Amatérská 8. kapitola

Úvod » Kniha na pokračování

Autor

Eva Korytářová

„Já se snad zblázním!" Můj výkřik se nesl knihovnou, máma i Orest na mě udiveně civěli, táta se jen převalil na druhou stranu. Máma se na tátu podívala vyčítavým pohledem a řekla: „Víš drahoušku, to se prostě stává, že si rodiče nemají co říct a tak.“ Trochu se začervenala, bylo na ní poznat, že je jí to velmi trapné. Orest na mě pořád vykuleně koukal a začal si mnou oči. Vůbec nechápal, o co jde.
„Máma tátu podvádí se slizounem Karlem“ oznámila jsem mu suše. Máma se rozbrečela a začala kňourat: „Ale táta si za to opravdu muže sám, Oreste. A teď byla řada na mě!“
Bylo na ní poznat, že ani sama svým slovům nevěří. Tátu pořád měla no řekněme - ráda - a to s tou Majstrovičovou ji dostalo na kolena. Sama už jsem nevěděla, co je pravda, a co sen. Realita, kterou jsme poprvé opustili, byla plná hysterických scén, hádek, ale alespoň jsem ji chápala. Ale od té doby, co jsem nabourala svým jednáním naši starou dobrou realitu, jsem ztracená.
Pokynula jsem Orestovi, aby nechal mámu vyplakat na vypelichaném křesle vedle hororové literatury a šel raději za mnou. Orest mě slepě následoval k největšímu regálu – romány - a zeptal se mě: „Co budeme dělat?“ „Myslím, že bude nejlepší, když odtud zmizíme. Třeba se nám podaří vrátit se zpět do naší reality.“ „Co se stalo? Jak je možné, že je všechno zase jinak?“ „Počkej tady, hned jsem zpátky…“ Rázným krokem jsem přešla do místnosti s internetem a podívala jsem se, jak to dopadlo s Antoinem tentokrát.
Po chvilce hledání jsem se dozvěděla něco, co mě opravdu překvapilo. „Oreste, pojď honem za mnou!“ Orest rychle přiběhl a čekal, co na něj vybalím. „Antoine s létáním po tom sedmém letu úplně přestal a věnoval se psaní. Napsal několik knih na téma „podobnosti a rozdílnosti mezi dvojčaty“ a taky jeden román s názvem Dvojčata na poušti! Tím, že jsme se tam objevili dvakrát, jsme opravdu změnili velký kus reality. On totiž fušoval i do psychoanalýzy právě v souvislosti s dvojčaty. Z něj vychází spousta dnešních psychoanalytiků.“
Orestes zkameněl úžasem. „Naty, to je strašné! My jsme změnili celý jeho osud!“ Přikývla jsem. „Ovšem tím se vysvětluje, proč je to tak s našima. Ale na druhou stranu jsme se poučili, že až příště půjdeme do nějaké knihy, nesmíme nic měnit.“
„Ty ses snad zbláznila! Po tom všem chceš zase riskovat, že se vrátíme a všechno bude jinak?“ „Ne, to už se nestane. Ale teď pospěš, čeká nás další dobrodružství.“ „Ne, já nechci!“ „Ale no tak. Jestli tě to utěší, zavoláme šotka.“
Na tuto nabídku Orest přistoupil a už jsme volali šotka. Ten se rázem objevil těsně u mojí nohy a zapískl: „Rozhodli jsme se využít mých služeb? Tak tentokrát to bude velmi zajímavé…“ Poručil, ať Orest vytáhne první knihu, na kterou dosáhne a Orest tak učinil. Aniž by nám ukázal, kam vlastně půjdeme, luskl prsty a oba jsme ucítili již známý pocit přemístění.
Náhle jsme se objevili v hledišti nějakého divadla a zmateně jsme na sebe koukali. „Co si myslíš, že je to za knížku?“ Zeptal se tiše Orestes. „Podle všeho bych řekla Fantom opery“ a ukázala jsem na jeviště, kde krásná dívka zpívala:

