knihy, které mu přinášejí poznání i útěchu.
„Je to jako v tom filmu Hvězdná brána. Otevřeš knihu, začteš se a jsi někde jinde s někým jiným. Můžeš prožít tisíc životů, poznat tisíce lidí a přitom si zvolit zda to chceš prožít nebo ne. Stačí jen zavřít knihu a jsi zpátky v tomhle světě“.
Mluvil a já poslouchala. Hltala jsem každé jeho slovo a topila se v jeho modrých očích, které na mě laškovně koukali a mrkali.
Zapomněla jsem na rodiče, na Oresta i na zmrzlinový pohár na stole přede mnou. Po chvíli zbyla s poháru jen bílá smetanová polévka. Jen mastná oka na povrchu chyběla. Svět kolem splynul a byl tu jen on a já.
„A co čteš ty, Natálko?“, řekl svými malými růžovými rty a pohladil mi ruku.
„Já, já čtu všechno“, vykoktala jsem.
„Teď naposledy Babičku, Saturnina, Máj, Pána prstenů, Harryho Pottera….“, sypala jsem z rukávu a Kája jen zíral.
„Počkej, ale to je spousta knížek a žádný dvoustránkový leporela“, divil se.
„Já čtu ráda a vidím to stejně jako ty. Taky ráda utíkám do jiných světů“, řekla jsem a sundala si brejle, snad proto abych zkusila jestli se mu taky alespoň trochu líbím. Zabralo to usmál se a hned řekl: „Takhle ti to sluší mnohem víc“.
„Já vím, ale na čočky jsem alergická a na čočku vlastně taky“, zlehčila jsem to a oba jsme se zase rozhihňali.
„Koukám, že ti ta zmrzka asi moc nejede“, ukázal prstem na skleněný pohár s roztátou zmrzlinou.
„To ne, je výborná, ale ty tak hezky povídáš, že jsem na ní dočista zapomněla“.
„Nevadí, tak si vem můj dort, je skvělej“, posunul ke mně svůj talířek a než jsem stačila protestovat objednal u servírky další dort pro sebe a navrch dvě limči.
„A o čem je tahle knížka?“, zeptala jsem se a ruku položila na sněhově bílý obal knihy kterou si přinesl k mému stolu.
„To je krásná kniha plná lásky a porozumění. Je sice pro starší, ale mě se moc líbí. Úplně mi mluví z duše. Je to o hledání správné partnerky a o tom co je potřeba udělat , aby byl člověk šťastný“, rozplýval se a podal mi knížečku s modrofialovým obrázkem na přebalu.
„Richard Bach, Most přes navždy“, přečetla jsem nahlas.
„Bach, Bach…to mi něco říká“, zamyslela jsem se.
„Možná znáš Iluze, Jonathan Livingston Racek a další“, zablikal očima.
Neříkalo mi to zhola nic. Pokrčila jsem ramena a četla na přebalu: „Tato kniha je příběhem o rytíři, který umíral, a princezně, která mu zachránila život. Je to příběh o kráse a netvorech, o kouzlech a pevnostech, o silách smrti, které jsou zdánlivé, a silách života, které jsou skutečné. Je to vyprávění o jednom dobrodružství, které je podle mě v každé době tím nejdůležitějším", R.D.Bach.
V tu chvíli jsem zatoužila dozvědět se víc a v hlavě mi uvízla myšlenka zda tohohle človíčka, který se zdál tak milý a přitažlivý zasvětit do mého a Orestova tajemství se Šotkem.
„Tak tady to je, jeden dortík“ zaslechla jsem nad hlavou a na stůl přistál druhý talířek s dortem a dvě koly.
Kája poděkoval a nabídl mi velkoryse knihu.
„Jestli chceš půjčím ti ji domů. Musíš jí ale číst pomalu a v naprostém klidu. Jinak její kouzlo nepřijde“, pronesl tajuplně a já se v tu chvíli rozhodla.
„Mám jedno tajemství a ráda bych tě do něj zasvětila“, zašeptala jsem a on instinktivně přistrčil hlavu až k mé.
„A není to protizákonný?“, zašeptal bojácně.
„Ale kdepak ty hlupáčku“, smála jsem se.
„Musíš mi ale věřit a nesmíš se bát. Rozumíš?“
Trochu zaváhal ale po chvíli kývl.
Byl to risk, který nemusel vyjít. Byla to bláznivá touha poznání, kterou jsem ještě nikdy nezažila.
Chytla jsem Káju za ruku a řekla: „Opakuj po mě a neboj se, všechno dobře dopadne“.
Zakoulel očima a lehce mi stiskl pravačku.
„Já jsem šotek, šotek, dej si pozor na můj dotek…“ předříkávala jsem a Kája poslušně opakoval.
