Lištičky

Hodnocení filmu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 3  
Sdílet
| Poslat odkaz

Mira Fornay, režisérka

Jak jste si vybírala téma pro svůj první celovečerní film? Proč právě středoevropská děvčata na britských ostrovech?

Od roku 2003 jsem studovala filmovou režii v Londýně na National Film and TV School (NFTS) a město bylo plné au pairek od nás. Před pár lety to byl doslova fenomén, ale i dnes je téma „imigrantů“ velice aktuální a krize to jenom podporuje. Bylo to fascinující, že jsem na každém kroku potkávala naše lidi a hlavně mladé holky. Holky, které odejdou z domova do neznáma často s úplně jinými představami, než jim přinese realita sama. Asi trochu naivní, ale velice odvážné a hezké holky. Život mimo domov je mění, a ony dospívají. Většina z nich se domů těžko navrací. Už nechtějí žít na vesnici, dokonce i středoevropská města jsou pro ně najednou malá. Hlavním tématem Lištiček není střet kultur východ - západ; když přijde do Londýna holka ze zapadlé vsi u Manchesteru, prožívá skoro stejné situace, jako když přijde holka ze slovenské vesnice. Pro holky od nás je tu však problém jazyka. No a samozřejmě tu hrají svou roli určité zafixované stereotypy na obou stranách - co si Briti myslí o nás z východu a naopak. Takže film Lištičky má vyvrátit a zbourat stereotypy a podívat se na problém pohledem holek, které se pohybují na druhé straně „oficiálního“ světa východní a západní evropské kultury. Je to o tom, jak jsme si podobní, a ne jak jsme odlišní. A o tom, co se stane, když se některé „nálepky“ strhnou.

Jak jste se dostala s filmem do Irska?

Lištičky byly původně psané pro Londýn, ale pak mi Simon Perry (bývalý ředitel New Cinema Fund v Londýně a současný ředitel IFB - Irish Film Board) nabídnul zafinancovat film částečně z Irska, pod podmínkou přesunutí příběhu do této země. Nejprve jsem se toho bála. Po dlouhé přípravě jsem měla neskutečné množství materiálu z Londýna, kde jsem žila víc než tři roky. Na základě výzkumu jsem ve spolupráci se zkušenými dramaturgy z Londýna a Prahy vybudovala základní strukturu. Pak jsem udělala casting na hlavní role a začala pracovat s herci, kteří měli za úkol udělat svůj vlastní výzkum a dostali k tomu ode mne hromadu domácích úkolů. Na základě práce s herci a výzkumu pak vznikl scénář. A posun do Irska tomu jen prospěl. Byla to dobrá volba a příběh to obohatilo. Současný Dublin zažívá emigrantskou vlnu Londýna z 80. let, což bylo pro příběh Lištiček velmi dobré.

Kde jste našla představitelku hlavní role Réku Derzsi a jak se na roli připravovala?

Reku jsem našla prostřednictvím slovenské castingové agentury Level. Vybírala jsem si mezi dvěma velice dobrými herečkami. Réka však na castingu překvapila - předvedla svou improvizaci úplně jinak, než jsem si představovala, a sedělo to - takže trochu magie a náhody. Na roli se poctivě připravovala. Chodila na angličtinu a také strávila jistý čas v irské rodině. Měli jsme náročné herecké přípravy. Ne že bychom zkoušeli scény, ale šlo hlavně o práci na charakteru a hledání pohybu v rámci lokací, protože jsem dostala od producentů jenom 24 natáčecích dní. Postava Alžběty je typická antagonistka a je těžké se na ni napojit. Má silné tajemství a i když diváka neskutečně štve, tak prostě chce vědět víc, a její usilovnost je vlastně magnetem celého příběhu. Reka hrála každý den, její postava je skoro v každém záběru, a to bylo na debut velice těžké. Uvidíte - máte chuť ji praštit, ale nakonec ji pochopíte. Tajemství jsou v našich životech jako kotvy. Dokud je nepojmenujeme, neodkryjeme a nepromluvíme si otevřeně, drží nás na jednom místě a točíme se jakoby v kruhu. O tom je příběh Alžběty a možná i ostatních postav filmu.

A co představitelky dalších rolí - Rita Banczi a Jitka Josková?

Ritu, která hraje Tinu, jsem objevila v Irsku, kam odešla za přítelem, ale na VŠMU patřila mezi nejlepší v ročníku Emílie Vášáryové. Když jsme ji pozvali na casting v Dublinu, byli jsme nadšeni a moje irská agentka Maureen Hughes byla dokonce tak unešená, že ji začala prosazovat i v jiných televizních formátech. Rita se sice musela zdokonalit v angličtině, protože byla v Irsku jen půl roku, ale udělala na své postavě ohromný kus práce. Její Tina byla pro mě po Alžbětě nejdůležitější postavou. Je to příběh sesterské lásky, která se může vytratit, ale nezanikne.

Jitku Joskovou neboli Ducky jsem našla ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti v představení Lišky Bystroušky od Pitínského, za kterou byla nominována na Cenu Alfréda Radoka jako objev roku. Její tvář je k nezaplacení a věřím, že jí náš film pomůže v Čechách k další práci.

