Zemský ráj to napohled

Čím vás nejvíc oslovil scénář filmu Zemský ráj...?

Vždycky se mi líbily filmy, jejichž příběhy byly zasazeny do určité doby, která hrála v mezilidských vztazích a lidských osudech důležitou roli. Tak jsem pojímala i svůj debut Čas sluhů i druhý film Corpus delicti, kde jsem se snažila zachytit marasmus v lidských duších před pádem totalitní éry. Po sametové revoluci ale někteří filmoví novináři doslova vyzývali k odpolitizování filmů, k tlustým čarám za minulostí, k odlehčeným a nezávazným tónům. To, co je k tomu vedlo, asi všichni víme, ale bohužel se jim podařilo hodně filmařů od zpracování dobových a společenských témat odradit. A tak zatímco v jiných zemích bývalého komunistického bloku vznikaly pozoruhodné filmy, které jedinečně reflektovaly minulost své země, my jsme zaostávali a dlouho mlčeli. Mám radost, že se Tereza pustila do této látky, a to se sympatickou otevřeností, se zápalem a zajímavým úhlem pohledu.

Žánrově označujete svůj film za mrazivou komedii. Jak těžké bylo vybalancovat polohu mezi dramatem a humorem?

Nesedí mi, když se z vážných a dramatických témat dělají srandičky, jen proto, aby to bylo tzv. „přijatelnější pro lidi“ a aby si tvůrci moc nezadali, aby zůstali „nad věcí“. Něco jiného je ale jakýsi jemný humor nebo směšnost situací, které vyplývají ze samotné podstaty lidského života, kde se smutné doplňuje s veselým, závažnost s lehkostí a strach s odvahou. Takové je, doufám, i pojetí našeho filmového vyprávění.

Příběh se odehrává v 70. letech. V tom smyslu je „retro“, ale ne zas tak moc, všichni lidé nad padesát si tu dobu pamatují. Nakolik složitější je pro vás jako režisérku točit dobový film a uhlídat jeho styl, než v případě látek současných?

Samozřejmě, dobový film vyžaduje ohromné nároky na všechny složky: znalost doby, výběr lokací, zařízení interiérů, masky a kostýmy, rekvizity, ale i znalosti dobových zvyklostí, dobových reálií, dobových souvislostí, takže všichni – ať už si dobu pamatujeme nebo ne – jsme si museli všechno osvěžit a nastudovat. Uhlídat si dobový styl – zvlášť při velice omezeném rozpočtu – byla náročná a titěrná práce, ale ať už se jedná a dobovku, nebo o sci-fi (točila jsem televizní film podle bratří Strugackých Nesmluvená setkání), nejtěžší stejně zůstává docílit pravdivosti, věrohodnosti a hloubky lidského elementu.

Jak jste vybírala představitele hlavních rolí? Když jste přečetla scénář, věděla jste hned, komu jednotlivé party nabídnete? Třeba roli Marty Vilmě Cibulkové?

S Vilmou se dobře známe ještě z dob studií, hrála mi menší roli už v mém prvním filmu Čas sluhů, pak jsem ji chtěla obsadit do hlavní role ve filmu Corpus delicti, ale tenkrát to z časových důvodů nevyšlo. Při čtení scénáře mě Vilma napadla hned a už jsem tuto myšlenku neopustila. Ta spolupráce byla nesmírně inspirativní, Vilma má velký dar jak hluboké emocionality, tak i moudrosti, o hereckém talentu nemluvě. O nic méně krásná byla i spolupráce s dalšími výbornými herci, pro které jsem se rozhodla většinou buď hned anebo v případě mladých hereček po rozsáhlém castingu. Roli poněkud zemitého žárlivce si s velkým elánem a originálním nasazením zahrál Mirek Etzler, který hraje už v mém třetím filmu, roli sebestředného umělce ztvárnil šarmantně Jirka Dvořák, nelehkou roli mile roztržitého spisovatele jedinečně oživil Ondra Vetchý, dcery Vilmy Cibulkové hrají dvě mladé, talentované herečky Tereza Voříšková a Dana Marková, jejichž herecké party byly o to náročnější, že kromě složitých niterných pochodů jejich postavy prochází vývojem od pubertálních dívek až po dospělé ženy.

Řešila jste se scenáristkou Terezou Boučkovou nějaké zásadnější úpravy scénáře?

To je běžná praxe, že režiséři mívají ke scénářům připomínky, protože věc vidí z té filmové a realizační stránky. Tak i my jsme se s Terezou scházely, mnoho jsme hovořily a dumaly a některé mé připomínky částečně zapracovaly. Ta spolupráce byla výtečná.