Cukrárna potemněla a lustry zavěšené nad stoly zběsile zablikali. Pak uličkou mezi stoly proletěla modře svítící koule a po třech malých kolech obkroužených nad naším stolem se objevil Šotek.
Kája zalezl pod stůl a jeho oči zírající těsně nad deskou stolu se nestačili divit.
„Vylez, ty hrdino“, řekla jsem a ukázala mu, že se není čeho bát.
Trochu ustrašeně se zvedl a dost nejistě řekl: „Vždyť já se přece nebojím“.
„Ale, ale koho pak sis to vzala na pomoc?“, zaskřehotal Šotek a píchl Káju prstem do ramene. „Jauvajs“, reagoval podrážděně a vztekle se po Šotkovi ohnal.
„Nech toho Šotku“, křikla jsem.
„Myslím, že jsi toho zkazil už dost a něco mi s Orestem dlužíš“, řekla jsem přísně.
„Dlužím? To je mi novinka“, posmíval se.
„Orest? Kdo je Orest?“, zeptal se Kája nechápavě.
„To je můj bráška. Pak ti to vysvětlím“, rozhodila jsem ruce snad aby se nezlobil.
„Víš jistě, že chceš jít do týhle knížky? Je spíš pro dospělé“, zeptal se skřet, ale já už byla rozhodnutá.
„Chci! Je v tom problém?“, zamračila jsem se.
„Kdepak Natálie. Ty máš přání a já je plním“, řekl Šotek a sedl si doprostřed stolu s nedojedenými dorty.
„Nezapomeň že s knihy se nemusíš vrátit lehce a hlavně že můžeš změnit všechno co jsi tady zažila“, poučoval.
„To už vím moc dobře“, zašklebila jsem se s myšlenkou nad ztrátou vlastního pokoje, počítače i plakátů na zdech.
„Jak do knížky už víš, takže…“, tleskl Šotek do svých dlaní až jsme se s Kájou lekli a začal se potměšile chechtat.
„A co když se nevrátíme, co když se něco stane, co když…“, koktal kája.
„Věř mi prosím“, šeptla jsem a chytila ho znovu za ruku.
Zmlkl a nechal se vést. Otevřeli jsme knihu někde uprostřed a naklonili se nad popsanými stránkami.
Svět se zatočil a my padali do propasti snového světa Richarda Bacha.
Seděla jsem v malém letadle se svým novým přítelem po boku a pod námi zuřilo rozbouřené moře. Letadlo padalo a stoupalo a já se bála.
„Neboj se Leslie, všechno dobře dopadne“, oslovil mě Kája a usmál se, aby mi dodal odvahy.
„Leslie?“, zeptala jsem se udiveně.
„Ano, ty jsi Leslie Parrishová a já Richard Bach. Za okamžik navštívíme svoji minulost. A za pár let budeme manželé“, vysvětloval a já se uklidnila.
Než jsem se nadála stáli jsme v hale malého hotelu.
Richard mě obejmul a políbil. Dlouze a vášnivě.
Byla jsem zmatená ale odhodlaná splnit svoji misi v knize, které jsem vůbec nerozuměla.
Nevěděla jsem proč tu jsem ani co se po mě žádá, ale cosi mě hnalo dál a já šla.
Podruhé ve svém životě jsem se setkala sama ze sebou. Podruhé v životě jsem sama sobě vysvětlovala co musím udělat, aby se něco stalo tak jak má.
Když jsem opustila pokoj a vrátila se ke svému hrdinovi Richardovi, spadla ze mě zvláštní tíha.
Letadlo se znovu vzneslo a já nevěděla, že až se vrátím zpátky domů bude všechno jinak.
Proletěli jsme černou dírou zpátky do reality a ocitli se v cukrárně nad nedojedenými dorty.
Kája seděl na židli vedle mě a křečovitě mi svíral ruku.
„Ty brďo, tak to byl sešup“, vyklouzlo mu s pootevřených úst.
„To až budu vyprávět klukům..“, zasnil se.
„Nebudeš Kájo“, připomněla jsem mu, že je to tajemství, které se nesmí vyzradit.
„Tak končíme mládeži“, řekla jízlivě až doteď příjemná servírka a vypsala účet na 140 korun.
Kája světácky zaplatil a vzal mě za ruku.
Hořela jsem štěstím a vyšla ven na ulici, která pomalu zhasínala. Chvíli jsme se procházeli a mluvili o dnešním zážitku. Když padla tma doprovodil mě můj nový přítel až k našemu domu a rozloučil se vášnivým polibkem.
Stoupala jsem pomalu ke dveřím našeho bytu a netušila co mě tam čeká.