Karel Čapek a jeho obyčejný svět

Rozhovor s Ondřejem Kepkou

Herec, režisér, scenárista a fotograf Ondřej Kepka (1969) absolvoval herectví na Divadelní fakultě AMU a televizní a filmovou režii na FAMU. Je znám především jako malý i velký Honzík v Arabele. Od dětství účinkuje v televizi, ve filmu, v dabingu a v rozhlase, moderuje a hlavně pracuje jako režisér. I když se nepovažuje za čistě autorského režiséra, napsal k většině hraných i dokumentárních filmů scénář sám. Má již zkušenosti jako divadelní režisér a vedle toho také fotografuje. Je synem herečky Gabriely Vránové a synovcem herce Jaroslava Kepky. Jeho otec, Jiří Kepka, je středoškolským učitelem. Je nesmírně činorodý a o jeho nejnovějších projektech, zejména o dokumentárním filmu o spisovateli Karlu Čapkovi a jeho milované Strži, jsme ho vyzpovídali.

Opět se setkáváte ve své tvorbě s Karlem Čapkem, natočil jste jeho profil pro projekt Největší Čech, nyní jste se k němu vrátil v dalším dokumentu. Proč právě Karel Čapek, kromě toho, že má výročí, vás přitahuje?

Mně byl Karel Čapek osudný od dětství, protože jsem svých prvních větších recitátorských úspěchů dosáhl se Zahradníkovým rokem, konkrétně povídkou Červen, s níž jsem vyhrál celostátní kolo recitační soutěže. Zásluhu na tom měla moje maminka, která mě k Čapkovi nasměrovala. Četl jsem jeho povídky, které mě už tehdy přitahovaly a fascinovaly svojí zvláštní nedosloveností, tím, že se zabývaly mnohdy nevysvětlitelnými věcmi mezi nebem a zemí a vyprávěly o obyčejných, ovšem nikoliv bezvýznamných, lidech. Nevím, proč mě to tak přitahovalo, ale téma obyčejnosti lidského života ve mně zůstalo a promítá se do mých dokumentů i hrané tvorby. Karel Čapek je na jedné straně přeceněn a na druhé nedoceněn. Přeceněn je v tom, že se z něho dělá ikona povinné četby a vládní literatura v souvislosti s jeho kontakty s prezidentem Masarykem. Tím se mu ale ubližuje, protože on nebyl jen hradní spisovatel, nebyl jenom tím, kdo vymyslel slovo robot, i když to ve skutečnosti vymyslel jeho bratr Josef. Pravý Karel Čapek, ten opravdu světový autor, jakých jsme moc neměli, je opravdu nedoceněn. Mnoho lidí neví, že napsal geniální novelu Obyčejný život, že se zabýval filosofickými otázkami, že se obrovsky občansky angažoval…

Když srovnáte svůj pohled na Karla Čapka ve svém předchozím a současném filmu, v čem je jiný?

Zásadně se chci vymezit vůči své práci pro projekt Největší Čech, kterou jsem dělal před čtyřmi lety. Byl to významný projekt, který jsem točil rád i nerad. Nerad proto, že jsem předem věděl, že mi to zabrání v pokračování natáčení mého autorského dokumentu o Karlu Čapkovi, který byl už tehdy rozpracován. I když mě všichni ujišťovali, že tyto dva projekty spolu nesouvisí, ukázalo se nakonec, že to velmi souvisí, protože po odvysílání soutěže Největší Čech televize usoudila, že Čapka už bylo dost a já musel na svůj dokument na několik let zapomenout. Teď jsem se k němu konečně vrátil a mám z toho velkou radost. Zejména z toho, že s účastí ve filmu souhlasily takové osobnosti, jako je Hana Maciuchová, Josef Abrhám, Pavel Kohout, Tomáš Halík, Jiří Stránský, Magda Vášáryová, Soňa Valentová, Milan Lasica, Lubomír Feldek, teatrolog a spoluzakladatel společnosti bratří Čapků František Černý…

Objevil jste při zpracování a natáčení něco nového, co dosud nebylo vyřčeno?

Ano, objevil jsem svědectví o velmi typickém chování českého člověka. Kristina Váňová, ředitelka Památníku Karla Čapka ve Strži u Staré Huti u Dobříše mi dala přečíst korespondenci mezi dvěma kolegy Karla Čapka, kteří v ní kují pikle, aby Karel Čapek nezískal Nobelovu cenu, která tehdy byla na spadnutí. Překvapivě se objevila řada dalších zajímavých jmen lidí, kteří s Čapkovým eventuálním oceněním měli velký problém a snažili se ceně zabránit.

Vztah Karla Čapka a jeho ženy Olgy Scheinpflugové byl trochu zvláštní, věnujete se mu ve svém dokumentu?