Jakým způsobem jste vybírala britské a irské herce?

S představitelem Steva, Tinina snoubence, jsme měli menší problém. Původně jsme začali točit s irským hercem Padraicem Delaneyem, který hrál ve filmu Kenna Loacha The Wind That Shakes the Barley, vítězném snímku oceněném Zlatou palmou festivalu v Cannes v roce 2006. Dostal pak nabídku z Hollywoodu, a to se neodmítá. Moc mu to přeju, je to podle mě skvělé, prostě byl už „big“ pro debut, jak se říká v Irsku. Tak někdy příště... Ale nelituju, že se stala tahle náhoda. Našla jsem tak Aarona Monaghana, který poskládal rubikovu kostku za několik minut, četl Harryho Pottera a pak přišel na plac a udělal to na první dobrou.

Do role Travise - bipolárního manažera a punkera v jedné osobě - jsem obsadila dalšího známého irského televizního herce, Jonathana Byrna. Skvěle se s ním pracovalo, jeho schopnost improvizovat byla až magická a bavil celý tým.

Jeffa hraje Christopher Simpson, který se sice narodil v Dublinu, ale od svých čtyř let žije v Londýně. Kromě řady seriálů má za sebou hlavní roli v britsko-indickém filmu Brick Lane, který měl právě v době natáčení premiéru v Americe.

Z Londýna jsme taky museli přivézt britského herce Nicholase Pinnocka, který hraje obchodníka se starožitostmi Mika a který je v současné době už poměrně známým televizním hercem, jak v seriálech, tak dramatech.

Skvělá práce, protože stejně jako mám ráda práci s kameramany a jinými tvůrčími složkami filmu, mám ráda práci s herci. Je neskutečně důležité mít inteligentní a tvořivé herce, a já měla štěstí na herce i štáb. Kluci z Lištiček - od kameramana Toma přes designéra Jana Vlčka až po dokončování zvuku - mi byli oporou, a také měli dostatek prostoru, aby ukázali, co v nich je. Je na jiných, aby to posoudili, ale já jsem spokojená.

Naprostá většina záběrů filmu se natáčela v Irsku. Jaká byla spolupráce s irským štábem - jak poslouchal debutující režisérku ze Slovenska?

Nebylo to o tom, že by mě někdo poslouchal nebo neposlouchal. Byl tu jistý komunikační problém, protože se na placu mluvilo třemi jazyky. Ale zvládli jsme to s humorem, i když někdy na hranici únosnosti. Bylo to náročné natáčení, ale podle výsledku se vyplatilo. Jistým způsobem komplikovaná situace donutila celý štáb stoprocentně se soustředit jenom na práci a sjednotila nás. Bylo to neskutečné nadšení, ale také únava. Bylo to tak intenzivní, že to ani není možné vypovědět. Také neustále pršelo, skoro dva měsíce v kuse. Ale myslím, že jsme to zvládli a zůstanou jen ty dobré vzpomínky.

Lištičky jsou prvním celovečerním filmem v Čechách a na Slovensku točeným na RED - jak se s touto technologií pracovalo?

RED ONE byla dobrá volba – ačkoli to byl digitál, neplýtvali jsme materiálem, alespoň většinou. Já osobně jsem měla hrůzu z toho, že celý film je vlastně zapsaný na několikacentimetrové kartičce. Použít technologii RED ONE nám umožnila koprodukce s postprodukční společností i/o post. Poskytli nám maximální podporu. Tomáš (kameraman Tomáš Sysel) to zvládl skvěle a výsledek je neuvěřitelný - většina lidí z festivalu si myslí, že jsme točili na 35 mm film. Neměla jsem představu, jak se dá v postprodukci čarovat.

Proč název Lištičky?

Není to magický nebo čistě metaforický prvek filmu. Lišky opravdu v Dublinu (stejně jako v jiných irských i anglických městech) žijí. Tím, jak se rozšiřovalo město, byly vytlačovány ze svého přírodního prostředí. Migrovaly za potravou. Lišky se postupně přibližovaly do měst, začaly tam žít, asimilovaly se, což tak trochu připomíná osudy našich hrdinů - nejen našich holek, ale i příběh Mika, Travise nebo Jeffa. Já jsem měla v Londýně své dvě lišky, které jsem obden krmila.

A navíc, metafora Lištiček je skvělá - bylo zajímavé objevovat, jak se v extrémních situacích mohou stát lišky i z nás. Film Lištičky je proto také o liškách v nás, nejen v ženských postavách. Přestože městské lišky v Dublinu žijí léta, pro obyvatele města stále představují cosi cizorodého, nepřirozeného. Lidé je vnímají jako vetřelce, podobně jako cizince a přistěhovalce. Jsou někde mezi dvěma světy. Lidé, kteří opustí své domovy z ekonomických nebo politických důvodů, sedí jakoby na dvou židlích. My jsme je nazvali „gap people“ - lidé v mezeře, kteří jsou doma tam i onde, a zároveň nikde.

Stopáž: 83 minut – Rok výroby: 2009 – ST  *
Žánr: Film
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Související pořady