„Andělé jasní, andělé krásní,
Andělé vyslyšte můj hlas:“

Rozevřela náruč a zpívala dál:

„Vemte do nebes, prosím vás!“

V tu chvíli náhle zhaslo. Oba jsme se chytili za ruce a vyčkali, co se bude dít dál. Ze stran to vzrušeně šumělo, někteří dokonce vykřikli. Světlo se znovu rozsvítilo, avšak Christina Daaé byla pryč. Spatřila jsem pod jevištěm Raula, jak hledá svou milovanou. Několik lidí zařvalo: „Fantom ji unesl!“
Obrátila jsem se k Orestovi a zeptala se ho: „Znáš tuto knihu?“ „ Ne, a ty?“ „Jo, asi před rokem jsem jí četla. Fantom opery ji doopravdy unesl. A teď…“ Natálie nestačila ani doříct větu, když v tom za nimi přišli dva muži. Jeden menší, podsaditý, s tmavými vlasy a knírem, druhý vysoký, s nápadnou čapkou a v dlouhém plášti, pod kterým měl zřejmě oblek. V ruce držel lupu a oba si je skrz ni prohlížel. Orestes špitl k Natálii: „To musí být Sherlock Holmes a jeho přítel doktor Watson!“ Klidně jsem přikývla.
„Zdá se mi, příteli Watsone, že tihle dva jsou opravdu podezřelí.“ Natálie i Orest nevěřili svým uším. Oni a podezřelí? A z čeho?“
Ano, máte pravdu, sire Holmesi. Ta žena na kraji řady měla dobrou připomínku.“ Holmes se k dětem naklonil a díval se jim přes lupu do obličeje: „Slyšel jsem, že jste se tu objevili těsně před tou aférou se zmizením slečny Daaé. Je to pravda?“ Orestes se vyděšeně podíval na mě a odpověděl: „No, my jsme tu byli celou dobu, ta paní nás musela přehlédnout.“ Sherlock se zamyslel a řekl: „Á, vy se snažíte tvrdit, že ta paní lže? A co to vaše komické oblečení, hm? Co mi k němu povíte?“ Podívala jsem se na sebe a na Oresta a tiše zaklela. Tento vtip bude stát šotka draho. Oba máme na sobě to, co nosíme normálně doma, staré vytahané rifle a tričko.
„My nejsme zdejší, pane“ odpověděla jsem hlasem, o kterém si myslím, že zní velmi uhlazeně. „U nás je tohle“ a ukázala jsem na sebe a bratra „poslední móda“. Holmes střelil po nás pohledem a zeptal se co nejlaskavěji, kde to je naše „u nás“.
Orest se chytil nitky, kterou jsem mu předhodila, a odpověděl: „Jsme z jedné malé země, která leží ve středu Evropy.“
„To mě ani nepřekvapuje.“ Holmes zašmátral někde v kapse a vytáhl fajfku. Chvilku si s ní pohrál, pak několikrát zabafal a ptal se dál: „ Když jste tu byli od začátku, jistě máte lístek, že?“ Toho se oba obávali. Lístkem do opery je šotek nevybavil. Oba jsme mlčeli a dívali se jinam. „Já to věděl. Určitě máte něco společného s tím únosem. Možná jste fantómovi s ním pomáhali. Jak chytré použít děti!“ Orest byl už Holmesovým výslechem hodně rozzlobený a řekl: „A s čím jsme mu měli pomáhat? Copak nevidíte, jak je hlediště odtud daleko?“ Holmes takovou reakci nečekal, podíval se na Watsona, jakoby od něj čekal nějakou pomoc, ale ten jen mlčky zvedl ramena, a tak se pověstný Sherlock rozhodl a řekl: „To zatím nevím, ale jste mi čím dál tím podezřelejší. Bude nejlepší vás nechat zatknout. Ono se jistě na něco přijde.“