Vztah této dvojice byl opravdu zvláštní, ale já ze zásady, dokud k tomu nejsem donucen, nerad rozebírám osobní vztahy lidí, ať už jsem točil o komkoliv. Podstatné je, že jejich vztah byl velmi hodnotný, připomíná mi příběh další slavné dvojice – spisovatele Arthura Millera a hollywoodské hvězdy Marilyn Monroe. A i když o vztahu Karla Čapka a jeho ženy Olgy leccos vím, nechci se o tom šířit, protože mi to zavání bulvárem.

Jak je to vůbec s příbuznými Karla Čapka, žije z nich někdo, setkali jste se?

Karel Čapek, pokud je nám známo, neměl děti s nikým. Tedy přímá příbuzenská rovina existuje pouze přes bratra Josefa a sestru Helenu. Helena měla dvě dcery a její potomci žijí v Americe, Josef měl jednu dceru a ta měla dvě děti. Jeho vnučka Helena Dostálová dnes žije v jedné polovině dvojvily bratrů Čapků, v druhé polovině žijí příbuzní Olgy Scheinpflugové, konkrétně vnuk bratra Olgy – Karel Scheinpflug.

Jaký vztah máte k vile Karla Čapka ve Strži?

Poprvé jsem se tam dostal před více než deseti lety. Je to pro mne fascinující místo a odehrává se tam velká část našeho dokumentu, natočil jsem tam rozhovor s Ivanem Klímou i Josefem Abrhámem, pro něhož je toto místo také hodně osobní, před dvaceti lety tam totiž točil se Štěpánem Skalským film Člověk proti zkáze, v němž hrál právě Karla Čapka. Ve Strži se cítím mimořádně dobře a jako bych se tam s Karlem Čapkem sblížil. Ctnost ticha, kterou tam vyznával, vyznávám i já.

Co je podle vás z odkazu Karla Čapka pro naši a příští generace cenné?

Cenné by bylo poselství, které je ale dnes opomíjené, respektive ho vůbec nevnímáme – víra Karla Čapka v dobrého člověka. Až do konce svého života, i když poznal nenávist útočícího davu, věřil, že člověk je v podstatě dobrý a jen shodou okolností udělá občas něco špatného. Dneska to vypadá možná směšně, ale kéž bychom se tím řídili a snažili se být dobrými lidmi. Cenné jsou také jeho úvahy, jeho postoje, jeho sondy, jeho geniální analýza lidské společnosti… Mimořádně aktuální je jeho přesvědčení, že každý život je jedinečný, a každý – i ten nejobyčejnější – má svou cenu. A to by mělo zaznít i z mého dokumentu.

O Vánocích se budou vysílat některé pohádky Karla Čapka, například Velká pošťácká, které z nich máte rád a proč?

Přiznám se, že jsem nebyl vášnivý čtenář pohádek bratří Čapků, ani ty o pejskovi a kočičce jsem příliš nečetl. Táta mi vyprávěl o velkém jeřábu, který se rozhlížel po krajině a zpíval Okolo Frýdku cestička – a to mi zůstalo jako symbol dětství. Líbil se mi také Kulda Kulíšek v podání mého strýčka Jaroslava Kepky a spousta dalších pohádek, hlavně rozhlasových. Byl jsem totiž odchován zvukem, rozhlasovými pohádkami, v nichž maminka i strýček hráli a já později coby dětský herec také. Společně jsme jich natočili stovky.

Co dalšího vás kromě dokumentů o Karlu Čapkovi v poslední době zaměstnává?

Hlavně je to magazín pro foto a video amatéry ZOOM, který považuji za jedinečný formou i obsahem. Široko daleko podobný neexistuje. Já tam mám na starosti rubriku Ondřejova škola, kde vytvářím vizuální učebnici filmařiny pro všechny, kteří se chtějí naučit její základy. Natočil jsem osmnáct dílů, které se právě postupně vysílají, každý je asi patnáct minut dlouhý a každý se zabývá jedním tématem – co je pohyb, jak používat zvuk, co je detail, co je celek a polocelek, jak používat hudbu… Teď se chystá změna, jednou za 14 dní se bude vysílat Ondřejova škola, jednou za 14 dní magazín. Čili vzniknou dva samostatné pořady. V příštím roce vyjde DVD Ondřejova škola a všechny díly se budou samostatně reprízovat. Myslím si, že televize by se měla tímto programem víc chlubit a víc ho propagovat, a to neříkám jenom proto, že je to také moje dílo, které si sám napíši, sám moderuji, sám ho spolu s kolegou Miloslavem Kučerou režíruji. Ale je to prostě pořad, který si pozornost zaslouží. Také kvůli práci dalších mých kolegů, kteří mu s mimořádným nasazením věnují svůj čas. Ale především kvůli divákům. Vedle toho dokončuji velký exteriérový výpravný film Bekyně mniška a také další pokračování příběhů 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem a to poběží právě na Vánoce.

Text Marie Formáčková
Foto Ondřej Kepka, Robert Novák
Převzato z týdeníku ČT+