Amatérská 9. kapitola
Autor
Jakub Sláma
Zadumaně jsem koukala dál do zdi, a asi na mě musel být opravdu pěkný pohled. V ten moment jsem musela vypadat děsně inteligentně.
„Co na tý zdi proboha vidíš?“ zeptal se mě přidrzle Orest.
„Víš, že ani nevím?“ prohlásila jsem rezignovaně. Asi bych měla být ráda, že už je všechno téměř v normálu, ve starých kolejích, ale mě to prostě tak nějak netěšilo.
Připadala jsem si po tom všem tak nějak divně, nevím, jak to popsat.
„Snídaně!“ ozval se babiččin hlas z kuchyně. Jelikož byla neděle, všichni jsme byli pohromadě doma, ale nevím, jestli to bylo dobře, nebo špatně.
Obávala jsem se, že zase držíme tichou domácnost. Ale mé obavy se ztratily, když jsem vešla, samozřejmě následována Orestem, do kuchyně. Táta seděl u stolu a cpal se vločkovou kaší, zatímco máma si mazala rohlík s máslem. O něčem se vesele bavili, a vypadalo to tedy, že už zakopali válečnou sekeru. Asi ji zakopali radši pořádně hluboko, když jim to včera tak trvalo, pomyslela jsem si a ušklíbla se v duchu. Zatímco jsem přemýšlela, nekoukala jsem se, kam jdu, a narazila jsem nohou do židle. Auuuu, zavyla jsem sama pro sebe bolestí, protože jsem se trefila do místa, pod které mi vždycky babka pracně cpala pytlík s hráchem.
Nenápadně jsem si sedla ke stolu a Orestes se chopil židle po mé levici. Mlčky jsme snídali a já tušila, že dnešní den zažijeme buď venku jako včera, nebo doma, ale bez mámy a bez táty. Ti se určitě někam zdekujou. Nenápadně jsem střelila očima po tátovi, a hned jsem si všimla, že na jeho oholené tváři je několik škrábanců od žiletky. Asi od žiletky. Máma by mu takové asi neudělala. Dost mě t udivilo, protože táta byl v holení veterán, holil se už dost dlouho na to, aby teď přišel se škrábanci od holení. Když se holil, musely se mu asi klepat ruce. Takže byl pravděpodobně naštvanej. A to už to vypadalo tak nadějně, že se naši konečně usmíří. Teď snad přešli na taktiku jisté úcty vůči sobě kombinovanou s jistou vzájemnou ignorací.
Po snídani, při které se táta několikrát zakuckal, a babička mu musela dát herdu do zad, jsme s Orestem pomohli babičce sklidit ze stolu, a následně nám babička sdělila, že by potřebovala, abychom jí pomohli s velký nákupem.
„Já půjdu taky, potřebuju si něco zařídit!“ pravil táta s výrazem naprostého zoufalství v očích.
„Nene! Ty zůstaneš doma!“ odsekla mu babička, jejíž obličej jasně říkal: Co – sis – navařil, to – si – sám – sněz!
Táta se na mě zklamaně usmál a odebral se do ložnice. Co udělala máma jsem už nikdy nezjistila, ani nezjistím, protože babička nás se skvělým postřehem nastrkala do předsíně, a vykopla nás ze dveří na chodbu bytového domu.
Hned nato se vysoukala za námi v těch svých příšerně černých hrozných šatech. Neměla jsem však tu odvahu jí říct, jak vypadá hrozně, když si k tomu modelu přidala černé rukavičky, na nichž byla, jak jinak, než černá, krajka. S pohoršením jsem na naši černou vdovu a hned nato jsem se raději začal koukat z okna.
Hned jak jsme dopajdali (normálně bych řekla sešli, ale to, co na schodišti předvedla babička, se tak vážně nazvat nedalo) ze schodů a vyšli na ulici, udeřilo mě do očí slunce.
Celý den by byl krásný, nebýt toho, že se po nás, teda hlavně po babičce, ohlížela hromada lidí. To už jsme si rovnou mohli vzít transparenty: „ČERNÁ JE DOBRÁ!“, „NAKUPUJTE VE SCHARZDURCHSWARZU! KE KAŽDÉMU KUSU OBLEČENÍ, KTERÉ KOUPÍTE, DOSTANETE ČERNÉ RUAKVIČKY S KRAJKOU ZDARMA!“, „KDO NENOSÍ FUNUS FASION, NENÍ ČECH!“, a nebo taky: „FUNUSFASHION JE NEJLEPŠÍ!“, nebo jak s oblibou říká babička, nejlepčejší. Ani bych se nedivila, že babička je schopná nás k tomu donutit a ještě nám na obličeje napatlat saze. To jsem ale raději hned vypudila z hlavy.
