Zemský ráj to napohled

Rozhovor s Barborou Seidlovou

Jak byste představila svou postavu Lenky?

Lenka, Petrova žena... 22 let. Takhle byla moje postava popsaná na první straně scénáře. Já ji vnímám jako sebevědomou ženu, která si už při výstupu z letadla jasně uvědomuje veškeré těžkosti spojené s návratem do vlasti svázané nesvobodou. Absurdnost následujících událostí ovšem zlomí i ji.

Hrajete atraktivní mladou manželku známého disidenta, která se marně snaží získat sympatie jeho dvou dospívajících dcer. Jak jste se vžívala do této nevděčné role?

„Nevděčné“ role jsou mnohem vděčnější než role bezproblémových, sympatických a ve všech směrech dobrých... V charakteru je konflikt, na kterém můžete vystavět postavu. V případě Lenky, tak jak ji vidím já, ten konflikt ovšem nebyl v marném snažení získat sympatie dvou holek, ale spíš ve snaze nalézt své místo v zemi zotročené režimem, po boku pronásledovaného manžela.

Vy znáte dobu, ve které se příběh odehrává, jen ze svědectví pamětníků, z dokumentů nebo učebnic. Jak jste se v těch dobových kulisách a atmosféře cítila?

No, určitě ne tak, jak se cítili lidé, kteří v té době museli opravdu žít. Jsem šťastná, že to byl jen film a doba za námi!

Čím vás zaujal na první přečtení scénář filmu?

Asi proto, že se mě doba, ve které se film odehrává, dotkla jen letmo a zanechala ve mně vzpomínky snad jen na Jiskřičky, pionýrský kroužek a dlouhé fronty, líbila se mi možnost prožít něco z minulosti naší země. Donutilo mě to najít si více informací o době a lidech, o kterých příběh filmu vypráví. Tohle bych doporučila každému mladému člověku, co naivně rozdává letáky s třešničkami.

Nemyslím, že je podstatné, jakého pohlaví je režisér. Podstatné je, jestli ve vaší komunikaci dojde k pochopení, souznění. Irena je jako žena velmi empatická a jako režisérka vládne řadou mužských vlastností, nezbytných k tomu, aby mohla točit film. Říká se, že sejde-li se víc žen pohromadě, vzniká jakýsi „hormon štěstí“, který se přenáší na okolí. No tak nezbývá než doufat, že to tvrzení je pravdivé a hormon se rozšíří z plátna na diváky... Spolupracovat se ženami pro mě ale není žádnou novinkou. Divadlo MALÉhRY, ve kterém působím, je divadlem tří hereček, ale ani muži z naší společnosti vyřazeni nejsou, naopak jsou nedílnou součástí všech našich představení.

Myslíte, že dnešní mladí diváci příběh pochopí, a hlavně zda uvěří, že takové absurdní situace byly možné?

Nevidím na tom nic k neuvěření. Když se pozorně podíváme na současnost, dějí se podobně absurdní situace. Tehdy byla nesvoboda hmatatelná, nepřítel se dal jasně pojmenovat. Dnes jsme mnohem dál, zbavili jsme se vnějších omezení, hranic, ale některé společenské předsudky nás ještě pořád udržují v nesvobodě. Doba se změnila, člověk nikoli. Podstata člověka zůstává stále stejná, jen měníme kostýmy a kulisy, stejně tak jako v divadle. Nahlédneme-li hluboko do historie, najdeme tam obdobná zvěrstva, nad kterými dnes kroutíme hlavou a zítra se nerozpakujeme je zopakovat. Ale přeci jen jsem optimista a věřím, že dnes je lidstvo ve stádiu malého dítěte a přes pubertu k nějaké moudrosti dospěje. Rozhodně se ještě dnes nemáme čím chlubit.

Ve vaší filmografii najdeme pohádky, crazy komedii, seriál ze současnosti, kriminálku, ale tragikomedie jako Zemský ráj tam chybí. Je vám tento žánr blízký?

Tragikomedie mi je nejblíže ze všech. V mé filmografii se vyskytuje jen jedna, ovšem tvorba našeho autorského divadla MALÉhRY je zaměřena právě na tento žánr. Tragikomedie je nejvěrnější odraz života. Všechno se vyskytuje v protikladech. Radost a smutek, noc a den, odvaha a strach. I ty nejvážnější situace přenesené na jeviště nebo na plátno, vyznívají komicky. Celý náš život je vlastně tragikomedie. Záleží jen na úhlu pohledu.