Prostředí disidentů snímek ukazuje z jiné stránky, než jsme zvyklí třeba z dokumentů. Nahlíží do jejich intimních osudů, líčí obyčejné rodinné starosti, partnerské vztahy, lásky... To je jistě divácky vděčný pohled a diváci se budou snažit odhalit, které konkrétní postavy disentu se za jednotlivými filmovými hrdiny skrývají. Lze ten filmový příběh takto „luštit“?

Mně samotné se příliš nechtělo šťourat se v tom, kdo je kdo, jaká postava má jaký předobraz a zda se ta či ona situace odehrála tak nebo onak, nebo zda se vůbec odehrála. Nebylo cílem filmu natočit portréty těchto „předobrazů“ , to bych si ani bez jejich vědomí asi netroufla. V tomto klíči jsem vybírala i herce, kdy nebyla důležitá fyzická podoba, ale jakýsi vnitřní náboj. Na druhé straně musím přiznat, že jsem si neprodleně běžela přečíst autobiograficky laděné knihy Pavla Kohouta či Kosatíkovu knihu o něm, připomněla jsem si například i Vaculíkův Český snář, protože je vždycky dobře, když režisér ví víc a ve větších souvislostech, než co naznačuje samotný scénář.

Film vypráví s hořce humorným nadhledem o osudech lidí, kteří se snažili důstojně a čestně čelit příkořím totality a najít trochu štěstí v normalizační beznaději. Věříte, že skrze jejich osudy pochopí mladí diváci, kteří to všechno nezažili, dobu lépe, než z učebnic či dokumentů?

Myslím, že naše učebnice a učební osnovy z oblasti historie i novodobých dějin jsou dodnes nedostatečně propracované a přednášené. Je zarážející, jak málo toho mládež ví o nedávné minulosti. Chápu, že k povinným předmětům chovají spíše nelásku, sama jsem byla stejná, a možná právě proto je jiný zdroj informací více než potřebný. Ve filmu dobu nevysvětlujeme, ale tím, že pronikáme do nejintimnějšího života lidí, které doba tak zásadně ovlivnila, můžeme tím dát impuls k hlubšímu zájmu o dobu.

Jak jste spokojená s tvůrčím týmem, který se na tomto po všech stránkách náročném projektu podílel?

Nadmíru. Pan producent Schwarcz je velký profesionál a i přes velmi nízký rozpočet, který nás hodně a zásadně svazoval, podporoval vznik filmově pojatého díla. Znamenalo to ale velké osobní nasazení všech členů štábu a tvůrčího týmu. Kameraman Diviš Marek, jehož citlivá kamera pomohla autenticitě vyprávění, navíc svým svérázným humorem okořeňoval atmosféru během práce. Výtvarnice kostýmů, legenda svého oboru, paní Jarmila Konečná měla velmi ztíženou práci tím, že televizní fundus byl téměř vyprázdněn kvůli natáčení televizního seriálu, na šití kostýmů nebyly dostatečné finance, takže na řadu přišly i originální dobové kousky, pořízené z vlastních „fundusů“ paní Konečné, jejích přátel, známých a příbuzných. Paní Konečná na jednu scénu také přinesla krásný barevný baret, který jí shodou okolností kdysi daroval pan Pavel Kohout, teď v něm hrála Terezka Voříšková. Pan architekt Petr Pištěk, který patinoval a „špinil“ celé domy, stavěl lešení, jak to bylo typické pro ta léta, mučil se s každým moderním vypínačem a řešil každou dobovou sošku, říkal, že je pomalu jednodušší natočit film například z období baroka, než ze sedmdesátých let, protože barokní objekty jsou zachovány jako celky se vším všudy, zatímco typický exteriér a interiér sedmdesátých let se už dnes musí celý vytvořit. Maskérka Jana Radiová se starala o vizáž všech protagonistů v průběhu filmových devíti let. V neposlední řadě filmu ohromně pomohli vdechnou život a emocionalitu hudební skladatel Jirka Chlumecký, střihač Lojza Fišárek a zvukař Jirka Klenka.

Slavnostní premiéra Zemského ráje je symbolicky 17. listopadu – tedy na den 20. výročí sametové revoluce. Jste zvědavá na reakce těch, o nichž příběh především pojednává – tedy disidentů a jejich rodinných příslušníků?

No, oni v příběhu jsou aktivní disidenti jen dva až tři z celkově devíti významných postav. Jsem si vědoma toho, že reakce disidentů může být přecitlivělá, stejně jako když se dělá film o učitelích, tak mívají námitky učitelé, když se dělá o hutnících, mívají námitky hutníci...Každý se na to bude dívat z toho úhlu pohledu, co sám zažil nebo jaký má k tomu vztah.