J. A. Baťa: Brát ze života to nejlepší

Klikněte pro větší obrázekDal práci tisícům Brazilců na vzdáleném jihoamerickém kontinentě, který se stal jeho druhým domovem. Založil několik měst nesoucích jeho jméno, svými činy si získal přízeň, obdiv i uznání zdejších obyvatel. V rodné zemi zůstal Jan Antonín Baťa pro mnohé po dlouhý čas zrádcem a kolaborantem. Teprve vloni, po dlouhých šedesáti letech bylo jeho jméno očištěno a zrušen rozsudek Národního soudu z roku 1947. I o tom je dokument Dany Lipovské nazvaný Brazilské stopy Jana Antonína Bati.

„Téma Baťa bylo ve Zlíně vždycky živé. Dříve se mluvilo hlavně o Tomáši Baťovi, zakladateli firmy, který tragicky zahynul. O jeho bratrovi Janu Antonínovi se tolik hovorů nevedlo. Možná i proto mě zaujal jeho osud. Dokument se ale zrodil díky velké náhodě. Oslovil mě totiž potomek Baťovců Evandro Trachta s nabídkou ke spolupráci. Po našem setkání tady v Čechách bylo jasné, že bude vhodné zpracovat téma mnohem hlouběji, než se původně zamýšlelo, a pro pochopení všech souvislostí bude nezbytné navštívit také Brazílii,“ říká Dana Lipovská.“

Kolik času uplynulo od prvotní myšlenky natočit dokument do premiéry filmu?

Klikněte pro větší obrázekNapadlo mě to před pěti lety. Nejdřív jsme sháněli finance, natáčení v Brazílii je pochopitelně nákladné. Ve Zlíně se našli i lidé, kteří mě dokonce od tohoto tématu zrazovali. Argumentovali tím, že je zbytečné točit o někom, kdo byl kolaborantem. Měla jsem však zcela opačné informace a názory na kolaborantství a jisté opovržení se pro mne staly naopak motorem, abych záměr dotáhla do konce. Do Brazílie jsme odjeli na konci léta 2006, pak se ještě dotáčelo tady v Čechách – v archivech a na místech, kde se Jan Antonín narodil a pobýval. Nakonec z toho bylo asi jedenáct hodin materiálu. Střih nám zabral další půlrok.

Dokument obsahuje množství dobových fotografií a autentické filmové záběry. Odkud jste čerpali?

Fotografie jsou z velké části majetkem rodiny Jana Antonína Bati v Brazílii. Čerpali jsme taky hodně z archivů. Prošli jsme toho opravdu dost. V Zemském archivu Brno, který převzal archiv bývalého národního podniku Svit, jsou doslova poklady. Dobové záběry jsme zakoupili z fondu Národního filmového archivu.

Odjížděla jste do Brazílie s konkrétní představou, co tam chcete natočit, anebo se podoba brazilské části dokumentu zrodila až přímo na místě?

Konkrétní představu jsem měla, ale zároveň i určité obavy, jak nás přijme rodina Jana Antonína a zdali bude souhlasit se vším, co jsme měli v plánu natočit. Nakonec skutečnost předčila moje nejtajnější očekávání. Baťova rodina pro nás udělala maximum. Naší hlavní průvodkyní se stala Antonínova vnučka Dolores. Díky patří i tehdejšímu českému generálnímu konzulovi v Sao Paulu Josefu Maršíčkovi. Největším oříškem se tak pro nás paradoxně stalo zdolávání velkých vzdáleností. Najezdili jsme přes tři tisíce kilometrů. Tlačil nás čas: natáčení bylo naplánováno na čtrnáct dnů, delší pobyt by se prodražil. Nechtěli jsme zneužívat velkorysé finanční podpory Zlínského kraje, měst Zlína a Otrokovic i několika soukromým firem. Bez jejich podpory by dokument nikdy nevznikl.

Co vás, kromě vstřícného přijetí Baťovy rodiny, ještě překvapilo, nebo naopak zaskočilo?

Klikněte pro větší obrázekOdjížděli jsme se smíšenými pocity – s očekáváním, zda natočíme, co chceme, ale také se strachem o techniku a s obavami, jestli zvládneme řídit tolik kilometrů. Nakonec mě zaskočilo spíš to, že vše proběhlo hladce. Největším překvapením pro mě ovšem bylo zjištění, jak obrovské stopy ve vnitrozemí Brazílie Jan Antonín Baťa zanechal. Pamětníci, se kterými jsme hovořili, měli téměř slzy v očích, s jakou láskou na Baťu i po tolika letech vzpomínali.

Co chcete divákům dokumentem o Janu Antonínovi Baťovi říci?

Pouze jedno jediné: ráda bych, aby se o Janu Antonínu Baťovi vědělo. Aby lidé pochopili, že byl až neuvěřitelně pracovitý, s podnikatelským duchem a velký vlastenec. Po nástupu komunistů a v době, kdy emigroval, a pak také následkem rozporů se synovcem Tomášem neměl vlastně až do konce života na růžích ustláno. Nevzdal se a navždy se do historie zapsal, byť v daleké Brazílii. Je opravdu s podivem, že i dnes spousta Zlíňanů tápe, kdo to vůbec Jan Antonín Baťa byl. Situace se naštěstí pomalu mění: soud jej vloni zbavil vykonstruovaného obvinění a prohlásil ho za nevinného, ve Zlíně mu odhalili sochu, konala se konference o jeho přínosu. Doufám, že k širšímu povědomí přispěje i můj film.

Cítíte ve Zlíně i po tolika letech při vyřčení jména Jan Antonín Baťa nějakou zášť?

Zášť je příliš silné slovo. V Brazílii jsem z jeho rodiny cítila spíš smutek, ale zároveň i určitou naději do budoucna. Mně osobně osudy tohoto muže velmi zasáhly, skoro si myslím, že by vydaly na natočení celovečerního hraného filmu. Jan Antonín Baťa měl pět dětí. Dnes už žijí jen dvě dcery. Vzhledem k svému věku již nejsou schopné přijet do České republiky. Velmi dobře mluví česky a rády vzpomínají na dobu, kdy jako mladé slečny zvyklé na hodiny klavíru a život ve Zlíně musely odjet s tatínkem do Brazílie a tady se učit žít v holínkách a s nožem za pasem. Teď už vzpomínají s úsměvem. Braly to tak, že život přináší různé věci a situace a my je musíme nějak řešit a vytěžit z nich to nejlepší. Tak uvažoval i jejich otec Jan Antonín Baťa.

Text Naďa Kverková
Foto archiv JAB a Petr Staroveský
Převzato z týdeníku ČT+