Tak tohle nás ani ve snu nenapadlo. Legendární Sherlock Holmes nechá nevinné děti (teď mi toto oslovení přestalo vadit) zavřít?
Oba jsme se proti tomuto verdiktu vzbouřili, jenže moc nám to nebylo platné. Z Watsonových úst se ozvalo nemilosrdné: „Stráže!“ V tom se odněkud zezadu objevili dva strážníci, oba dva minimálně metr devadesát, zatkli nás a rychle nás vyváděli z velkolepé budovy opery.
„Teď jsme opravdu v pěkný bryndě, bráško“ řekla jsem Orestovi s jemným podtónem omluvy. „To jsme, ale jako vždy se z toho dostanem“ odpověděl s lišáckým úsměvem. V tu chvíli jsem poznala, že se něco děje. Něco nás stáhlo dozadu a my jsme najednou leželi rozplácnutí na studené, kamenné zemi v nějaké hnusně zapáchající cele. Podívala jsem se na Oresta a zeptala se ho: „Myslíš, že jsme v nějaké další knížce?“ „Bezpochyby. Šotek určitě využil nápad nechat nás zavřít.“
Cela byla malá, na každé straně jedna zaprášená a špinavá palanda a dlouhý pytel kousek od dveří. Na stěny někdo vyryl několik nápisů, ale všechny byly ve francouzštině. Oba jsme si sedli vedle sebe na jednu palandu a pozorovali malým oknem kousek nebe.
„Kde si myslíš, že jsme teď?“ Orestes zvedl ramena: „Snad to není Azkaban, mozkomory opravdu naživo zažít nechci.“ „Nemyslím si, že by nás šotek poslal k stejné knize dvakrát.“ „To jo, ale Harry Potter má přece sedm dílů!“ „Jo, ale pořád je to Harry Potter, toho už známe. A taky to byla naše minulá zastávka.“ „Máš pravdu, v Azkabanu asi nebudeme.“
V tom jsem uslyšela ťukání. Myslela jsem si, že se mi to jen zdálo, ale všiml si toho i Orest. „Slyšíš to?“ „Jo, jde to z vedlejší cely.“ Ťukání začínalo sílit. Za chvilku jsem viděla, jak se několik cihel ve zdi pohnulo, a vynořila se něčí zaprášená ruka.
Oba jsme instinktivně vykřikli. Hned na to se ozval tlumený hlas. „Prosím, nekřičte, nic vám neudělám. Jmenuji se Edmond Dantes a jsem tady už čtrnáct let. Ta cela, kde jste nyní vy, patřila mému příteli abbému Fariovi . Ten včera zemřel. Ale mám plán. Vlezu si do jeho pytle a nechám se vhodit do moře. Tak uprchnu a vykonám svou pomstu.“
Zatímco nám tohle líčil, vlezl k nám do cely. Zarostený muž v otrhaném, špinavém oblečení si sedl na protější palandu a podíval se na nás velmi zkoumavě.
„A kdo jste vy?“ Promluvila jsem já. „Jmenuju se Natálie a tohle je Orestes“a ukázala jsem na bratra. Muž přikývl a zeptal se: „To, co máte na sobě, nebude zrovna vězeňský mundůr, že ano?“ Bratr se chopil slova: „To je u nás doma velká móda, my nejsme z Francie.“
Hned mi bylo jasné, že jsme v knize Hrabě Monte Christo. Edmond se nás na nic už neptal a pomaličku přešel k pytli u dveří. Oba jsme ani nedutali. Až teď mi došlo, co chce udělat. Křikla jsem na Oresta, aby se na něj nedíval, čímž jsem ještě víc podnítila jeho zvědavost. Nechtěla jsem, aby měl už v deseti letech noční můry o mrtvolách.
Orest měl zakázané všechny horory a drastické filmy, ale přesto mám pocit, že si leccos našel na internetu. Ale opravdový kontakt s mrtvolou je něco jiného než jen filmový trik.
