Partnerské vztahy aneb Návod na přežití

Říká se, ženu ani květinou neuhodíš. Bohužel, to neplatí vždycky. A tak se podíváme na to, co vzbuzuje v partnerech násilí, jakou roli hraje jeho protějšek, jak poznat, kdy už se jedná o násilí a jak se mu bránit. Cenné statistické údaje dodá ředitelka Bílého kruhu bezpečí Petra Vitoušová. Jestli se dají vyčíst násilnické sklony z lidské tváře, o tom si budeme povídat s Janem Havlíčkem, který vypracoval zajímavý projekt na toto téma. Zazní i dva zajímavé příběhy žen, které potkalo násilí. O odborné vyjádření požádala Šárka Kubelková i tentokrát MUDr. Martina Stránského a prof. Petra Weisse.

Desatero Luciana Kantora

• Nikdo není povinen trpět – násilí není normální.
• Nikdo nemá právo jiného týrat psychicky či fyzicky.
• Jste-li týráni, není se za co stydět. Vina je vždy na straně agresora.
• Nenechávejte si svou zkušenost pro sebe, řekněte někomu, co se s vámi děje.
• Noste s sebou telefonní čísla svých přátel a příbuzných, na které se můžete v případě potřeby obrátit.
• Pokud jste zraněn/a, jděte na pohotovost nebo k lékaři a oznamte, co se vám stalo. Požádejte je, aby vaši návštěvu zadokumentovali, případně vám napsali zprávu.
• Uschovejte si jakýkoli důkaz o násilí (roztrhané oblečení, fotografie modřin a zranění atd.).
• Poučte své děti a určete jim bezpečné místo v bytě (pokoj, který jde zamknout) nebo v okolí (např. sousední dům, kam se mohou uchýlit, pokud potřebují pomoc). Ubezpečte je, že jejich úkolem je zůstat v bezpečí, nikoli Vás ochraňovat.
• Jste-li napaden/a během telefonování na policii – nechejte telefon vyvěšený, hlasitě mluvte a křičte.
• Při návštěvě policie si zapište jména a čísla policistů a snažte se s nimi hovořit o samotě! NESTYĎTE SE VYHLEDAT ODBORNOU POMOC

Desatero o domácím násilí

1. Každý šestý občan ČR přiznává násilí ve svém partnerském vztahu, tzn. že domácím násilím v České republice trpí minimálně 16 % populace ve věku od 15 let. Charakteristickým znakem domácího násilí v naší zemi je jeho dlouhodobost a převaha násilí fyzického, které je provázeno psychickým týráním.
2. Tři pětiny populace starší 15 let znají případy násilí mezi partnery z doslechu, více než čtvrtina se s ním setkala přímo (jako svědek, jako oběť, případně jako násilník).
3. Dvě třetiny našich občanů soudí, že domácí násilí je závažný jev, o němž nelze mlčet. Společnost nemůže domácí násilí tolerovat, protože jej rodina sama nevyřeší – to je názor většiny naší populace (71 %).
4. Celé čtyři pětiny občanů jsou přesvědčeny, že k projevům domácího násilí nesmí zůstat okolí (příbuzní, sousedé, lékař, policie) lhostejné.
5. Avšak každý druhý člověk by tváří v tvář domácímu násilí váhal s pomocí nebo by to nechal bez povšimnutí. V naší zemi lidem chybí informace o tom, jak se domácímu násilí bránit. Dostatek takových informací má totiž jen necelá pětina obyvatel ČR.
6. Dvě třetiny obyvatel ČR se mylně domnívají, že napohled slušní lidé se domácího násilí nedopouštějí. Tři pětiny občanů jsou pod vlivem mýtů a předsudků přesvědčeny, že oběťmi domácího násilí se stávají jen slabé a bojácné ženy.
7. V 84 % našich domácností zakalených násilím vyrůstají děti. V 69 % z těchto domácností se násilí mezi dospělými partnery dokonce odehrává v přítomnosti dětí.
8. Osoba ohrožená domácím násilím vyhledá oficiální pomoc v průměru až po šesti letech strádání za zavřenými dveřmi. Rozhodne se k tomuto kroku zpravidla až tehdy, když jí podle jejích vlastních slov „jde o život“.
9. Oběti domácího násilí se snaží vystoupit ze soukromí na veřejnost dvojím způsobem: nejčastěji hledají pomoc u lékaře a ochranu u policie.
10. Z pohledu obětí jsou nejčastější příčinou domácího násilí povahové vlastnosti agresivního partnera, jako spouštěč násilí je uváděn převážně alkohol.

(Zdroje: reprezentativní sociologický výzkum, který uskutečnil STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR v květnu 2001, a dotazníkové šetření Bílého kruhu bezpečí z let 1999–2001)