Zemský ráj to napohled

Rozhovor s Jiřím Dvořákem

Ve filmu hrajete úspěšného umělce, který po srpnu 68, kdy je mu znemožněno pracovat v oboru, emigruje i s mladou manželkou a v normalizovaném Československu nechá bývalou rodinu – exmanželku a dvě dospívající dcery. Přestože se jim snaží materiálně pomáhat, dívky mu těžce odpouštějí, že je opustil a zkomplikoval jim život. Myslíte, že byla scenáristka k tomu vašemu hrdinovi spravedlivá?

Neodvažuji se pouštět do hodnocení typu spravedlivý – nespravedlivý. Je to postava příběhu jako každá druhá. Se svým životem, se svými postoji, se svými klady a zápory. Jestli v tom někdo hledal nějaké osobní spory a na základě toho vznikla tato postava, já jsem to tedy nebyl. Spíš jsem se snažil tu postavu nějakým způsobem obhájit a pochopit, proč jedná zrovna tímto způsobem.

Jak byste sám postavu Petra charakterizoval?

Ambiciózní sebevědomý umělec, který je přesvědčený o své pravdě a neváhá pro ni obětovat cokoli. Včetně rodiny. Myslím si, že moc neumí nakládat s city. Neumí s nimi zacházet.

Jak jste se cítil v obklopení tolika atraktivních žen – Ireny Pavláskové, Vilmy Cibulkové, Báry Seidlové, Dany Markové a Terezky Voříškové?

Samozřejmě moc hezky a zároveň docela obtížně. Hezky pro to, že každý muž je rád ve společnosti krásných dam a obtížně proto, že žádný muž v takové společnosti nechce zklamat. Bylo to celkově moc příjemné. Hodně mi pomáhalo přísloví, že: „Neexistuje nic, co by nedokázal muž, když na něho hledí žena.“

Co vás zaujalo na scénáři Terezy Boučkové nejvíc?

Asi že reflektuje soukromí disidentů. Že se na ty politické události dívá očima lidí a prostřednictvím jejich životů. Není to o peticích a lejstrech, ale o zmařených nadějích a životech. A že se i v takové době lidi milovali, nenáviděli, smáli i plakali. Prostě žili.

Zemský ráj je vlastně první film po Listopadu věnovaný soukromí disidentů. Takový nehrdinský, černě humorný obraz lidí, kteří měli odvahu riskovat své existence i svobodu v atmosféře tuhé normalizace. Je podle vás už čas nahlížet tuhle etapu naší nedávné historie s byť mrazivě, ale přece jen humorným nadhledem?

Myslím, že humor je jedinečná forma vyprávění. Díky humoru je šance sdělit věci a témata, která by bez něj vyzněla pateticky a možná někdy i hloupě. A černý humor, který mám moc rád, je pro to ještě lepší. Takže rozhodně ten čas je vždycky. Člověk přece neztratí na vážnosti, když si ze sebe udělá legraci. Naopak. A totéž platí, alespoň dle mého názoru, i o tématech, která hýbou celým filmem.