I má zvědavost zvítězila nad zdravím rozumem a po očku jsem sledovala Edmonda. Orestovi jsem zakryla oči, a i když se bránil, nedokázal se vysmeknout.
Mezitím Edmond rozvázal lano na pytli, vytáhl mrtvolu abbého a s úctou ho položil na zem. Pak se podíval na nás se zarmoucením v očích, jakoby se omlouval, že musíme být u toho. Já jsem jen mlčky přikývla, abych mu dala na vědomí, že je to v pořádku, že víme, proč to musí udělat.
Když vzal do náručí tělo mrtvého abbého a odnesl ho k tajnému průchodu mezi celami, odvrátila jsem tvář. Totéž udělal Orest. Když udělal vše potřebné, přešel k pytli a řekl nám: „Je mi to líto, ale všichni tam nevlezeme, byli bychom až příliš těžcí. Je to má poslední naděje. Sbohem.“ Edmond si zalezl do pytle a my mu ho pomohli svázat zvenku. Když jsme dodělávali poslední uzel, ucítila jsem škubnutí a najednou všechno okolo zmizelo.
Jakmile jsem otevřela oči, zjistila jsem, že ležím na podlaze v knihovně. Orestes seděl na židli po mé pravici. Na zemi leželo několik knih. Šotek seděl na jedné polici s literaturou faktu a zeptal se nás: „Tak co, jak se vám to líbilo?“ „Nechal jsi nás zavřít…“Procedila jsem skrz zuby.
„Ale no tak, vám se nelíbila moje směsice vybraných klasiků, jako je Gaston Leroux, sir Arthur Conan Doyle či Alexandre Dumas starší? Mě tedy náramně.“
„To nás nepřekvapuje“ zašpitl Orest. Očividně byl ještě trošičku vyplašený. „Náhodou to nebylo až tak zlé až na ten incident v opeře, Sherlockovu podezřívavost a vezení.“Snažila jsem se znít co nejvíc ironicky.
„A proč nám zůstalo naše normální oblečení?“Zptal se Orest. „No, řekl jsem si, že by to mohlo trochu okořenit děj“ odpověděl mu s úsměvem šotek.
Šotka jsme nechali na místě a společně jsme se vydali k hlavní přepážce. Máma tam seděla už nyní celkem klidně a držela tátu za ruku. Ten vypadal, že už se dostal trochu do normálu (v druhé ruce totiž držel pořádný hrnek kafe). Když si nás všiml, jak stojíme kousek od něj, zvolal na nás: „Jé, dívej, děti za námi přišly. Pojďte, chceme vám s maminkou něco říct.“
Vyděšeně jsem těkala z Oresta na mámu, pak na tátu a zase znovu na Oresta. Vyjevený pohled, který jsem mu věnovala, se začínal stávat mojí tradicí. Máma se chopila slova a řekla: „Víte, jak jsem vám říkala o tom, že si dva lidi přestanou rozumět. Ano, stává se to. Ale někdy je potřeba si něco vyjasnit. A tak jsme si s tátou o tom našem vztahu popovídali.“ Když tuto větu dořekla, obrátila oči na tátu, jakoby chtěla, aby pokračoval. Ten její významný pohled zachytit a začal něco mumlat: „Ano, máma má pravdu. Řekli jsme si, že bude nejlepší, když se vy a máma vrátíte k nám domů. Vy víte, že jsem měl, ehm, poměr se svou, ehm, bývalou asistentkou Renatou a máma zase s, ehm, Karlem. A dohodli jsme se, že bude nejlepší na všechno předchozí zapomenout, odpustit si a jít dál. Už jenom proto, že je vaše maminka těhotná…“
„COŽE?“ Vykřikli jsme s Orestem dvojhlasně. „Máma bude mít mimino?“