Celý nákup neměl chybu. Nejdřív se asi půl hodiny babička bavila s mladým zelinářem, kterému o očividně bylo děsně příjemné. Když už mu asi po dvacáté babička vtloukala do hlavy, jak by mu slušelo černé pončo, vymluvil se na nával zákazníků (kteří bylo zrovna v obchodě čtyři – babička, já, Orestes a nějaký starší pán), a odešel kamsi do skladu.
Pokračovali jsme do velkého nákupního centra, kde jsme se zdrželi asi hodinu a tři čtvrtě, protože babička začala vzpomínat, jak bylo kdysi všechno děsně levný, potom se nějak dostala k dědovi a u pomerančů se rozbrečela, protože je prý dědeček miloval.
Když jsme se konečně dokodrcali k pokladně, babička měla rozevláté vlasy z toho, jak pobíhala mezi regály, a nemohla si vybrat, jaký druh mýdla si vybere – přitom mýdel má doma tučnou zásobu, a zarudlé oči, prodavačka si nás udiveně prohlížela, jako kdybychom spadli z Venuše, a Orestes přímo z Marsu.
Potom jsem se zděsila, protože babička nám oznámila, že ještě jdeme na skok do jejího milovaného butiku, protože si tam při páteční návštěvě zapomněla hrací karty, které tam hrála s svou kamarádkou Martou Šílenou. Marta – to byl taky případ. Běžně chodila v něčem, co připomínalo rubáš pro mrtvoly a mělo to hrozně moc krajky, a k tomu ty její kozačky. Sem tam si nasadila čepec z mě neznámého materiálu, náušnice, které vypadaly jak veliké, zářivě oranžové, přerostlé ředkvičky. Když si k tomu nasadila ještě ty své megabrýle, které měla dost nakřivo, vzbuzovala ve mně dojem přerostlé masařky.
Když jsme se konečně dostali domů, celí unavení s rozbolavělýma nohama, hned mi došlo, že máma se někam chystá, a nemohlo mi uniknout, že táta taky. Teď šlo o to, jestli se tam chystají společně, nebo zvlášť. Nad tím jsem raději nepřemýšlela, a celá zmožená jsem se odplazila do mého a Orestova pokoje. Padla jsem na postel jako zabitá, péra v madraci pode mnou jako obvykle nepříjemně a táhle zaúpěla, ale rozhodně jsem neměla v plánu spát.
Koukala jsem do stropu a přemýšlela. Jak by to teď asi vypadalo, kdybychom nikdy nepotkali Šotka? Co by bylo jiné? Asi bych byla ochuzená o pár zážitků a nově nabytých vědomostí, ale to mě tak moc nevadilo. Šotek mi v postatě taky nevadil. Spíš mě štvala Majstrovičová a Karel Jaroš. Kdyby ale nebylo jich, vlastně bych nikdy já, ani Orest nepotkali Šotka. Alespoň jednu světlou stránku by to teda mělo.
Když jsem se po chvíli – tedy asi po dvou hodinách – vyloudala zase do kuchyně, babička mi oznámila, že matka s otcem šli spolu ven, a že Orestes šel prý se psem.
„Babi, ale vždyť mi psa nemáme!“ pravila jsem užasle, a hleděla jsem na ni jak na blázna.
Pak jsem se taky dozvěděla, že na oběd přijde Martička a zdrž se až do večera.
„Nemáš nějaký drobný, babi?“ zeptala jsem se okamžitě nesměle a nastavila jsem dlaň.
Babička mi nato vytřepala na ruku pár dvoukorun, pětikorun, a myslím, že dokonce i jednu dvacku, a když jsem se na ni za dnešek už poněkolikáté podívala jak na blázna, rezignovaně vyndala z peněženky dvě stovky a téměř je po mě vzteky hodila. Já se vítězoslavně usmála a vyběhla na chodbu.
Kam asi ten prevít Oresťáckej šel?! Jak to, že na mě nepočkal, nebo mi nic neřekl?! Hned jak jsem naštvaně vyběhla z bytovky, můj vztek upadl, protože jsem do Oresta málem narazila.
„Kde se flákáš?“ zeptal se nevinně. „Já už tady na tebe čekám bůhvíjak dlouho!“
„Tak tos mi nic nemohl říct?“
„Já myslel, že ti dojde, že je doma najednou nějaký ticho. Máš nějaký peníze?“ prohodil jen tak mimo řečí naoko.
„Jo, dvoustovku a pak nějaký drobný.“
„Tak to je fajn, já mám stovku,“ usmál se Orestes, a ukázal mi jasně zelenou bankovku.
„Co podnikneme?“ zeptala jsem se tedy hned.
„Co třeba zajít si něco koupit, pak se třeba kouknout do kina a pak to hodit courákem na hřiště?“ navrhl můj geniální bratr.
„No, zkusit bychom to mohli,“ mrkla jsem na něj.
Když jsme se pak večer vrátili domů, uvítala nás babička a ta její kamarádka.
Proto jsme neváhali a hned zamířili do svého pokoje. Jelikož už bylo celkem pozdě, divila jsem se, že naši nejsou stále doma.
Lehla jsem si na postel, a sotva Orestes odešel do koupelny, převlékla jsem se, abych ho pak následovala.
Po večerní očistě jsem ulehla do postele a otevřela knížku, abych si chvíli četla.
„Zhasni už a pojď spát,“ zabručel už polospící Orestes a zhasl lampičku u své postele.
„Co furt máš? To jako musíš pořád chodit tak brzo spát?“ začala jsem brblat, když vtom do pokoje vtrhla babička, značně voněla třešňovicí. Nebo spíš smrděla.
„Chcete říct, miláčci, pohádku na dobrou noc?“ pravila bujaře a cenila na nás protézu.
„Ne, to je v pohodě babi!“ zavrčela jsem falešným tónem.
„Tss... To je dneska mládež!“ zahučela babička a zabouchla dveře.
„Ta to nějak přehnala, co myslíš?“ zazubil se na mě Orestes.
„Nekoukneme se někam?“ nadhodila jsem.
„A kam by ses chtěla jako koukat?“ dělat Orest naoko hloupého. „Na záchod?“ dodals úsměvem na tváři.
„Ha, ha, ha. Kam asi?!“ obořila jsem se na něj.
„Mě je to úplně jedno, hlavně už pojď spát!“
„A jak asi mám jít spát, když chci jít do nějaký knížky?!“
„Jdi si kam chceš, hlavně zhasni!“
„Jak myslíš!“ zařvala jsem. „Jsi si chrápat!“ dodala jsem ještě, popadla svou knihu, vypadla z pokoje po babiččině způsobu a uchýlila se do koupelny.
Sedla jsem si na okraj vany a zkoumala jsem rozečtenou knihu: „Leo Rosten: Pan K*A*P*L*A*N má stále třídu R*Á*D“ hlásal název knihy. Už několikrát jsem se u ní pěkně zasmála, tak proč se tam nepodívat?
Sednout si do třídy a poslouchat připomínky pana H*Y*M*A*N*A K*A*P*L*A*N*A, smích Nathana P. Nathana, snahu profesora Parkhilla naučit „studenty“ večerní školy mluvnici a pravopis, a mlaskání slečny Goldbergové, která neustále konzumovala žužu a bonbóny.
Rozhodla jsem se přivolat Šotka, který se v cuku letu objevil.
„Aha, aha, pan Kaplan!“ usmál se, a já zase spatřila tu modrou záři, která zářila jakoby ze mě a zároveň z knihy, kterou jsem svírala v rukou.
A vtom jsem seděla ve třetí lavici u okna v jakési třídě. Kolem mne byli samí dospělí. Já instinktivně pohlédla doprostřed první řady, kde samozřejmě seděl pan.... Kaplan. Na židli vedle mě pochrupoval nějaký mladík, a když jsem do něj šťouchla loktem, s úlekem jsem zjistila, že je to můj drahý bratr.
„Slečno Schwarzová, zase pozdě? Pane Schwarzi, už zase spíte?“ ozval se náhle přísný hlas profesora Parkhilla.
„Sečna Vajcová přišla po zdi!“ ozval se náhle z první řady hlas pana Kaplana.
„Pane Kaplane! Přišla pozdě, ne po zdi!“ zařval profesor Parkhill, ldyž vtom zazvonilo na přestávku, a všichni vyběhli ze třídy ven.